1.   Starověká literatura   1.1.   Orientální literatura    1.1.1.  

Literatura předního východu

                  1.1.2.  

Literatura indická                                

                  1.1.3.  

Literatura perská

                  1.1.4.  

Literatura čínská

          1.2.   Antická literatura   1.2.1.   Antická literatura - základní informace
                  1.2.2.   Řecká literatura
                  1.2.3.   Římská literatura

 

1. STAROVĚKÁ LITERATURA

 

1.1. ORIENTÁLNÍ LITERATURA

 

1.1.1. LITERATURA PŘEDNÍHO VÝCHODU

 

literatura sumerská, akkadská, babylonská (Mezopotámie) - 4.tis. př.n.l.

 

   
 

Sumer - Encyklopedie Diderot

Akkadské označení jižní Mezopotámie ve starověku. Od konce 4. tis. př. n. l. do zač. 2. tis. př. n. l. obýván národem Sumerů. Z 3. tis. př. n. l. je doložena řada městských států (např. Eridu (nejjižnější sumerské město, pahorek Abú Šahrajn), Ur (dnešní al-Muqayyar), Uruk (pahorek al-Warká), Lagaš (dnešní Telloh), Umma (dnešní Jocha), Nippur (dnešní Nuffar, od 13. století neobývaný), Kiš (nejsevernější sumerské město, dnešní al-Uhaimer) a Šuruppak (dnešní Fárah)). Na konci 3. tis. př. n. l. byl Sumer sjednocen pod vládou 3. dynastie urské (2111 – 2003 př. n. l.), která byla vyvrácena nájezdy Elamců a kočovných Amorejců.

 

Akkadská říše - Encyklopedie Diderot

Státní útvar vytvořený semitským obyvatelstvem Mezopotámie v 3. třetině 3. tis. př. n. l. na území bývalých sumerských městských států. Zakladatelem vládnoucí dynastie byl Sargon I., který rozšířil území státu až do Malé Asie a k Středozemnímu moři. Synové a nástupci Rimuš a Man-ištúšu (2269 – 2255 př. n. l.) museli čelit vnitřním i vnějším nepokojům. Válečnými výboji proslul Sargonův vnuk Narám-Sín (2254 – 2218 př. n. l.). O rostoucím významu panovníkovy moci svědčí tituly král veškerenstva, král čtyř světových stran a užívání klínopisného znaku určeného k označení božských jmen. Panovník byl rovněž zobrazován jako bůh s pokrývkou hlavy opatřenou rohy. Za Šar-kali-šarrího (asi 2217 – 2193 př. n. l.) došlo k vpádu Gutejců z východu, kteří zničili hlavní město Akkad a ovládli Mezopotámii.

 

 

 

Klínové písmo - převzato z: http://ww.wikipedia.cz

 

Odrážka

klínové písmo, hliněné destičky, trojhranné rydlo

Odrážka

nejznámější památkou je akkadský epos o Gilgamešovi

Odrážka

hrdinou sumerského vyprávění je král - hledá tajemství věčného života, řeší základní životní problémy

Odrážka

babylonský epos - nejstarší epos světové literatury

Odrážka

v originále jeho název zní Ša nagba imuru, dosl. Toho, jenž vše zřel

Odrážka

začal vznikat asi v době 2000 př. n. l.

Odrážka

e. o G. se dělí na krátký prolog a 4 části, zapsané v nejmladší, tzv. ninivské verzi na 12 tabulkách

Odrážka

král Gilgameš, ze dvou třetin bůh a z jedné člověk, tvrdě vládne obyvatelům města Uruku, které nutí k těžké práci na městských hradbách

Odrážka

obyvatelé požádají bohy o pomoc a ti vytvoří polodivokého člověka Enkidu, nadaného neobyčejnou silou, který pak žije ve stepi se zvířaty a chrání je před lovci

Odrážka

lovci mu přivádějí nevěstku Šachmatu, aby dokonala přeměnu Enkidua v člověka

Odrážka

Enkidu přichází do Uruku, zápasí vítězně s Gilgamešem a spřátelí se s ním (1 - 2)

Odrážka

společně se vypraví do libanonských. hor, aby zničili krutého obra Chuvavu

Odrážka

za pomoci boha slunce Chuvavu přemohou

Odrážka

po návratu do Uruku vzplanula ke Gilgamešovi láskou bohyně Ištar

Odrážka

Gilgameš ji odmítl, za trest přichází na zemi nebeský býk

Odrážka

Gilgameš s Enkiduem ho zabijí, Enkidu urazí bohyni, přivolá tak její kletbu a umírá (3 - 8)

Odrážka

po smrti přítele Gilgameš hledá tajemství věčného života

Odrážka

vydá se na poušť za Utanapištimem, jediným předkem, kterého bohové obdařili nesmrtelností - poté, co přežil potopu světa ve vystavěné lodi

Odrážka

Gilgameš nezíská nesmrtelnost, protože nevydrží bdít 6 dní a 7 nocí, a když pak vyloví ze dna oceánu rostlinu nesmrtelnosti, pozře mu ji had (9 - 11)

Odrážka

na 12. tabulce je obsažen rozhovor mezi Gilgamešem a duší Enkidua, vyvolanou z podsvětí, v kterém se Gilgameš dovídá o pochmurném životě po smrti

 

 

     E. o G. z žánrového hlediska představuje monumentální hrdinský epos z nejstarší doby mezopotamské kultury. Není to již mýtus, jeho hrdinové žijí, trpí a umírají jako ostatní lidé, i když byli obdařeni nadlidskou silou. Sumer, král Gilgameš je pravděpodobně histor. postavou. E. o G. se tvořil po dlouhá období, některé témat, složky žily pravděpodobně dříve i později vedle eposu jako svébytné uzavřené příběhy - je známo 5 sumerských básní s hl. postavou Gilgameše. Také jednotí, epizody eposu se značně liší stářím i původem. Představa Enkidua odkazuje zřejmě k nejstarším mytol. vrstvám, kdy bohové byli zobrazováni jako zvířata. Téma boje s Ištar, v novobabylónské době kněžkou lásky a dobra, je pravděpodobně vzpomínkou na konflikt krále s kněžskou kastou, která v Mezopotámii byla neobyčejně vlivná. Pověst o nebeském býku byla původně nejspíš samostatnou pověstí, vyprávění o potopě je známo už z babylónského zápisu ze 4. tisíciletí př. n. l., značně se rozšířilo a dochovalo se i v Bibli. Jednotí, epizody jsou spjaty v poměrně pevný celek tématem přátelství tragicky přervaného a hledáním tajemství věčného života: hl. hrdina nedosáhne nesmrtelnosti, přesto se však na konci 11. tabulky, která představovala původní závěr cyklu, vrací obraz Gilgamešova díla - mohutných hradeb Uruku, jako by jedině činem, jenž přetrvá, mohl člověk překročit meze kladené smrtí.

     Při vzniku E. o G. se rozlišuje 5 vývojových stadií: 1. Ústní substrát z konce 3. tisíciletí př. n. l., kdy vznikly a ústně se tradovaly zpěvy, kde byl Gilgameš hl. postavou nebo kam byl dosazen v zájmu cyklizace. 2. Období sumerské, kdy došlo k zápisu hrdinských zpěvu v sumerštině - Gilgameš a Chuvava (boj GilgamešeChuvavou), vyprávění o Gilgameši a nebeském býku, pohřeb Enkidua (fragmentární líčení pohřebních obřadů), o potopě (do eposu přešla epizoda v definitivním znění jako vyprávění Uta-napištima), Gilgameš a dub, Gilgameš a Agga. 3. Období starobabylónské, kdy jednotí, izolované zpěvy dostaly jednotnou epickou kompozici a rozšiřují se o příběh Gilgamešova konfliktu s poddanými pro právo první noci a Gilgamešovo setkání s šenkýřkou bohů Siduri, které Gilgameše připoutalo k radostem pozemského života. Vzniklé akkadské, chetitské aj. verze byly známy i mimo Mezopotámii. 4. Období středoasyrské. 5. Období novoasyrské, kdy dílo vzniklo ve své kanonické podobě koncem 2. tisíciletí př. n. 1. Kanonická verze má 2 části: o přátelství Gilgameše s Enkiduem a o Gilgamešově marném úsilí dosáhnout věčný život. Akkadský zápis díla pochází ze 7. stol. př. n. 1. z doby asyrské, kdy bylo zapsáno podle starších textů na rozkaz krále Aššurbanipaliho pro královskou knihovnu v Ninive. Redaktorem konečné verze E. o G. byl Sin-!eqe-uninni, kněz žijící ve 12. stol. př. n. l. E. o G. byl rozšířen za hranice starověké Mezopotámie po celé klínopisné oblasti Blízkého východu. První poukázal na existenci babylón. eposu o Gilgamešovi G. Smith 1872 v přednášce pro Brit. společnost biblické archeologie, 1890 byly známé části eposu vydány jako Das babylonische Nimrodepos (na základě hypotézy o totožnosti Gilgameše a biblického Nimroda). 1928 vydal R. Cambell Thompson zákl. vyd. The Epic of Gilgamesh, později rozšiřované jen o nově objevené fragmenty. Oratorium B. Martinů Gilgameš (1954).

 

 

literatura staroegyptská - 4. tis. př. n. l.

Odrážka

hieroglyfické písmo, papyrus, třtinové pero

Odrážka

vznikla zde řada děl různých literárních druhů
Odrážka

dochovala se vesměs fragmentárně

Odrážka

prvními pokusy o krásnou literaturu byly biografie na stěnách hrobek velmožů, vyskytující se po celou dobu trvání egyptského státu
Odrážka

z nich později vznikly další slovesné druhy

Odrážka

náboženskou literaturu představují:
Odrážka

texty v pyramidách (Texty pyramid, objevují se v závěru 5., dále 6. a 8. dynastie)

Odrážka

a texty na rakvích (Texty rakví, objevují se rovněž na stěnách hrobek a součástech pohřební výbavy od 11. do 17. dynastie)
Odrážka

na ně navazuje Kniha mrtvých

Odrážka

náboženské texty obsahují magické předpisy a modlitby

Odrážka

sluneční kult dokazují hymny na boha Re

Odrážka

nejznámější náboženskou skladbou je Achnatonův Hymnus na slunce

Odrážka

světskou literaturu reprezentuje lyrika, zvláště milostná, a próza
Odrážka

tématy prózy byla naučení, příběhy s obsahem náboženství a historie (např. vyprávění Sinuhetovo, vyprávění ztroskotaného námořníka, vyprávění výmluvného rolníka, příběh dvou bratří, spor Hora a Sutecha, dobytí Joppy a životopisy)

Odrážka

naučná literatura zahrnuje mnoho vědních disciplín (matematiku, geometrii, astronomii, lékařství).

