2.   Středověká literatura   2.1.   Evropská literatura   2.1.1.   Evropská literatura - základní informace
                  2.1.2.   Literatura náboženská
                  2.1.3.   Literatura světská
          2.2.   Orientální literatura   2.2.1.   Indická literatura
                  2.2.2.   Perská literatura
                  2.2.3.   Čínská literatura
                  2.2.4.   Arabská literatura
          2.3.   Počátky našeho písemnictví   2.3.1.   Počátky našeho písemnictví - základní informace
                  2.3.2.   Písemnictví staroslověnské
                  2.3.3.   Období zápasu dvou kultur
                  2.3.4.   Krátké období vítězství latiny a pronikání češtiny
          2.4.   Vznik česky psané literatury   2.4.1.   Vznik česky psané literatury - základní informace
                  2.4.2.   Počátky laicizace a zčeštění literatury
                  2.4.3.   Česká literatura v době vlády Lucemburků
                  2.4.4.   Literatura předhusitská, husitská a polipanská

 

2. STŘEDOVĚKÁ LITERATURA

 

2.1. EVROPSKÁ LITERATURA

 

2.1.1. EVROPSKÁ LITERATURA – ZÁKLADNÍ INFORMACE

 

Odrážka

po pádu západořímské říše r. 476

Odrážka

vliv křesťanství (od 4. st.) – státní ideologie, opora společnosti

Odrážka

oblast:

Odrážka

západní - latinská vzdělanost

Odrážka

východní - byzantská, řecká vzdělanost

Odrážka

centra:

Odrážka

kláštery

Odrážka

chrámy

Odrážka

školy

Odrážka

univerzity

 

 2.1.2. LITERATURA NÁBOŽENSKÁ

 (v latině)

Odrážka

základní text – křesťanská bible, dokument středověku

Odrážka

má 2 části:

Odrážka

Starý zákon (viz hebrejská literatura)

Odrážka

Nový zákon = křesťanská část bible 1.–2. st.n.l. (řecky)

Odrážka

obsahuje:

Odrážka

4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – o životě Ježíše Krista

Odrážka

epištoly (listy apoštolů věřícím)

Odrážka

Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) – o konci světa, posledním soudu

 

Odrážka

legendy o životě a činech světců; zázračné jevy

Odrážka

lyrické písně a modlitby

 

 2.1.3. LITERATURA SVĚTSKÁ

(v národních jazycích)

a) pro šlechtu a rytíře:

Odrážka

hrdinský národní epos

Odrážka

francouzská Píseň o Rolandovi (synovec Karla Velikého)

Odrážka

německá Píseň o Nibelunzích

Odrážka

španělská Píseň o Cidovi

Odrážka

finská Kalevala

Odrážka

ruské Slovo o tažení Igorově

Odrážka

znaky:

Odrážka

příběh s bohatým dějem, hlavní a vedlejší dějové linie

Odrážka

epická šíře, obšírné popisy, mnoho postav

 

Odrážka

rytířský (dvorský) epos

Odrážka

ústřední postavou často soudobý rytíř, odvážný bojovník, spravedlivý vládce, ochránce chudých, žen ap.

Odrážka

např. bájný král Artuš, makedonský Alexandr Veliký (jako rytíř)

 

Odrážka

dvorská (kurtoazní) lyrika milostná poezie

Odrážka

hluboký cit, láska k vyvolené paní, obdiv, úcta (rytířský kult ženy), často láska neopětovaná, nešťastná

Odrážka

milostné nabídky jako galantní hra

Odrážka

původ – jižní Francie (Provence) – 12. stol.

Odrážka

autoři:

Odrážka

přednašeči, zpěváci:

Odrážka

trubadúři (Francie)

Odrážka

minnesängři (Německo)

Odrážka

žakéři, žertéři – původně pomocníci, předvaděči

Odrážka

forma

Odrážka

pastorela (pastýřská milostná píseň)

Odrážka

epištola (milostný list)

Odrážka

alba (loučení za úsvitu, svítáníčka)

 

b) pro měšťanstvo

Odrážka

o současném životě, rozporech, nedostatcích

Odrážka

zábavnost a komika

Odrážka

šiřitelé

Odrážka

studenti, žakéři

Odrážka

forma

Odrážka

fabliaux – komická veršovaná povídka

Odrážka

zvířecí epos – spojení bajek

Odrážka

drama – na tržištích, před chrámem

 

Píseň o Rolandovi (Chanson de Roland) - *asi kolem 1100, starofrancouzská skladba, nejznámější z tzv. „chansons de geste"

Odrážka

Nejstarší známou podobu P. o R. - celkem o 4 002 desetislabičných verších, seskupených do 291 různě dlouhých „laisses" - přináší text tzv. Oxfordského rukopisu. Děj skladby je zařazen do doby vlády Karla Velikého. Po sedmileté krizové válce obléhá Karel se svým vojskem marně Zaragozu, poslední opěrný bod Saracénů ve Španělsku, a nakonec volí jednáni. Roland navrhne vyslat k saracénskému králi Marsilovi svého otčíma Ganelona. Ganelon, který v tom vidí uskok, se pomstí: přesvědčí Marsila, aby sliby přiměl Karla k odchodu a pak v Roncevalském průsmyku napadl zadní voj. Současně se zasadí o to, aby Roland byl jmenován jeho velitelem. Chrabrý (preux) Roland, napaden saracénským vojskem, přijme boj a přes naléhání moudrého (sage) Oliviera odmítá přivolat Karla na pomoc. Teprve marnost boje změní jeho rozhodnutí, zatroubí však na olifant tak silně, až mu praskne tepna na spánku. Karel obrací vojsko, poráží Saracény, dobude Zaragozu. Křesťanství zvítězilo. Osud Ganelonův určí boží soud: bude rozčtvrcen. Ve spánku se panovníkovi zjeví archanděl Gabriel a volá jej k nové svaté válce.

 

 

     P. o R. tvoří součást tzv. karolínského cyklu v rámci „chansons de geste" (písní o hrdinských činech), epických skladeb v národním jazyce a vztahujících se k jedné postavě nebo k jedinému rodu. Jejich vlastním námětem je rytířské hrdinství. Představy o rytířském ideálu se v nich prolínají s obrazem křesťanské etiky do té míry, že lze těžko určit, zda jde o vyu­žití křesťanství v zájmu rytířské bojechtivosti a polit, rozpínavosti nebo naopak, zda „rytíř­ské ctnosti" jsou využity k cílům „svaté" války. Tyto zákl. hodnoty jsou předvedeny v dram. sváru: feudální pouto v boji věrnosti se zradou a křesťanské zásady v zápase křesťanů s „nevěřícími". P. o R. je psána vysokým stylem, vyznačujícím se úsilím o vznešený účin. Psychologie stojí v pozadí - každá postava ztělesňuje určitý morální postoj (dobrý - zlý, statečný - zbabělý, hrdina - zrádce, křesťan - pohan apod.). Vyhraňují se jednotí, typy postav: král (Karel Veliký), rek (Roland), jehož udatnost bývá obvykle zvýrazněna srovnáním s dalším skvělým rytířem (rozvážný Olivier) a s postavou zbabělce nebo zrádce (Ganelon). Tak se postupně vytváří obraz dokonalého rytíře, vyznačujícího se odvahou, hrdostí na vlastní rod, věrností lennímu pánu a Bohu a pohrdajícího smrtí.

     Pozadím P. o R. je skutečná událost: roku 778 byl napaden Basky severně od Roncevalského průsmyku zadní voj mladého krále Karla, vracejícího se ze špan. výpravy. Mezi oběťmi tohoto útoku je i jistý Roland. Je zřejmé, že Karel ve skutečnosti bojoval na Iberském poloostrově v zájmu několika saracénských knížat, byl odražen u Zaragozy, a tak vyplenil aspoň křesťanskou Pampelunu. Historie byla však přetvořena v legendu: mladý Karel se stává císařem s prokvetlým vousem, Roland jeho synovcem a Olivier je postava docela vymyšlená. Útočníky nejsou křesťanští Baskové (nebo Gaskoňci), ale Saracéni. Španělské tažení se mění v křížovou výpravu a bitva u Roncevalského průsmyku je důsledek zrady. P. o R. byla mnohokrát upravována a přepracována. Asi do 1140 se datuje Pseudo-Turpinova kronika Historia Karoli Magni et Rotholandi. Kolem 1170 přeložil P. o R. bavorský kněz Konrád do němčiny. Franc. kulturní oblasti je nejbližší (kromě špan. odkazů) tzv. Benátský rukopis (V4) ze 14. stol., napsaný v benátském dialektu. Známé jsou i úpravy v jazyce nor., velš., angl., nizozem. a pozdější volná zpracování italská (M. M. Boiardo, Zamilovaný Roland, 1494; L. Ariosto, Zuřivý Roland, 1516).