 

Papyrový svitek Sfinga v Gíze Teti a jeho žena

 

 

Amenhotep IV., Achnaton - Encyklopedie Diderot

Panovník 18. egyptské dynastie, činný 1348 př. n. l. – asi 1331 př. n. l. V zájmu upevnění královské moci podporoval spolu se svou manželkou Nefertiti kult boha Atona (mj. změnil své jméno na Achnaton, tj. Prospěšný Atonovi), po určitou dobu potlačoval kulty jiných božstev. Opustil Théby a založil nové hlavní město Amarna. Reformy vyvolaly odpor kněží a oslabily zemi; po jeho smrti byl obnoven starý řád. Umění jeho doby nese rysy naturalismu.

 

Amenhotep: IV. - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

(Chuen-aten, v deskách Tell-el-Amarnských klínovým písmem zvaný Napchururija, t. j. Nofercheper-Ra dle Ermana n. j. m.), syn předešlého a králové Tii, nastoupil v panství kol r. 1404 př. Kr., brzo však po nastoupení zanechal jména svého, v němž obsažen byl thébský bůh Amun, a přezval se Chu-en-aten. Změna tato souvisela s pronikavou změnou náboženskou, neboť král sníživ thébského boha Amuna jal se vzdávati jediné božské pocty héliopolskému bohu slunce. Reforma tato s rázem zásadně monotheistickým potkala se však s tuhým odporem kněžských sborů thébských, čímž král podnícen k energii neobyčejné. Stoupenci a bohocta Amunova všude pronásledováni, jméno boha Amuna na thébských památkách vydlabáno, a konečně královské sídlo přeneseno do nového hlavního města Achu-en-aten zvaného, jehož trosky blíže osady Tell-el-Amarna zvané ještě dnes pokrývají plochu několika čtvercových kilometrů. Jinak byli jsme až do nejnovějších dob o činech a o povaze A-ova kralování velmi špatně zpraveni. Teprve nález klínových desk Tell-el-Amarnských (Sayce, The Contemporary Review 1888, 299 – 303; Erman a Schrader, Sitzb. Berl. Akad. 1888, 583 – 588; Sayce a Budge, Proc. Soc. Bibl. Arch. 1888, 488 – 525, 540 – 569) podal světla překvapujícího. Dle těchto desk prostírala se říše egyptská za A-a IV. až do Babylónie, jejíž král Burnaburiáš zastoupen jest několika deskami. Celá Syrie severní byla podrobena, avšak právě již počal výbojný postup Hittitů ze severních končin. V radě králově měla rozhodující účastenství královna matka Tii, jíž veliká čásť nalezených dopisů byla psána, ona nepochybně byla 1 původem reformy náboženské. – Jak dlouho A. kraloval, není známo: poslední vročení jest z roku XII. Avšak po smrti jeho nastala reakce, jíž za oběť padly i reforma náboženská i nové hlavní město. Srv. Prášek, Osvěta 1888, 918 – 927. Pšk.

 

 

literatura hebrejská - 1. tis. př. n. l.

 

Bible - Starý a Nový zákon

Odrážka

*9. stol. př. n. 1. - 2. stol. n. l.

Odrážka

Starý zákon, psaný hebrejsky, aramejsky nebo směsí hebrejštiny s aramejštinou

Odrážka

Nový zákon, psaný lidovou řečtinou

Odrážka

představují proslulý svod historických, liturgických, právnických a literárních textů, odrážejících politický a duchovní vývoj Palestiny od nejstarších dob po počátky křesťanství

Odrážka

Starý zákon

Odrážka

jádrem je tzv. Pentateuch = 5 knih Mojžíšových:

Odrážka

1. Genesis líčí stvoření světa a člověka, historii prvních lidí (Adam a Eva v ráji a vyhnání, Kain a Ábel, potopa, historie Abrahama a jeho potomků - Izáka, Jákoba, Josefa a jeho bratří aj.)

Odrážka

2. Exodus popisuje narození a život proroka Mojžíše (vyvede­ní Izraelců z Egypta, boží smlouva, zahrnující mj. tzv. desatero)

Odrážka

3. Leviticus je kulticko-rituálni

Odrážka

4. Numeri pojednává o pobytu Izraelců na sinajské pou­šti, putování k Zaslíbené zemi a posledních úkolech Mojžíšových

Odrážka

5. Deuteronomium sestává z Řečí Mojžíšových, rekapitulujících minulé události, a uzavírá se zákoníkem a Mojžíšovým posledním požehnáním a zlořečením

Odrážka

dalšími částmi S. z. jsou:

Odrážka

Knihy proroků = tzv. knihy prorocké

Odrážka

Kniha Jozue, Kniha Soudců, 1. a 2. Samuelova kniha, 1. a 2. Královská,Kniha Rút - pokračuje (s výjimkou intimně laděné knihy Rut) historie Izraelců v Zaslíbené zemi, vypráví se o pa­nování králů Davida, Šalomouna aj., líčí se válka Aramejců s Izraelem, babylónské zajetí a pád Jeruzaléma

Odrážka

1. a 2. Paralipomenon (knihy letopisů), obsahující jednak historii rodu Abrahamova, Davidova aj., jednak opakující historii panování Davida, Šalomouna a judských králů až po babylónské zajetí

Odrážka

navazují knihy proroků Ezdráše a Nehemiáše a kniha Ester (konec zajetí, obnova Izraele, osídlení Jeruzaléma, nová kultovní ustanovení aj.)

Odrážka

Kniha Job je dialogicky stylizovaným příběhem muže, kterého ani nejkrutější soužení neodvrátila od víry

Odrážka

Žalmy (Kniha žalmů) představují 150 chvalozpěvů (každý počíná nářkem, pokračuje důvěrou v Boha a končí jásotem nad vyslyšením), z větší části přisuzovaných Davidovi

Odrážka

Přísloví (Kniha přísloví), připisovaná Šalomounovi, se týkají morálky a víry

Odrážka

v knize Kazatel káže Šalomoun o „marnosti nad marnost", světské pomíjivosti, z níž dovozuje, že má člověk pohrdat světem a žít bohabojně. Píseň písní (tzv. Píseň Šalomounova) je knihou milostné a svatební lyriky

Odrážka

v knihách Izaiáš, Jeremiáš, Pláč Jeremiášův, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš se mísí líčení histor. událostí s životem proroků a apokalyptickými vizemi budoucnosti Izraele, ústícími v příslib obnovy Jeruzaléma a příchodu Mesiáše

Odrážka

Svaté spisy

 

Odrážka

Nový zákon

Odrážka

centrem N. z. jsou 4 evangelia - Matouše, Marka, Lukáše a Jana

Odrážka

podává se v nich biografie Krista, historie jeho narození, mučení, ukřižování a vzkříšení (zahrnují četná podobenství - o rozsévači, pleveli mezi pšenicí, marnotratném synu, boháči a Lazarovi aj.)

Odrážka

dalšími částmi N. z. jsou:

Odrážka

Skutky apoštolů

Odrážka

Epištoly (14 Pavlových epištol, listy Jakuba, Petra, Jana a Judy, mající formu kázání a rozprav)

Odrážka

epištola - Encyklopedie Diderot
Odrážka

Dopis, list; 1. apoštolský list, spis Nového zákona, napsaný jako dopis, buď konkrétně adresovaný (místní církvi, osobě), nebo obecný (určený libovolným čtenářům). Třináct epištol připisováno Pavlovi z Tarsu, tři Janu Evangelistovi, dvě Petrovi, po jedné Jakubovi (Jákobovi) a Judovi; u epištol Židům autor nebývá uveden. V epištolách se formuluje raná křesťanská věrouka a předkládají se konkrétní aplikace evangelia pro mravní a duchovní život křesťanů; 2. žánr básnického listu; někdy též v poučné publicistice (K. Havlíček Borovský Epištoly kutnohorské).

Odrážka

Zjevení Janovo neboli Apokalypsa

Odrážka

obrazně se v něm líčí budoucí osudy církve, zkáza tohoto světa a příchod Krista (sedm andělů, otvírání sedmeré pečeti, boj s drakem, mořskou šelmou a nevěstkou, svatba Beránkova aj.)

Odrážka

ke kanonickému textu B. se přimyká řada apokryfů, knih deuterokanonických (skrytých či lživých), jejichž rozsah se v jednotlivých vydáních mění:

Odrážka

součástí S. z. jsou: kniha Tobiášova, Judit, Baruchova, Henochova, 2 knihy Makkabejských, kniha Moudrosti, Vidění Izaiášovo, Zjevení Adamovo, některé knihy Ezdrášovy, Věštby sibyllinské, Kniha let milostných aj.

Odrážka

součástí N. z. jsou: evangelium sv. Jakuba, Matouše, Nikodémovo, Život sv. Josefa, Zjevení sv. Petra, Pavla, Tomáše, Štěpána aj.

Odrážka

v nejstarších rukopisech se text členil na verše a stichy (řádky), v mladších se na verše dělily i prozaické části

Odrážka

dělení na kapitoly pochází z 13. stol.