 

 

Píseň o Nibelunzích (Nibelungenlied, Der Nibelunge Nót) - *asi 1200 - 1210

Odrážka

hrdinský veršovaný epos neznámého autora, vrcholné dílo německé středověké literatury

Odrážka

P. o N. se skládá z 39 zpěvů členěných do 2 379 tzv. nibelunských strof, útvaru s bohatým histor. zázemím. Strofu tvoří 4 dlouhé sdružené rýmované tónické verše (langzeile), dělené v 2 verše krátké (kurzzeile), tzv. anvers a abvers, někdy také rýmované sdružené. Krátké verše jsou tříiktové, pouze osmý je čtyřiktový. Epos se dochoval ve více než 30 opisech ne zcela jednotného znění a vycházejících ze 3 zákl. textů. Mnichovský (označovaný „A"), Hohenemsko-lassberský („C") a Svatohavelský (St. Galler - „B"), originálu nejbližší. I. část P. o N. (zpěv I - XIX) je věnována příběhu Siegfrieda až do jeho smrti, druhá, příčinně s ní spjatá (zpěv XX až XXXIX), Kriemhildině pomstě a záhubě Burgundů. Siegfried, hrdina s bájnými atributy (je nezranitelný díky koupeli v dračí krvi, až na malé místo mezi lopatkami, kam při koupeli padl list z lípy; v boji získal 3 kouzelné předměty: poklad Nibelungů, jejich meč Balmung a plášť propůjčující neviditelnost), královský syn z Dolního Rýna, přijíždí na burgundský královský dvůr do Wormsu, aby získal krásou proslulou Kriemhildu za ženu. Nevěstu si vyslouží rekovnými činy, zvláště přemožením island. královny Brunhildy pro burgundského krále Gunthera. Jeho pomoc potřebuje král i při svatební noci. Siegfried vždy využije své neviditelnosti, aby jako přemožitel mohl vystupovat Gunther. Po 10 letech se opět setkávají královské rody ve Wormsu. Královny se dostanou do sporu o vznešenost svých manželů (před Brunhildou Siegfried v době námluv vystupoval jako Guntherův leník), Kriemhilda urazí Brunhildu prozrazením tajemství její svatební noci. Burgundští připravují pomstu. Nevlastní bratr Gunthera, Hagen z Tronje, vyzví lstí na Kriemhildě tajemství zranitelného Siegfriedova místa a usmrtí ho na lovu. Kriemhilda po pohřbu zůstává ve Wormsu, za 3 roky tam nechá převézt poklad Nibelungů, který je její svatební, tzv. jitřní dar. Pokladu se pak zmocní Hagen z obavy před královninou štědrostí a ukryje jej v Rýnu. - Odtud pokračuje II. část, ve které jsou Nibelungy nazýváni Burgundové. Po 13 letech od smrti Siegfriedovy se Kriemhilda provdá za hunského krále Etzela doufajíc, že s jeho pomocí pomstí Siegfriedovu smrt i uloupení pokladu. Za 7 let porodí Etzelovi syna, po 13 letech požádá Etzela, aby Burgundy pozval na svůj hrad. Přes Hagenův odpor a varovná znamení (sen matky, předpověď vil, potíže s převozem přes Dunaj) Burgundi přijedou. Hned po příjezdu se situace Kriemhildiným přičiněním vyhrotí. Posledních 10 zpěvů je věnováno popisu krutého vyhlazovacího boje Hunů s Burgundy. Gunthera nechá Kriemhilda popravit, Hagena zabije sama, Kriemhildu setne jeden z hunských leníků. Tajemství úkrytu pokladu zemře s Hagenem.