 

 

     B. vykládá dějiny Izraele jako nejvlastnější místo božího zjevení, jako události řízené Hospodinem (Jahvem, Jehovou), Bohem Izraele. Události se nepodávají jako pouhá histor. zpráva (mezi ní a událostí byl někdy víc než tisíciletý odstup), ale zároveň jako její výklad, sledující účel etický a náboženskovýchovný. Nejobecněji řečeno líčí B. cestu k plnějšímu lidství a společenství bližšímu pravdě. Různé významové vrstvy B. a její „temný" styl umožňovaly od nejstarších dob výklady z nejrůznějších pozic: jedny rozkrývaly skrytý, alegorický smysl B., dešifrovaly údaje o příchodu nového království (ortodoxní a heretická teologie, talmudismus, kabala), jiné řešily problémy historicity biblických událostí a autorství jednotí, knih (biblická kritika), další k B. přistupovaly jako k estét. objektu a liter. žánrově synkretickému útvaru. B. - obrovský žánrový svod z různých histor. epoch - fixuje někdy už značně proměněnou starověkou liter, tradici (zbytky epické poezie v písni Debory, v příběhu siláka Samsona, ve zprávě o vítězné bitvě u Gibeónu, stopky pohádky u proroka Ezechiela, lyr. žánry v Žalmech, Písni písní; knihy Samuelovy jsou vlastně vzpomínkami muže ži­jícího na královském dvoře; proroctví vznikala a posteriori jako zápisy minulých událostí; některé části mají charakter legend, novel, parabol aj.). Námětově právě tak jako myšlenkově těží B. z okolních kultur - mezopotamské, babylónské, egyptské aj. (zpráva o stvoření světa má paralelu v eposu o Gilgamešovi, pád člověka v mýtu o Adamovi, příběh Josefův v egypt. Příběhu dvou bratří, Kazatel připomíná egypt. Píseň harfeníkovu a Rozhovor člověka s jeho duší, Job obsahuje četné prvky známé z nejstarších řec. tragédií apod.). Stylizace některých příběhů prozrazuje souvislost s orientálním světským vypravěčstvím. Jednotí, části B. se liší individuálním, autorským stylem (rysy autorství se zvýrazňují v N. z.). Stylově, jazykově i obsahově se z B. vydělují knihy deuterokanonické, žánrově blízké lidové povídce a románu. B. je psána tzv. versetem, založeným na paralelismu členů (starohebrej. výslovnost a tudíž ani starohebrej. metrika nejsou známy).

     B. je nejčtenějším, nejinterpretovanějším a nejpřekládanějším dílem svět. literatury. Ve všech svých nesčetných rukopisech   (S. z. z 2. stol. př. n. 1.), vydáních a překladech představuje dynamický útvar o nestejném rozsahu, úpravě a kompozici. Překlady B. (nejstarší překlad S. z. do řečtiny, tzv. Septuaginta, asi ze 3. stol. př. n. l.; do latiny, tzv. Vulgáta, kol. 400, přel. sv. Jeroným; nejstarší staroslověn. překlad částí B. pochází od Cyrila a Metoděje) sehrály významnou úlohu při utváření nár. literatur. Nejstarší úplnou čes. rukopisnou B. byla za 1. svět. války (1914) zničená B. Drážďanská-Leskovecká (*70. - 80. léta 14. stol.). Zvláštní význam má šestidílná B. Kralická (1579), přetiskovaná ještě ve 20. stol. Myšlenkový svět B., její poetika, metaforické, alegorické a syžetové postupy ovlivňují dodnes duchovní a liter, vývoj. Zatímco katolická církev se opírala především o N. z. (protestantská a heretická učení o S. z.), v literatuře inspirované B. převažuje problematika starozákonní. Od středověku, který z B. učinil knihu knih, se vliv B. projevoval dvojím způsobem: o B. a apokryfy se opírala jednak hagiografie, legendistika, náboženský epos a alegorické putování (Dante, J. Milton, J. A. Komenský aj.), středověká mystéria, klasicistní, barokní i pozdější biblické drama (J. Racine, P. Claudel), jednak rozsáhlá tzv. karnevalová literatura („parodia sacra"), v níž se biblická témata a postavy svérázně deformuji (Rabelaisův Gargantua a Pantagruel aj.). Apokryfní motivy vstupovaly do folklóru i literatury (u nás např. patří Vypravování o Adamovi, o Šalomounovi, o dřevě kříže, Čtenie Nikodémovo, Evangelium o Ježíšově mládí k nejstarším liter, památkám). Apokryfní forma inspirovala I. Remizova, K. Čapka aj. Biblické vlivy působily silně zejména v barokní literatuře, rovněž české (námět magdalénský, mariánský, kristovský), biblická poetika a tematika inspirovala významně romantismus (A. de Vigny, A. de Lamartine, V. Hugo, W. Blake), směry 1. pol. a konce 19. stol., hlavně symbolismus (např. G. Flaubert, O. Březina, K. Hlaváček, P. Claudel), ve 20. stol. zvl. spisovatele katolické orientace (G. Bernanos, J. Durych, J. Deml). Románovým způsobem zpracovávají biblická témata D. F. Strauss (Život Ježíšův), T. Mann (Josef a bratří jeho) aj. B. je rovněž předmětem četných adaptací (Olbrachtovy Biblické příběhy aj.). Na základě B. se v literatuře vytváří rozsáhlá vrstva biblických loci communes, k nimž patří kromě frazeologismů, metafor, motivů, témat (podobenství o marnotratném synu, ráj a první lidé, poslední soud aj.) a postav (Kristus, Jidáš, Satan, Job, Maří Magdaléna aj.) syžetově žánrová schémata a pojetí postav (model pašijí a vzkříšení, spasitelské nebo pokušitelské pojetí postavy apod.).

 

 

 

Izraelské království - Encyklopedie Diderot

Starověký židovský státní útvar v Kanaánu (Palestině). Počátky státní organizace souvisí s působením vojevůdce izraelských kmenů Saula, který se stal asi 1025 př. n. l. izraelským králem. Za vlastního zakladatele Izraelského království (též Judsko-izraelského království) považován David, který na počátku 10. stol. př. n. l. sjednotil jižní (Judea) a severní (Izrael) část země u učinil hlavním městem Jeruzalém. Za vlády Davida a jeho nástupce Šalomouna největší rozkvět. V roce 932 př. n. l. rozdělení království na jižní Judské království s centrem v Jeruzalémě a Izraelské království s centrem v Samaří. Kolem roku 850 př. n. l. rozvoj Izraelského království, 840 – 770 př. n. l. asyrská nadvláda, 722 př. n. l. Izraelské království zničeno asyrským králem Sargonem II. a obyvatelstvo zčásti odvlečeno do assyrského zajetí.

 

 

1.1.2. LITERATURA INDICKÁ

 

Odrážka

2. tis. př. n. l.

Odrážka

védy - posvátné knihy
Odrážka

nejstarší literární památky indických Árjů, sepsané v archaické formě sanskrtu

Odrážka

vznikaly postupně v období asi 1500 – 400 př. n. l.

Odrážka

hlavním námětem je obětní rituál a výklady jeho smyslu

Odrážka

nejstarší částí véd jsou čtyři sanhity = sbírky veršů a průpovědí doprovázejících obětní rituál nebo magické úkony
Odrážka

Rgvéd
Odrážka

sbírka 1 028 hymnů uspořádaných do 10 knih (mandal), velebících védská božstva

Odrážka

byly recitovány knězem při oběti

Odrážka

hlavními božstvy, jimž byly přinášeny zápalné oběti (trvající i několik dní), byli Agni (bůh ohně), Sóma (personifikace halucinogenního nápoje konzumovaného obětníky při některých obětech) a Indra (bůh války a bouře)

Odrážka

Sámavéd
Odrážka

kniha nápěvů, jimiž kněz doprovázel oběť

Odrážka

Jadžurvéd
Odrážka

sbírka obětních formulí, jimiž obětník provázel vlastní rituální úkony

Odrážka

Atharvavéd
Odrážka

obsahuje asi 730 hymnů a průpovědí sloužících potřebám černé a bílé magie

Odrážka

na sanhity navazují bráhmany (asi 1000 – 800 př. n. l.)
Odrážka

prozaické, často obšírné texty, které vysvětlují a rozvádějí podstatu a smysl obětního rituálu

Odrážka

s brahmány úzce souvisí áranjaky
Odrážka

obsahují spekulace o skrytém významu oběti

Odrážka

následují upanišady (asi 800 – 400 př. n. l.)
Odrážka

pomocí symbolických a alegorických interpretací překračují rámec védského obětnického ritualismu a kladou základy pozdějšího indického filozofického myšlení

Odrážka

v hinduismu platí védy za posvátné, lidmi nestvořené vědění, které bylo lidem pouze předáno inspirovanými védskými světci

 
Odrážka

indické eposy – hrdinské zpěvy Mahábhárata a Rámájana (4.st.př.n.l. – 4.st.n.l.)

Odrážka

Mahábhárata
Odrážka

dosl. Velké vyprávění o Bharatovcích *4. stol. př. n. 1. - 4. stol. n. l.

Odrážka

rozsáhlý soubor sanskrtských mýtů, legend, lidových  vyprávění   a  nábožensko-filozofických pojednání, zasazených do rámce staroindického hrdinského eposu

Odrážka

obsahuje zhruba 100 000 dvojverší; představuje zřejmě jednu z největších epických básní světa

Odrážka

řada vedlejších epizod, hrdinských příběhů a mravoučných výkladů však byla k epickému jádru připojena dodatečně a má s hl. děj. linií jen málo společného

Odrážka

jako námět M. posloužila pravděpodobně skutečná histor. událost - bratrovražedná válka mezi spřízněnými rody Kuruovců a Pánduovců, odvozujícími svůj původ od legendárního krále Bharaty (snad na poč. 1. tisíciletí př. n. l.)

Odrážka

tradičně je M. rozčleněna do 18 knih, jejichž délka se pohybuje asi od 100 do 14 000 dvojverší, místy prokládaných prózou

Odrážka

jako pozdější dodatek byla k M. připojena Harivanša (dosl. Rodokmen Hariho), rodopisná skladba k oslavě Kršny, jednoho z vtělení boha Višnua, která je obsahem i stylem blízká svodům starých mytol. vyprávění, zvaným purány

Odrážka

M. se dochovala ve 2 zákl. recenzích, severní a delší jižní, jež se vzájemně liší řadou detailů

Odrážka

hl. hrdiny eposu jsou slepý král Dhrtaráštra se svými sty syny, Kuruovci, a jeho mladší bratr Pandu, otec Pánduovců - Judhišthiry, Ardžuny, Bhímy, Nakuly a Sahadévy

Odrážka

po Pánduově smrti se měl následníkem stát nejstarší Judhišthira, avšak úklady bratranců v čele se lstivým Durjódhanou Pánduovce přiměly opustit zemi

Odrážka

po čase je Dhrtaráštra povolal zpět a rozdělil říši mezi ně a vlastní syny

Odrážka

Kuruovci se však s tímto řešením nechtěli smířit

Odrážka

vlákali Judhišthiru do falešné hry v kostky a ten postupné prohrál nejenom celé království, sebe a své čtyři bratry, ale i společnou manželku Draupadí

Odrážka

nakonec bylo rozhodnuto, že Pánduovci odejdou na 13 let do vyhnanství a poté jim bude říše vrácena

Odrážka

když se ale po návratu z exilu domáhali práv, Durjódhana nehodlal slovu dostát a obě strany započaly s válečnými přípravami

Odrážka

v boji trvajícím 18 dní pak zahynuli všichni vojevůdci obou nepřátelských armád kromě pěti Pánduovců a jejich spojence Kršny

Odrážka

Judhišthira se stal svrchovaným vládcem země Kuruů a moudře ji spravoval s bratry po mnoho let

Odrážka

když jim pak vypršel vyměřený čas, odebrali se Pánduovci provázeni Draupadí do Himaláje, kde vstoupili do říše bohů

Odrážka

Mahábhárata - Encyklopedie Diderot

Odrážka

Velké vyprávění o Bharatovcích; staroindický sanskrtský epos, který obsahuje asi 100 000 dvojverší; nejrozsáhlejší dílo světové literatury, tradičně připisované legendárnímu uspořadateli véd světci Vjásovi. Vnitřně velmi různorodá Mahábhárata vznikala postupně rozvíjením hlavního námětu a připojováním vedlejších témat v rozmezí asi 400 př. n. l. – 400 n. l. Epos, rozdělený do 18 kapitol (parvanů), líčí nepřátelství, boj a závěrečnou osmnáctidenní zničující bitvu mezi spřízněnými rody Kuruovců a Pánduovců. Z četných vedlejších témat jsou nejznámější příběh o Nalovi a Damajantí a o Sávitrí. Součástí 6. knihy je Bhagavadgíta, jeden z nejautoritativnějších náboženských textů hinduismu. Řada příběhů obsažených v Mahábháratě později zpracována jako samostatná díla, mnohé legendy se staly podkladem pro výtvarné zpracování v hinduistickém umění Indie i zemí ovlivněných indickou civilizací (Angkor Vat v Kambodži, tradiční divadlo na Jávě a Bali aj.). Česky vyšly překlady některých epizod: Nal a Damajantí, O králi Nal a princezně Damajantí, Sávitrí. Vítězství velké lásky, Soucitná smrt.

 

Ilustrace k eposu

Ve své nejstarší podobě M. zřejmě představovala typický výtvor staroind. bardské poezie o zkáze Bharatovců. Zároveň se však k původ­nímu příběhu připojovaly zlomky dalších hrdinských zpěvů a cyklů, jakož i veršovaných genealogických přehledů, které z pokolení na pokolení předávali potulní pěvci a dvorští panegyrici (sútové). O ústním původu těchto částí eposu svědčí mj. i skutečnost, že sestávají téměř výhradně z dialogů, ať už mezi bardem a jeho posluchači (rámcový příběh) anebo mezi jednotí, hrdiny vyprávění. Pro tuto starou bardskou poezii je příznačná i vysoká míra stylizace postav, stejně jako užívání konvenčních líčení a ustálených výrazových prostředků. Nechybí jí však ani epická šíře, schopnost vcítit se do lidského nitra a smysl pro tragiku. Obliba těchto hrdinských zpěvů na druhé straně vedla k tomu, že se M. zmocnili bráhmanští kněží, kteří ji přetvořili v nástroj k šíření svých názorů (vložené didaktické traktáty, texty nábožensko-filozof. charakteru, např. Bhagavadgíta, mytol. příběhy a rituální návody, mravoučné příběhy, bajky a podobenství).

Za autora M. považuje tradice legendárního žrece Kršnu Dvaipájanu, zvaného též Vjása (= Uspořadatel), jemuž je připisováno rovněž autorství 4 védu a rozsáhlé puránové literatury. V nynější podobě ovšem M. rozhodně nemůže být dílem jediného autora ani výsledkem jednotné redakce. Lze ji považovat spíše za soubor literatury své doby; vyrostl kolem starého válečného eposu, který pravděpodobně existoval v 5. stol. př. n. 1., zásluhou početných generací bardů byl obohacen o další epické motivy (epizoda o Nalovi a Damajantí, příběh krále Dušjanty a jeho choti Šakuntaly, stručná verze Rámájany apod.) a posléze se v rukou bráhmanských teologů, komentátorů a opisovačů přeměnil ve volné nakupení mate­riálů různého stáří, ideového zaměření a původu, jež nezřídka postrádají nejenom vnitřní souvislost, ale vyloženě si protiřečí. Na mnoha místech však tato umělecky a myšlenkově neujednocená masa textů skrývá pasáže nesporné liter, hodnoty, stejně jako ponaučení plná životní moudrosti. M. je v Indii dodnes živá jako pokladnice světské i náboženské tradice i jako nevyčerpatelný zdroj námětů a inspirace pro veškerou pozdější liter, a uměl. tvorbu. Vznikla řada převodů a uměl. parafrází M. či jejich jednotl. epizod do novoind. jazyků a stejně tak látky z M. zdomácněly i v zemích jihovýchodní Asie (Barmě, Thajsku, Kambodži, Indonesii) jako vděčné téma liter. i výtvarných děl.

Odrážka

Rámájana

Odrážka

dosl. Putování Rámovo * 3. - 2. stol. př. n. l.

Odrážka

sanskrtská hrdinská báseň, indický národní epos

Odrážka

zákl. tématem eposu je životní pouť kóšalského prince Rámy a jeho věrné manželky Síty

Odrážka

Ráma byl ustanoven jako následník kóšalského trůnu

Odrážka

nevlastní matka jej však přinutila, aby na 14 let odešel do vyhnanství a správu státu přenechal jejímu synovi

Odrážka

Ráma, provázený Šítou a mladším bratrem Lakšmanou, se usadil v lese Dandace jako poustevník

Odrážka

prožil zde četná dobrodružství a pobil mnoho démonů, kteří kraj sužovali

Odrážka

démonský král Rávana ze msty unesl Sítu do svého království na ostrově Laňce (bývá ne zcela právem ztotožňován s Cejlonem)

Odrážka

Ráma uzavřel spojenectví s opičím králem Sugrívou a pomocí jeho armády, vedené generálem Hanumánem, Lanku dobyl, Rávanu zahubil a Sítu vysvobodil

Odrážka

v souladu s požadavky ortodoxní tradice ji však byl nucen zapudit, protože žila u jiného muže

Odrážka

Síta se v zoufalství vrhla do plamenů hranice, ale bůh ohně ji nezraněnou vrátil Rámovi a vydal svědectví o její bezúhonnosti

Odrážka

poté se všichni vrátili do sídelního města Ajódhji a Ráma se stal králem

Odrážka

časem se však znovu objevily pochyby o Sítině ctnosti a ona se rozhodla podat konečný důkaz pravdy: požádala bohyni Zemi, aby stvrdila její nevinu tím, že ji přijme do svého lůna

Odrážka

zarmoucený Ráma se zřekl vlády ve prospěch svých synů a odešel na onen svět, kde se oba manželé opět šťastně shledali

Odrážka

Rámájana - Encyklopedie Diderot
Odrážka

Staroindický epos o životě a činech Rámy, syna krále Dašarathy ze severoindického Ajódhi. Vznikal postupně od 2. stol. př. n. l. do 2. stol. n. l., kdy epická látka prošla závěrečným zpracováním a nabyla umělecky vytříbené formy (rozdělen do sedmi zpěvů, celkem 24 000 sanskrtských dvojverší). Autorství tradičně připisováno básníku Válmíkimu. Rámájana popisuje, jak Ráma, zbavený intrikou nástupnictví, odešel se svou ženou Sítou do exilu. Síta je unesena králem démonů Rávanou na ostrov Lanku (Šrí Lanka); Ráma ji s pomocí opičího vojska vedeného Hanumánem osvobodil a Rávana byl v boji zabit. Sanskrtská předloha Rámájany byla dále rozvíjena a upravována, zejm. v novoindických jazycích (Rámájana Tulsídásova v hindštině, Krttibásova v bengálštině, Kampanova v tamilštině atd.). Častý námět výtvarného a dramatického umění Indie i jihovýchodní Asie (Thajsko, Jáva, Bali, Kambodža).

R. plnila zábavnou i vzdělávací funkci. Jejím cílem bylo zaujmout, rozptýlit, ale též vytvořit prototypy ideálních hrdinů, jejichž skutky a mravní zásady jsou v každém ohledu hodný následování. Někdy bývá interpretována též jako alegorické zobrazení vítězného postupu indoevrop. Árjů na jih indic. subkontinentu, avšak pro podobný výklad není dostatek textových podkladů. Spolehlivější jsou možnosti mytol. interpretace jednotí, postav eposu: Rámu lze chápat jako ztělesnění pořádku, povinností a ovládané síly, jeho sok Rávana představuje inkarnaci nespoutané vášnivosti, v postavě Síty (dosl. „brázda") je možno spatřovat personifikaci plodnosti a zároveň symbol árij. zemědělství, ohrožovaného útoky původního obyvatelstva, které hájilo svoji dědičnou půdu proti cizím kolonistům.