 

 

     P. o N. nabyla definitivní podoby za vrcholného středověku v rakousko-bavorské oblasti stmelením několika hrdinských písní, nibelunská látka však náleží do okruhu starogermán. poezie a je součástí časově i prostorově velmi členitého okruhu nibelunských pověstí a písní, které se ze střední Evropy rozšířily i do Skandinávie a na Island, kde se pak rozvíjely do určité míry nezávisle na pozdějších něm. nibelunských písních. Nibelungové znamenají původně myt. bytosti, jsou strážci a vlastníky pokladu, který na nich mocí dobude vyvolený hrdina, jemu samému se však stane příčinou záhuby (v P. o N. jsou jako Nibelungové označováni vždy momentální vlastníci pokladu). Zákl. mýtus o Siegfriedovi se vykládal nespolehlivě jako mýtus přírodní, mýtus o bohatým světla, v němž Nibelungové byli jeho démonickými protivníky. Myt. základ středověkou P. o N. již jen slabě prosvítá. Přibližná podoba původních nejstarších nibelunských textů se odvozuje z dochovaných severských děl (Edda, Sága o Vólsunzích, Snorriho Edda a Sága o Thidrekovi, prozaické zpracování pověstí o Dietrichovi z Bernu). Prvotní fabule P. o N. je založena na sloučení franské a burgundské hrdinské pověsti z 5. - 6. stol., které se rekonstruují jako Píseň o Siegfriedově smrti a Píseň o zániku Burgundů. Burgundská pověst vznikla kontaminací pověstí o dvou histor. událostech: porážce Burgundů Huny roku 436 a náhlé Attilově (= Etzel) smrti roku 453 (zemřel na chrlení krve), která se spojovala s pomstou jeho něm. ženy Hildiko za smrt otce. Geneze franské pověsti se hledá buď v mýtu, nebo v pověsti o nedoložené histor. události, ve které měl královský syn přijít k Burgundům jako vyhnanec, nalézt zde útočiště a posléze se stát obětí polit. vraždy. Severská podání, jež se zachovala v původnější podobě, jsou silně prostoupena mytologií. Dochovaly se zde (Edda) i samostatné písně asi z 9. - 10. stol. o Siegfriedově mládí. Píseň o zániku Burgundů dostala novou podobu v 8. - 9. stol. (tzv. Bavorská píseň o Kriemhildě), kde se žena za záhubu svého rodu nemstí na manželovi, jak tomu bylo v podáních severských, ale naopak, mstí se za smrt manžela na svém rodu. O Bavorskou píseň o Kriemhildě a předpokládaný další vývojový stupeň, epos z pol. 12. stol., se opírá P. o N. Je to knižní epos určený k předčítání. Za autora konečné podoby P. o N. bývá pokládán básník z okruhu štaufského dvora - většina badatelů se domnívá, že žil v Pasově v blízkosti biskupa Wolfgera (1191 - 1204) - se širokým rozhledem po soudobé evrop. literatuře. Nápadná je návaznost P. o N. na franc. lyriku zvi. při výkladu snů a na franc. epiku - epos o čtyřech synech Aimonových a Píseň o Rolandovi. Jako dílo básníkovy autoreflexe bývá vykládána postava burgundského pěvce Volkera z Alzey - statečného rytíře, jehož zálibou je hudba a básnění. Z kontextu ostatní středověké literatury a jejích motivických souvislostí s P. o N. se vyvozuje datace jejího vzniku na 1. desetiletí 13. stol. Od svého vzniku se stala P. o N. velmi oblíbenou a šířila se až do pozdního středověku. Od počátku novověku zájem o rytířskou epiku klesá, až v 17. stol. je P. o N. již zcela zapomenuta. Ani její znovuobjevení 1748 a vyd. 1757, 1782 nevyvolalo větší ohlas. Její nové ocenění přináší až romantismus (J. W. Goethe ji přirovnával k Homérovi), na počátku 19. stol. se stává předmětem systematického zkoumání. Od 2. pol. 19. stol. podnítila vznik mnoha uměl. děl (F. de la Motte Fouqué, F. Hebbel, R. Wagner, M. Mell aj.). Zfilmoval F. Lang (1922-24).

 

 

Píseň o Cidovi (Cantar de mío Cid) *kolem 1140

Odrážka

veršovaný hrdinský epos, nejvýznamnější památka španělské středověké literatury, pravděpodobně dílo neznámého žakéře