Za autora R. je tradičně považován Válmíki, legendární kajícník a světec, snad i histor. osobnost. Nejstarší jádro R. je bezesporu dílem jediného básníka. Jako materiál posloužil cyklus pověstí opřádajících postavu myt. krále z rodu Ikšvákovců, kteří vládli ve východoindic. království Kóšalsku v 6.-5. stol. př. n. l., obohacený o četné pohádkové a mytol. motivy. Výsledkem je histor. sága kombinovaná s prvky přírodní mytologie, zpracovaná ve formě dvorského eposu. Vyznačuje se živým, vybroušeným jazykem, barvitostí líčení i hojností okrasných výrazových prostředků. V pozdějších letech prodělala původní skladba četné změny; zejména byl její text podstatně rozšířen, takže dnes sestává ze 7 knih a čítá asi 24 000 dvojverší. Z mladší doby pochází zejména 1. a 7. kniha, jež se od zbývajících částí R. odlišují nižší uměl. úrovní, obsahují řadu vedlejších epizod a jejich údaje jsou nezřídka v rozporu s obsahem původních částí připisovaných Válmíkimu. K nejzávažnějšímu posunu však došlo v pojetí hl. hrdiny Rámy, jenž zde ztrácí bohatýrské rysy a vystupuje pojednou jako vtělení boha Višnua. Díky této proměně se R. dostala mezi svatá písma hinduismu: představuje závazný návod k jednání a tomu, kdo ji šíří, recituje či třeba jen poslouchá, podle obecného přesvědčení zabezpečí náboženské zásluhy. O přitažlivosti a popularitě R. svědčí nejenom četné adaptace a převody do novoindic. jazyků, časté dramatizace i výtvarná zpracování jednotí, motivů, ale zejména hluboký vliv na myšlení a jednání Indů nejrůznějšího přesvědčení, z nejrůznějších sociálních vrstev. Za hranicemi Indie R. zdomácněla prakticky ve všech zemích jihovýchodní Asie, ale i v Číně a Tibetu.

 

 

Mahábhárata - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Mahábháratam (t. j. »Velká báseň o Bháratech«), jm. veliké ep. básně sanskrtské, obsahující s doplňkem svým Harivanśem asi 100 000 strof. Rozdělena jest v 18 knih velmi nestejného rozměru, z nichž větší dělí se zase v menší oddíly; jednotlivé knihy a oddíly i jednotlivé kapitoly mají své podrobné tituly. Mimo vlastní M. stojí báseň Harivanśa, někdy s M-tem spojovaná i vydávaná, asi o 16.000 strofách: líčí se v ní osudy boha Višnu v rozličných jeho zjevech, zejména když na zemi žil jakožto Kršna.

Hlavním obsahem M-ta jsou příběhy, nesváry a boje dvou větví téhož rodu královského. Na toto jádro navěšeno však nepřehledné množství příběhův nejrozmanitějších o bozích i lidech, i výklady theogonické, kosmogonické a zeměpisné, filosofické, mravoučné a mn. j. (asi 3/4 básně), v nichž děj hlavní místy úplně zaniká a jež mnohdy tvoří celky velmi rozsáhlé, s hlavním dějem málo nebo nijak souvislé. Z těchto t. zv. episod M-ta největší a nejznámější jest vypravování o Nalovi a Damajanti, theosoficko-filosofická báseň Bhagavadgítá a děje Rámovy, zpracované jiným basníkem v Rámájaně. Vypravování a výkladů drobných je nejvíce v kn. III. (legendy o poutnických místech) a XII. i XIII. (zvl. výklady a vypravování mravoučného obsahu). Hlavní děj M-ta stručně jest tento. Kn. I.: V městě Hástinapuře u Gangy panoval král Śántanu z rodu Bharatovců (Púruovců). Ten měl s bohyní řeky Gangy syna Bhíšma; později oženil se s královskou dcerkou Satjavatí, z níž se mu narodili synové Čitrángad a Vičitravírja. Po smrti otcově nastolil Bhíšma, který se byl vzdal nároků na trůn ve prospěch nevlast. bratří a proto i slíbil věčné panictví, staršího Čitrángada, jenž brzy padl v boji proti daemonům. I Vičitravírja, který se oženil se dvěma ženami, zemřel mlád bez potomstva. Bhíšma pro svůj slib se zdráhá bratru Vičitravírjovi z jeho vdov vzbuditi potomstvo; učiní to poustevník Vjás, jejž Satjavatí byla porodila před sňatkem bez porušení panenství jistému světci. Obě vdovy hrozily se zjevu Vjásova, proto zrodili se z nich synové k vládě neschopní, slepý Dhrtaráštra a bledý Pándu; když Vjás měl z jedné ze vdov vzbuditi syna jiného, podstrčila mu otrokyni, z níž se narodil Vidur. Zatím vladaří Bhíšma, pak nastolí Pándua a oba synovce ožení. Pándu ze dvou žen měl 5 synů (vlastně byli syny rozličných bohů): moudrého a spravedlivého Judhišthira, silného Bhímaséna, bojovného Ardžuna a dvojčata Nakula i Sahadéva; Dhrtaráštrovi jediná žena porodila 100 synů (nejstaršího Durjódhana) a dceru. Když Pándu zemřel, žili synové jeho i Dhrtaráštrovi spolu na dvoře hástinapurském, ale ve stálých svárech, jež zejména se přiostří, když Judhišthir dle práva prohlášen za následníka, tak že Pánduovcům ukládáno i o život. Nalíčen na ně v Benaresu dům z hořlavých látek, v němž však uhořeli nastrčení lidé. Pánduovci, domněle uhořelí, skrývají se v lesích; všech pět bratří společně se ožení s Kršnou, dcerou krále paňčálského, a vyjeví při sňatku, kdo jsou. Při zápasech, jež jim bylo o nevěstu podstoupiti, seznámili se a spřátelili Pánduovci se svým příbuzným Kršnem, bohatýrem z rodu Jaduů, který dle názorů i v M-tě z veliké části uznávaných jest nejvyšším bohem Višnuem, vtěleným v podobě lidské. Nastalo i jakési smíření mezi Pánduovci a Dhrtaráštrovci, tak že říše rozdělena mezi obojí a Pánduovci si založí nové město, Indraprastham (bl. dnešního Delhi). Kniha II.: Moc Pánduovců vzrostla časem tak, že budí novou žárlivost jejich příbuzných v Hástinapuře. Tito, aby Pánduovce zničili, pozvou je ke hře v kostky. Podvodným způsobem obehrají je o vše, i o osobní svobodu, ale na domluvu starších vše jim vráceno. Novou sázkou a prohrou donuceni jsou Pánduovci žíti 12 let v lesích a třináctý rok tak, aby byli úplně neznámí; vyjdou se ženou Kršnou v kajícných rouchách, provázeni dosti hojnou družinou. III. kn. věnována lesnímu jejich životu a rozlič. dobrodružstvím. IV. kn.: V 13. roce Pánduovci se ženou, bez družiny, přestrojeni a pod cizími jmény jsou ve službách u Viráta, krále Matsjů. Jejich přičiněním vítězně odražen útok nepřátel Virátových, mezi nimi i Dhrtaráštrovců; o slavnosti vítězství, po uplynutí 13. roku, dají se poznati. Kn. V.: Přes rady starších příbuzných zdráhá se Durjódhan vydati sebe menší čásť říše Judhišthirovi a jeho bratřím. Obě strany chystají se k boji a položí se proti sobě na svatém Kurukšétře, rovině mezi Jamunou (Džumnou) a Gangou. Kn. VI. vyplněna jest posledními přípravami k boji a boji samými. 10. dne starý Bhíšma, který vedl posud voje Durjódhanovy, jest na smrť zraněn a marně radí zase ke smíru. Další boje s rozličnými příběhy vyplňuji knihu VII. a VIII. V kn. IX. zničeny jsou již v 18. den boje voje Durjódhanovy a skoro všichni jeho přátelé pobiti. I Durjódhan sám zabit od Bhimaséna v souboji na kyje. Kn. X.: Někteří přátelé Durjódhanovi však v noci vplíží se do nepřátelského lezení a pobijí skoro všechny vynikající příbuzné, syny a přátele Pánduovců; smrti ujdou jen bratří Pánduovcové sami a božský Kršna, kteří nebyli v ležení. Za to vrahům se dostane trestu v boji, v němž zejména Ardžun vynikl. Ve kn. XI. čteme nářky slepého Dhrtaráštra a jeho ženy nad záhubou synů. Dhrtaráštra shledá se i smíří s Pánduovci a vykoná s nimi posmrtné obřady za padlé. Kn. XII.: Judhišthir uváže se u vládu v Hástinapuře a dává se poučovati od Bhíšma na smrť zraněného, na bojišti ležícího o povinnostech a ctnostech lidských, zvl. královských. Kn. XIII. vyplněna jest skoro celá takovýmito radami. Konečně Bhíšma po dlouhé době zázračným způsobem zemře. V kn. XIV. shledáváme Judhíšthira u cíle bojů, ale sklíčeného hroznými ztrátami, jež stihly jeho celý rod. Na radu Vjásovu koná velikolepou oběť vítěznou. Ve kn. XV. Dhrtaráštra, pobyv 15 let v míru s Judhišthirem, se ženou a ostatními starými příbuznými vydává se do lesů, v nichž zahynul po tříletém kajic. životě. V kn. XVI. dojde zpráva o smrti Kršnově, která dovrší stesky Pánduovců. Proto vydají se v XVII. knize se ženou na pouť do hor Himálajských, na které všichni zahynou mimo Judhišthira, kterého Indra pozve do svého nebe. Kniha XVIII.: V nebi Indrově vidí Judhišthir svoje bývalé nepřátele v nebeských slastech, kdežto jeho drazí úpějí v pekelných útrapách; ale byly to jen přeludy na zkoušku jeho věrnosti a na jakýsi očistec, jejž musil prožiti. Judhišthir ponoří se v nebeskou Gangu, v níž pozbude lidského těla i lidských, citů a vejde v nebe, kde se shledá se všemi, přáteli i nepřáteli.

Původ a vznik M-ta je v jednotlivostech záhadný. Indové sami mají za původce básně svatého Vjása, syna Satjavatí, který i v ději básně samé vystupuje; osobě této připisují se i jiné výkony literární (uspořádání védů, složení purán a j.), ač ovšem je bytostí úplně smyšlenou (jméno Vjás znamená asi »pořadatel«). Dle jednohlasného skoro soudu evropských učenců není ani M. dílem jediné osoby. M. je báseň ve mnohé příčině nejednotná. Postup básně přerušován je často nekonečnými episodami; v těchto episodách (nezřídka i ve hlavním ději) časem totéž se opakuje; jsou rozdíly v mluvë i ve slohu, od slohu prostě vypravujícího až k nechutnému bombastu; jsou dosti časté odpory, v dějích pobočných i v ději hlavním; jsou mezi rozlič. částmi básně neshody v názorech náboženských i mravních; ráz celkový v rozličných částech básně rozličný; jsou části rázu hrdinské epiky vedle části čistě pohádkových s nemírným, v starší epice neslýchaným nadsazováním atd. S druhé strany hlav. děj básně v základních rysech zdá se býti promyšleným dílem jediné osoby. Pravdě nejpodobnější jest, že skutečně bylo M., mnohem menší než báseň nám zachovaná, jakožto dílo jediného básníka, dílo znamenité básnické ceny, které snad aspoň z části z básně zachované bylo by lze restaurovati. Toto dílo opěvalo látku, která má základy v starých bojích, vedených rozličnými kmeny indickými o primát v Indii, a jejíž části dle rozl. svědectví literárních ode dávna byly předmětem básnického tvoření pěvců lidových i dvorských; dle Ludwiga tato látka historická jest skřížena s látkou mythologickou, týkající se střídání (bojů) ročních počasí. Staré toto M. bylo později po celá století (snad až do středověku) všelijak měněno a doplňováno: přidávány kusy z jiných zpracování téhož děje, při čem čásť původní časem zanikla, hlavní děj rozmnožován novými přídavky (tak popis bojů, který na mnoze složen je z variací stejných motivů), zejména pak přidávány, na mnoze zcela povrchně, nejrozličnější vypravování a výklady pobočné, až ze starého M-ta vyrostla jakási encyklopaedie indických pověstí a příběhů mravoučných. Proto jest nesnadno, ba nemožno, i říci, kdy a kde M. vzniklo. Víme, že asi kol. r. 500 po Kr. M. mělo celkem nynější podobu a rozsah a že již asi kol. r. 300 po Kr. bylo pokládáno za spis posvátný, za soubor naučení o povinnostech lidských a královských. Ze které doby asi pocházelo první jádro básně, nevíme; z dohadu a z rozličných příčin kladou je rozl. učenci asi do doby mezi VI. a II. st. před Kr. Kde první báseň vznikla, zůstane neznámo asi navždy, jako jméno jejího básníka.

Cena básnická M. ta je přirozeně v rozličných částech rozličná. Děj hlavní s působivým vyvrcholením v oné době, kdy vítězové po dlouhých bojích přece necítí se šťastnými, jest složen poutavě a soustavně; nevíme ovšem, pokud složení to jest dílem jediného básníka a pokud dílem předchůdců, které jistě měl (jsouť i stopy vedoucí k poznání, že děj M. původně rozhodně stranil nepřátelům Judhišthirovým). Také zpracování některých, asi nejstarších, částí děje hlavního je ceny znamenité; totéž platí o některých episodách, z nichž některé zajisté mohou býti i částmi básně původní. Vedle toho jsou části v komposici i v provedení méně cenné, ba i zdlouhavé a nechutné. U veliké míře, ale nestejně v jednotlivých částech básně, vystupuje fantastičnost a přehánění, daleko přesahující míry lidské a pomyslné, které ovšem v Indii je stálým znakem vypravování o dějích jen poněkud vzdálených holé skutečnosti. Vypravování o nesmírných pokladech, obrovských zástupech vojska (Durjódhan dle jednoho místa měl daleko přes 100 milliard mužů) jsou ničím vůči rozličným zázrakům, zjevům bohův a daemonů, bojům jejich a j., o jakých M. vypravuje. Osoby, které dožily se 10.000, ba 100.000 let, nejsou v M-tě vzácností. Též názory náboženské, prostupující M., dodávají básni zvláštního rázu. Náboženstvím M-ta je celkem višnuitský bráhmanismus (který zejména v některých částech v Kršnovi vidí nejvyšší božstvo); ale i nejvyšší božstvo samo, ještě více božstvo ostatní, klesají více méně na pouhé prostředky vyhověti touze po zjevech fantastických, ba na živly čistě pohádkové. Všemohoucí jest moc svatých bráhmanův a osob, které dovedly s vytrvalostí oddati se velikým pokáním (která často po mnohá tisíciletí trvají): dovedou i bohy (mimo božstvo nejvyšší) svrhnouti s jejich moci. I bůh Brahmá, místy v M-tě vvstupující, jest spíše básnickým výtvorem než skutečným božstvem. Vlastní život náboženský jest obrácen ve vlastní nitro lidské, jeví se vědomím nicoty jednotlivce a touhou uniknouti útrapám světa a splynouti s věčným, nezměnným božstvem k životu věčnému a prostému všech pocitů pozemských, která proniká skoro všechno myšlení náboženské v Indii vůbec. Tyto názory pronikají i M. a vykládají se častěji v něm i obšírně (tak ve slavné Bhagavadgítě). V Indii požívá M. neobyčejné vážnosti a v překladech rozlič. jazyky novoind. s Rámájanem stalo se majetkem a zdrojem poučení i zábavy všeho lidu indického. Literatuře a umění vůbec bylo po všechny časy nevyčerpatelným pramenem látkovým.

Vydání: kalkuttské z r. 1834 – 1839, bombajské z r. 1863 a č. j.; kalkuttské 1882 – 94 na rozdávání lidu. Překlady evropské: franc. Hipp. Fauche (1863 – 72, 10 sv., nedok. pokračování Ballinovo dospělo r. 1899 k XII. kn.); angl.: Manmatha Nath Dull (v Kalkuttě od 1895, posud do III. kn.). V češt. některé ukázky překlady Schleicherovým a Šohajovým (»ČČM.«, 1851), Gebauerovým (»Květy«, 1868 – 69). – Srv.: A. Holtzmann, Das M. u. seine Theile (Kiel, 1892 – 94; 4 sv.); J. Dahlmann. Das M. als Epos u. Rechtsbuch (Berlín, 1895); t., M. – Studien l. (t., 1899); J. Zubatý, O M-tě (»ČČM.«, 1892). Ztý.

 

Rámájana - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Rámájanam, t. j. »báseň o Rámovį, jméno slavného eposu sanskrtského. Má 7 knih s tímto obsahem. I. V říši Kósalské s hlav. městem Ajódhjá (dn. Oude) panoval v šerém pravěku slavný král Daśarath, jemuž ze tří žen se narodili 4 synové: Rám, ve kterém se vlastně vtělil sám bůh Višnu, aby zničil daemony, sužující svět i bohy, Bharat, Lakšman a Śatrughna. Již v útlém mládí vynikl z nich zvl. Rám, jenž za pomoc, již poskytl svatému Viśvámitrovi proti daemonům, obdařen od něho božskými zbraněmi. Když bratří dospěli, oženili se; Rám pojal za ženu Sítu, ze země zrozenou dceru mithilského krále Džanaka, jíž si dobyl v zápase s jinými bohatýry. II. Stárnoucí král Daśarath chtěl prohlásiti za následníka Ráma; ale jeho úmysl překažen úkladem jeho druhé ženy, matky Bharatovy. Tato přiměla krále, jenž jí kdysi byl slíbil vyplniti dvé jakýchkoli přání, aby Ráma vypověděl na 14 let a za následníka prohlásil Bharata. Rám se Sítou a bratrem Lakšmanem odešli do vyhnanství, a starý král zoufalstvím oslepl i zemřel. Bharat se zdráhá ujmouti se vlády mu neslušející; ale marně se snaží přiměti bratra, dbalého cti otcovy, k návratu: na konec se uvolí 14 let vykonávati vládu jeho jménem. III. Rám se ženou a s bratrem putují pustinami, za hojných bojů s daemony. S potupou zažene daemonku Śúrpanakhu, žádající jeho lásky, a pobije voje daemonů, které ji chtěly pomstíti. Za to unesl její bratr, král daemonský, desítihlavý Rávan, Sítu do svého sídla na Lance (prý na Ceyloně). IV. Rám s Lakšmanem marně hledají unesenou Sítu. Spřátelí se se Sugrívem, králem opů, i s Džámbavantem, králem medvědů; vyslané voje opů pátrají, kam byla Sítá unesena. V. Op Hanumán, syn boha větru, přelétne přes moře, najde a potěší zajatou Sítu a oznámí vše Rámovi. VI. Zázračným způsobem pořízen most přes moře, Rám se svými spojenci po hrozných bojích pobije daemony, dobude Lanký a osvobodí Sítu. Bohové dosvědčí Sítě, že neporušila věrnosti manželské, a poněvadž zatím jest konec vyhnanství, Rám se svými vrací se do Ajódhje. VII. Nějaký čas Rám žije se S tou spokojeně; ale časem se doví, že budí v jeho poddaných pohoršení okolnost, že Sítá byla delší dobu v moci cizího muže. Proto ji vzdálí od sebe a pošle do poustky světce Válmíkie. Tam Sítá porodila dva syny blížence, kteří byli vychováni od Válmíkie. Při slavné oběti, kterou podnikl král Rám, přednášeli tito synové báseň o činech Rámových, složenou od Válmíkie. Rám se doví, že oba pěvci jsou jeho synové, a chce Sítu zase uvésti k sobě; Sítá potvrdí zase slavnou přísahou u přítomnosti bohů svou manželskou věrnost, ale na její žádost ji unese bohyně Země do podsvětí. Rám po nějakém čase se promění v boha Višnu a odejde se svými věrnými do nebe.– Indům platí R. za nejstarší umělou báseň a za dílo světce Válmíkie. Na jisto je R. dílem jediného básníka, nám neznámého. V ústech přednašečův báseň ovšem se měnila: zachovala se v několika recensích, místy dosti značně mezi sebou se lišících, a bezpochyby byla v starší době všelijak předělávána a rozmnožována (zpěvy I. a VII. jsou podle jednohlasného soudu z největší části nepůvodní); v zachovaných recensích má kolem 650 kapitol. Kdy R. vzniklo, nelze říci. Indům platí za starší než Mahábháratam, kdežto učenci mimoindičti jsou větším dílem mínění opačného. Na jisto asi již existovala v posledních stoletích před Kristem. Básnická cena některých partii je velmi značná, kdežto jiné nejsou prosty rozvláčnosti. V Indii bývalo R. dílem velice oblíbeným a podnes jsou populární rozličná zpracování jeho v novějších jazycích indických. Vyd.: A. G. Schlegel (Bonn, 1829 – 38, s lat. překl., neukončeno); G. Gorresio (Paříž, 1843 – 58, s vlašským př.); m. t. řada vydání indických. Překlady: H. Fauche (franc., Paříž, 1863 – 72); R. T. H. Griffith (angl., Benares, 1870 – 74 a 1895); M. N. Dutt (angl., Kalkutta, 1891 – 94); J. Menrad (něm., Mnichov, 1897); A Roussel (franc., Paříž, 1903).– Srv. A. Weber, Ueber das R. (»Abhandl.« berlínské Akad., 1871); H. Jacobi, Das R. (Bonn, 1893); A. Baumgartner, Das R. und die Râma-Literatur der Inder (Freiburk i. B., 1894); A. Ludwig, Ueber das R. und die Beziehungen desselben zum Mahâbhârata (Praha, 1894, »II. Jahresber. des Ver. für Volkskunde«). Ztý.