Odrážka

Skladba o 3 730 verších, většinou čtrnáctislabičných obměn alexandrínů spjatých asonancemi, přibližuje několik epizod ze života Rodriga Díaze de Vivar (1043 - 99), známého také pod přízviskem Cid el Campeador (Pán rozdávající rány; bohatýr), jenž se proslavil v bojích proti Maurům. I. část - Zpěv o vypovězení (Cantar del destierro) začíná okamžikem, kdy Cid, zprvu vazal krále Sancha II. a po jeho smrti Alfonse VI., odchází z Vivaru do vyhnanství. Panovník jej tak trestá za údajnou zpronevěru maurské daně. Ve snaze získat zpět vládcovu přízeň opouští Cid manželku a dcery, které nechává pod ochranou klášterních zdí, a vydává se na válečné tažení proti Maurům. Se stále početnějším vojskem si podmaňuje část nepřátelského území a zajme i hraběte barcelonského, jemuž velkoryse daruje svobodu. II. část - Zpěv o svatbě (Cantar de las bodas) zachycuje dobytí Valencie Cidem a jeho usmíření s panovníkem. Král, obměkčen Cidovými dary a vojenskými úspěchy, dovolí, aby se uznávaný vojevůdce mohl ve Valencii setkat s chotí doňou Jimenou a dcerami doňou Elvirou a doňou Sol. Cidovo bohatství získané při vojenských taženích se brzy stává předmětem obdivu, závisti a touhy. Přitahuje zvl. carrionské infanty, jimž na vládcův příkaz dává Cid své dcery za manželky. V III. části - Zpěv o pohaně (La afrenta de Corpes) se však záhy ukazuje špatná povaha obou mladých mužů, kteří se za opovržení, jež je stíhá, mstí na vlastních manželkách a neváhají je ztýrat. Cid si stěžuje u krále a panovník mu vychází vstříc. Infanti musí podstoupit souboj s Cidovými válečníky. V měření sil podléhají a jsou prohlášeni za zrádce. Proklamací, že s Cidovými dcerami mohou uzavřít sňatek pouze princové z Navarry a Aragonu, dílo končí. Krev národního hrdiny se má spojit s krví špan. královského rodu.

 

 

     Prostota a současně důstojnost veršů umocňuje slavnostní tón celého díla. Cílem skladby však není pouze oslava vynikajícího válečníka, věrného za každých okolností svému králi a dbalého rytířské cti. V podání neznámého básníka neztrácí Cid na monumentalitě pří­značné pro hrdinské eposy, ale získává navíc lidské rozměry. Je milujícím manželem, starostlivým otcem a mírnou a shovívavou vrchností. Tím vším vlastně přerůstá prototyp ideálního křesťanského rytíře. Ve srovnání s franc. Písní o Rolandovi, která vznikla přibližně ve stejné době, se špan. autor více přidržuje reality. Patrné je to jak v pojetí Cida, tak ve věrném vystižení chování a myšlení středověkých rytířů, cenících si zbraní, šperků a kořisti stejně jako statečnosti.

     P. se zachovala v jediném zápise, který na základě verze blízké originálu pořídil 1307 Per Abbat. V pozdním středověku byla skladba nově zpracovávána a rozšiřována, nejprve ve Zpěvu o Rodrigovi (*konec 14. nebo poč. 15. stol., Cantar de Rodrigo), v romancích, které z něho vycházely, a později ve formě prozaického, kronikářsky pojatého vyprávění. Byly to právě romance, ze kterých těžili i spisovatelé 17. - 19. stol. Mezi mnoha variacemi látky vynikla Corneillova tragikom. Cid (1637). Původní znění středověkého díla vydal tiskem až 1779 T. A. Sánchez. Velké oblibě se těšilo zejména v období nástupu tzv. generace roku 1898, kdy se P. stala východiskem úvah o ději­nách a osudu Španělska i inspiračním zdrojem krásné literatury. Do češtiny přeložil pozdně středověké adaptace cidovské látky J. Vrchlický ve sb. Cid v zrcadle španělských romancí (1901).

 

 

2.2.ORIENTÁLNÍ LITERATURA

 

2.2.1. INDICKÁ LITERATURA

Odrážka

básník Kálidása – 5. st.

Odrážka

asi 4. – 5. stol., staroindický básník a dramatik; o jeho životě se traduje mnoho legend. Autor lyrických sbírek (Šest ročních období, Méghadút čili Oblak poslem lásky) a epických skladeb, jejichž náměty čerpal z mytologie, líčení zázraků a nadpřirozených sil. Největšího uznání dosáhl dramatickou tvorbou (Abhidžňánašakuntala, česky upravil F. Hrubín pod názvem Ztracený prsten, dále milostná veselohra Malávika a Agnimitra nebo hra na námět starých bájí Vikramórvašíja – Vikrama a Urvaší o lásce smrtelníka a víly). Kálidásova dramata vynikají formální dokonalostí a žánrovou pestrostí. (Encyklopedie Diderot)

Odrážka

drama Šakuntala (o věrné lásce) (Abhidžňánašakuntala, dosl. Poznávací znamení Šakuntalino) *asi 5. stol.