 

 

 

1.1.3. LITERATURA PERSKÁ

 

Odrážka

7. st. př. n. l.

Avesta

Odrážka

svatá kniha pársismu, vysokého náboženství bývalé Persie (resp. mazdaismu) - sbírka náboženských textů (modlitby, mýty, lyrika, právnické texty)

Odrážka

ve své nynější podobě obsahuje už jen asi čtvrtinu sbírky svatých textů, kodifikovaných za panovníka Sásánovců Šáhpura II.

Odrážka

je sepsána ve starém íránském jazyce (avestském)

Odrážka

největší část spisů se ztratila během arabských a tatarských bouří spolu s náboženství pársismu

Odrážka

prvopis Avesty, který byl hypoteticky sestaven z pozdní kompilace, obsahoval jako nejstarší součást řadu originálních citátů Zarathuštry, tzv. gáthy

Odrážka

od gáth se odlišují četné novější texty tzv. mladší Avesta

Odrážka

obsahem představují ve srovnání s abstraktními poučkami v gáthách další rozvoj náboženství zoroastrismu

Odrážka

obsah je pestrý a mnohovrstevnatý

Odrážka

obsahově má Avesta v současnosti toto uspořádání:

Odrážka

1. Vidéodát či Videvdat

Odrážka

předpisy proti démonům a kněžský kodex chování, slouží k zachování či obnovení rituální čistoty

Odrážka

2. Jasna

Odrážka

kniha textů pro obětní akty a texty užívané při bohoslužbách

Odrážka

3. Jašty či Jat

Odrážka

hymnická sbírka obětních písní a texty ke cti nejrůznějších božstev, uspořádané podle dnů a měsíců

Odrážka

4. Vispret

Odrážka

liturgický spis s chvalozpěvy

Odrážka

v řeči Avesty je sepsán ještě Hodokht Nas

Odrážka

tento text se vztahuje na osud duše po smrti

Odrážka

Malá Avesta čili Korda (modlitební kniha k soukromé zbožnosti) a ostatní menší části obsahují modlitby pro ráno a večer a jiné příležitosti

Odrážka

v širším smyslu patří k Avestě i její středoperské překlady a komentáře zvané Zand (Zend)

Odrážka

dochované části Avesty pocházejí z různého období a velmi dlouho byly tradovány jen ústně

Odrážka

nejstarší vznikaly snad kolem roku 1000 př. n. l.

Odrážka

postupné vytváření dalších částí Avesty bylo ukončeno převážně kolem poloviny 1. tis. p. n. l.

 

 

Avesta - Ottův slovník naučný; vydaný v letech 1888 - 1909 ve 28 svazcích

Avesta (Avastá) čili, jak do nedávných dob vůbec, ale neprávem se říkalo, Zend-Avesta jest sbírka trosek zachovaných ze svatých písem staroíránských. Jméno A. snad souvisí se staroperským ábaštá (zákon), nacházejícím se v behistánském nápise (IV, 64 ve Spiegelově vydání). Obsahem A-ty jsou tyto spisy: 1. Vendidád (z avestského vídaevó-dátem, protidémonský zákon) o 22 hlavách (fargardech). Obsahuje mimo některé legendy (o stvoření světa, o Jimovi, mythickém králi a předchůdci Zarathuštrově, o pokušení Zarathuštrově, o Thritovi, prvním lékaři) hlavně zbytky jakési sbírky zákonův a zásad, dle nichž je se říditi vyznavačům Ahuró-Mazdáovým. Části Vendidádu mají skoro veskrze formu rozmluvy tázajícího se Zarathuštra s odpovídajícím Ahuró-Mazdáou. 2. Jasnó (Jasna, Izešneh, velebení) o 70 hlavách (). Obsahuje rozličné modlitby liturgické, z veliké části suchopárné a litaniovité, pak t. zv. gáthy (zpěvy), texty velice temné, ale v A-tě nejdůležitější, z nichž nejčistěji lze poznati učení Zarathuštrovo; pak je zde ješt k Hómovi. Některé hlavy jsou obsahu exegetického. 3. Vispéred (z av. víspé ratavó, všichni geniové) o 27 hlavách (kardé): liturgické modlitby, tvořící doplňky modliteb Jasnu. Z částí těchto tří knih, na různo promíšených, sestaven jest mimo to t. zv. Vendidád sáde (V. čistý, t. j. prostý »zendų, výkladu), jejž každý párský kněz má denně recitovati. 4. Chorda-Avesta (malá A.), asi sbírka krátkých modliteb laiků pro rozličné doby a okolnosti, vyňatých z veliké části z knih předešlých, provázených úvody a závěrky novoperskými. Sem přičítají se obyčejně i zbytky jiných ztracených sbírek: tak zejména důležité ješty (jašty, chvalozpěvy) k rozličným božským a svatým bytostem, sírózahy (modlitby ke geniům jednotlivých dní měsíce), njájiše (modlitby prosebné) a jiné zlomky. – Nejstaršími částmi A-ty jsou gáthy v Jasně, básněné metricky ve zvláštním dialektě, po nich některé prosaické texty téhož dialektu; z ostatních částí A-ty, t. zv. mladší A-ty, jsou zase nejstarší ješty, jichž prvotně metrická forma znešvařena jest rozličnými změnami a přídavky; nejmladší jsou texty ostatní, skorem vesměs prosaické. – Původ A-ty jest posud skoro úplně temný. Najisto vznik její děkovati máme Magům, kmeni nebo rodu kněžskému, jehož prvotní sídlo jest úplně neznámo (z rozličných příčin hledá se v Médii nebo v Baktrii), jemuž však sluší zásluha vytvoření učení, jehož nejvyšším božstvem jest Ahuró Mazdáo. Jaké účastenství v této činnosti měla bytost zvaná v A-tě Zarathuštrem, později Zartuštem, od Řeků Zóroastrem, nebude lze asi nikdy určiti: kdežto dříve vznik učení i svatých písem pokládával se za individuální jeho zásluhu, nyní některým zdá se bytostí úplně mythickou (Kern, Darmesteter). Byl Zarathuštró asi osobou mezi Magy zvláště vynikající, jež během času stala se jakýmsi jediným východiskem vší činnosti Magů. Ve které době hledati máme počátky této činnosti a počátky literárního tvoření, jehož pomníkem jest A., je rovněž úplně temno: bezpochyby klásti je sluší před r. 1000 př. Kr. Učení Magů rozšířilo se během staletí mimo prvotní jejich území a s ním i jeho hlasatelé, kteří ve svých rodech stále udržovali výkonnou moc kněžskou: za Achaimenovců bylo již státním náboženstvím perským. V této době také (najisto ne po V. stol. př. Kr. ) provedeno bylo i první sebrání svaté literatury, roztříštěné posud v ústním podání a snad již i v nějakých opisech v rodinách kněžských; toto sebrání asi bylo i koncem tvůrčí činnosti literární, ač některé doplňky vznikly snad i v dobách pozdějších. Opis souboru v neznámém písmě o 21 knihách čili 815 hlavách uložen byl v archivě persepolském. V bojích s Alexandrem Velikým a jeho nástupci a v úpadku, jenž po nich následoval, utrpělo učení i svaté písmo Magů veliké ztráty: teprve za Sásánovcův, asi ve III. nebo IV. stol. po Kr., pořízen nový soubor trosek bývalého bohatství. Sebráno i sepsáno (v písmě však již jiném, jehož základem bylo písmo pehlevské) nyní jen 348 hlav; spolu pořízen t. zv. zend (zand), překlad a výklad zachovaných textů, jež během času staly se nesrozumitelnými, na základě starých tradic: tento zend v rukopisech A-ty (vyjmouc Vendidád sáde) jest promíšen po odstavcích s originálem, a jazykem jeho jest huzváreš č. pehleví, jeden ze soudobých jazykův íránských, prosycený silně živly semitskými. Ale ani nyní nezůstalo učení Magů se svými památkami ušetřeno pohrom: v VII. stol. po Kr. bouře muhammedánské zasadily mu smrtelnou ránu. Obyvatelstvo Iránu z největší části donuceno přestoupiti k novému učení, a jen skrovný zbyteček Pársů v okolí Jezdu a čásť jich, vystěhovalá do sev.-záp. části Přední Indie, zůstali věrni učení starému a dovedli zachrániti asi čtvrtinu toho, co za Sásánovců bylo sebráno. V Indii pořízeny také některé překlady nové, sanskritský překlad části Jasnu (Neriosengh v XV. stol.) a překlady guzeratské. – V Evropě stala se A. známou v minulém století přičiněním nadšeného Francouze Anquetila Du Perron, jenž téměř desítiletým úsilím plným útrap a nebezpečí opatřil si opisy A-ty a výklady tehdejších kněží Pársův indických (na základě zendu pehlevského). Publikace jeho Zend-Avesta; ouvrage de Zoroastre... trad. en françois (Paříž, 1771) vzbudila v Evropě prudký boj mezi učenci, již pokládali Anquetilovu Zend-Avestu za padělek (Jones, Chardin, Richardson, Meiners), a jejími obhájci (Klenker, Tychsen). Teprve rozluštění pehlevských nápisův a pomocí těchto i nápisů staroperských učinilo pravost nálezův Anquetilových nepochybnou. Výkladu A-ty věnována v našem století péče neunavná (překlad Anquetilův ovšem byl pln vad); způsobem vědeckým zahájili jej E. Rask a E. Burnouf. Po nich veden byl dosti tuhý boj o methodě, dle níž A. se má vykládati: zdali na základě párských tradicí (Spiegel, Justi, Harlez), nebo v první řadě pomocí srovnávání s indickými védy beze zření ke tradici (Haug, Roth). Boj tento není ještě ukončen, ale zdá se, že vykladači A-ty čím dále více se uchylují k cestě střední: uznává se tradice za pomůcku velice platnou, ale jakož z pehlevských i jiných překladů samých lze dokázati, že původcové jejich originálu ve všem dobře nerozuměli, doplňuje i opravuje se tato tradice všemi pomůckami, jež zejména srovnavací jazykozpyt vykladači poskytuje. Ovšem bude třeba ještě mnoho práce, než výklad A. ve všech kusech bude nepochybný. – Nejlepší vydání A-ty jsou: F. Spiegel, Avesta, Grundtext sammt der Huzwaresch-Übersetzung (Lipsko, 1851 – 58); N. L. Westergaard, Zendavesta I. (Kodaň, 1852 – 1854); K. Geldner, Avesta, die heil. Bücher d. Parsen (Štutgart, od r. 1885). Překlady: F. Spiegel, Avesta (Lipsko, 1852 – 63, kommentář tamže, 1865 – 69); C. de Harlez, Avesta (Lutich, 1875 – 76); J. Darmesteter, The Zend-Avesta (Oxford, 1880 – 83). Jazyk A-ty (avestský, též starobakterský, starovýchodně íránský, zendský) jest jedním z jazykův íránských nejstaršího stadia, blízko příbuzný jazyku staroperskému, ale s ním ne totožný. Bohužel není zachován pro rozličné osudy A-ty veskrze v plné ryzosti, zejména po stránce zvukoslovné. V A-tě jsou vlastně památky dvojího dialektu: gáthového a mladšího avestského, jež snad ne pouze časem, nýbrž i genericky se liší. Zvláštnosti obojího dialektu ostatně v památkách zachovaných nejsou zcela přesně rozlišeny. Některé části A-ty vznikaly napodobením starých vzorů, když již jazyk sám byl jazykem mrtvým: odtud v nejmladších částech jejích zvláštnosti, jež nelze vyložiti jinak než jazykovou neznalostí jejich původců. Ztý.

 

 

   
 

Persie - Encyklopedie Diderot

Persie, území na jihozápadě Íránu. Oblast s prastarou kulturou (paleolitické nálezy), ve 3. – 2. tis. př. n. l. elamské (zčásti semitské) osídlení. Poté sem přišli Peršané, kteří zde před pol. 1. tis. př. n. l. vytvořili mocenské centrum své říše. Významné památky z doby Achaimenovců (viz též Pasargady, Persepolis), z doby Sásánovců (Fírúzabád, založený Ardašírem I., Bišápúr, vybudovaný Šáhpúrem I., aj.), ale i z dalších období. Bohaté jsou nálezy textů, kultovních a světských předmětů, soch, reliéfů atd. Kýros II. z dynastie Achaimenovců položil základy samostatné mocné říše, kterou jeho následovníci (zejm. Kambýsés II., Dáreios I., Xerxés I.) rozšířili a udrželi. Poslední vládce achaimenovské říše Dáreios III. podlehl Alexandrovi III. Velikému. V seleukovské a parthské době vládli v Persii politicky nevýznamní místní vládci (fratarakové), kteří si podrželi určitou nezávislost a dokázali udržet zvláště kulturní tradice. Na tyto tradice navázali Sásánovci, kteří obnovili nezávislou říši nejen na tradičním perském území (Persida, Médie), ale i v dalších přilehlých regionech. Jejich vláda přetrvala až do 7. stol., kdy byla Persie islamizována.

 
 

 

 

1.1.4. LITERATURA ČÍNSKÁ

 

Odrážka

čínské znakové písmo, papír nebo hedvábí, štětec

Odrážka

vliv filozofie (konfucianismus, taoismus)

Odrážka

nejstarší texty pocházejí z 2. tis. př. n. l.

Odrážka

dochovaly se na kostech a želvích krunýřích

Odrážka

nejstarší literární texty vznikly v 1. tis. př. n. l., např. Š’-ťing (Kniha písní, 10. - 6. stol.)

Odrážka

jednalo se o soubory historických rozprav a dokumentů, kroniky, komentáře, filozofické a naukové spisy předních myslitelů (Konfucius, Lao-c’), věštebné výklady a dílo prvního známého básníka Čchü Jüana

Odrážka

po sjednocení Číny za dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.) se vytvářel literární jazyk vzdálený hovorové čínštině

Odrážka

kolem roku 105 n. l. vynalezen papír

 

Kniha písní - soubor čínského básnictví

Odrážka

v originále = Š'-ťing

Odrážka

* 11. - 6. stol. př. n. l.

Odrážka

nejstarší sbírka čínské poezie, nejvýznamnější literární památka čínského starověku

Odrážka

obsahuje 306 básní a 5 titulů, k nimž se text nedochoval

Odrážka

podle tradice byly vybrány asi ze 3 000 textů rozsáhlé písňové tvorby

Odrážka

podle charakteru doprovodné hudby, která byla však ztracena již v době Chán (206 př. n. l. - 220 n. l.), jsou básně rozděleny do 3 oddílů:
Odrážka

kuo-feng (místní nápěvy -157 básní)

Odrážka

ja (dvorní skladby, 108 básní, dělí se na ta-ja a siao­ja)

Odrážka

sung (ódy, hymny, 41 básní)
Odrážka

nejstarším oddílem jsou Hymny Čou (Čou sung) z 11. až 8. stol. př. n. l., krátké útvary prostého obsahu opěvující ctnosti předků, organizaci zemědělských prací a přípravu boje

Odrážka

písně ta-ja jsou mladší než písně sung
Odrážka

jsou to epické básně s náměty historickými i z mytologie

Odrážka

recitovaly se za doprovodu bubnů, rytmus i melodie jsou jednoduché, každý verš je samostatnou větou o 4 znacích, tj. slabikách

Odrážka

siao-ja patří k mladším textům, tvoří je 74 lyrických a epických básní s náměty zemědělské práce a s náměty společensko-historickými
Odrážka

často je patrný vliv lidové písně

Odrážka

recitovaly se za doprovodu dechových a strunných nástrojů

Odrážka

skupina kuo-feng (též překládáno jako Nápěvy zemi nebo Mravy států) je rozsáhlým souborem lidových písní, který vznikal během 500 let, nejmladší píseň je z 600 - 590 př. n. l.
Odrážka

dělí se na 15 částí podle jednotlivých krajů v nynějších provinciích Šen-si, Šan-si, Šan-tung a Che-nan

Odrážka

maticky převládají písně o těžkém osudu lidu, zvl. žen, o těžké dlouholeté vojenské službě atd.

Odrážka

značnou část tvoří písně milostné a svatební

Odrážka

jsou zde i pracovní písně a popěvky

Odrážka

básně mají rozmanitou formu
Odrážka

dělí se na verše o 1 - 8 slabikách, převládají čtyřslabičné verše

Odrážka

s výjimkou ta-ja verš netvoří uzavřený syntaktický celek, ale odpovídá jedné hudební melodicko-rytmické jednotce, obdobně jako strofa

Odrážka

počet veršů ve strofě se proměňuje, ale uvnitř jedné básně je vždy stejný

Odrážka

většina básní je rýmována

 

 

     Básně Š. zahrnují značně dlouhé období čin. společnosti od rodového zřízení k jeho rozpadu a postupnému formování třídních vztahů. V nejstarších básních je patrný duch prvobytně pospolného zřízení. S. poskytuje pohled na různé stránky života dávné čin. minulosti; k jejímu zachování přispělo jistě také to, že za dynastie Čou byla poezie ve velké úctě a byla dokonce používána při diplomatických jednáních. V básních Š. nevystupuje ještě individuální tvůrce, jsou z velké části lidovou tvorbou, i když redakce sběratelů jim dodaly určitou jazykovou jednotu. Lidový původ je patrný i na básnických prostředcích, zvi. u písní kuo-feng a siao-ja: např. paralelismus kladoucí vedle sebe obrazy ze života přírody a lidí. Oblíbený byl refrén a syntaktický paralelismus, takže si básně zachovaly zpěvnost i poté, co melodie byly ztraceny. Dokonalá kompoziční vyváženost básní dokazuje dlou­hodobé tříbení v proudu tradice.

     Básně Š. vznikaly mezi 11. a 6. stol. př. n. l., za doby dynastie Čou (asi 1027 - 256 př. n. l.). Tradičně uváděná Konfuciova účast na výbo­ru je sporná, je však jisté, že sbírka prošla několika redakcemi, než nabyla dnešní podoby. Za Chánů existovaly 4 verze Š., z nichž 3 se ztratily a zachovala se tzv. edice Maova - Mao-š'. Komentář, který ji doprovází, nejranější známý komentář, je napsán ve formě úvodů k jednotlivým básním; cílem úvodů je využít básní k ilustraci idejí konfucianismu, který se tehdy stal státní ideologií. Komentář změnil básnické dílo v učebnici morálky, přisoudil básním autory a spojil jejich obsah s konkrétními histor. událostmi; výklad textů je svévolný, vše je chápáno jako jinotaj. Byl uznáván až do Sungů (960 - 1279), kdy jej filozof Ču Si (12. stol.) přehodnotil; teprve čchingští (1644 - 1911) badatelé odhalili skutečné hodnoty sbírky. Š. je nejen první a nejvýznamnější básnická sbírka čínského, ale i jedno z nejlepších děl svět. starověku. V Číně tvořila její znalost nepostradatelnou součást vzdělání, řada veršů nabyla hodnoty rčení a vstoupila do lidového povědomí již v písemně zachycené podobě. Z liter. hlediska je nejdůležitější z klasických knih. Zařazením do kanonických knih konfucianismu se konfuciáni zasloužili o její zachování. Po celý další dlouhý vývoj čin. literatury se s výroky, formálními zásadami i myšlenkami Š. setkáváme u většiny básníků, velký význam měla především za Tchangů (618 - 906). Ve středověku se rozšířila do Japonska, Koreje a Indočíny, kde hluboce působila na poezii těchto národů.

 

 

 

 

1.2. ANTICKÁ LITERATURA

Klikni zde :-).