Odrážka

lyrické sanskrtské drama, vrcholné dílo staroindického dramatického umění.

Odrážka

báseň Oblak poslem lásky (o lásce k životu, poselství vyhnance domů, milované ženě)

Odrážka

jako fabule Š. posloužila stará pověst, jež tvořila častý námět staroindic. bardské poezie a byla začleněna jako jedna z epizod do 1. knihy Mahábháraty. Teprve Kálidásovo básnické mistrovství však tento příběh dokázalo přetvořit v dílo pohádkové křehkosti a něhy. Král Dušjanta v zápalu lovu zabloudil do háje kajícníků, kde jej na první pohled okouzlila sličná Šakuntala, dcera pozemšťana a nebeské nymfy Ménaky. Poněvadž ani on nezůstal dívce lhostejný, nic nestálo v cestě jejich spojení. Dušjanta se záhy musel navrátit do sídelního města, kam jej měla zanedlouho následovat i jeho vyvolená. Ta však mezitím proti sobě popudila hněv světce Durvásase, který na ni uvalil osudovou kletbu: její manžel na ni zapomene a bude schopen prohlédnout teprve, až se mu prokáže prstenem, který jí daroval. Protože Šakuntala prsten ztratila v řece při koupeli, Dušjanta ji zapřel a nakonec se jí ujali její nadpozemští příbuzní. Teprve když byl prsten náhodou objeven v rybích útrobách, rozpomněl se král na svoji choť a nakonec se s božským přispěním šťastně setkal nejenom s ní, ale i se svým synem a následníkem, kterého mu mezitím povila.

 

 

     Š. je více lyr. nežli dram. skladbou. Nestaví do popředí spád děje či skutky jednotí, hrdi­nů, ale spíš vnitřní svět jejich citových prožitků a usiluje o dosažení silného emotivního účinku hlavně barvitým líčením milostných vztahů a přírodních scenérií. Námět, zápletka a její rozuzlení zde hrají druhotnou roli; nejde ani o realist. zobrazeni života a jeho konfliktů. Spíše se jedná o to, aby známý příběh s četnými pohádkovými prvky byl podán co nejvytříbenější formou, s využitím neotřelých básnických obrazů a bohaté metaforiky. Proto také Š. mimo Indii slavila vždy větší úspěchy při četbě či recitaci nežli při uvedení na jevišti.

   Š. představuje nejvyzrálejší z děl staroindic. básníka a dramatika Kálidásy a zároveň vrcholný produkt klasického kávjového liter, stylu. Tento styl, který během guptovského období (4. - 5. stol.) ovládl veškerou liter, tvorbu, zejména umělou dvorskou poezii, si libuje v užívání složitých metrických útvarů, četných básnických ozdob, slovních hříček a přirovnání. Hl. cílem dram. díla bylo navodit v divákovi příslušnou náladu, zvi. pocity lásky, hrdinství a soucitu. Překlad Š. do angličtiny (W. Jones, 1789) a do němčiny (G. Forster, 1791) byl v romant. Evropě přijat s nadšením a vyvolal vlnu zájmu o indic. kulturní dědictví. Zvláště výrazně zapůsobila Š. na J. W. Goetha i na J. G. Herdera, H. Heina aj.

 

 

2.2.2. PERSKÁ LITERATURA

Odrážka

básník Iljás bin Júsuf Nízámí - 12. st.

Odrážka

* asi 1142, † 1209, perský básník. Autor romantických eposů (Chamse - Pětice), didaktického souboru vyprávění Machzanu’l-asrár (Pokladnice tajemství), dvou tragických milostných příběhů – z prostředí perského Chosrau a Šírín a z prostředí beduínského Lajlá a Madžnún. Cyklem milostných epizod spojených postavou perského krále Bahráma Gúra je Sedm princezen a Iskandar-náme (Kniha o Alexandrovi). Česky vyšel výbor lyriky Chvály. (Encyklopedie Diderot)

Odrážka

rytířský epos Sedm obrazů (mravoučné vyprávění 7 princezen z obrazů)

Odrážka

je součástí souboru romaneskních a didaktických eposů Pětice (Chamse) - *1176 - 1203

Odrážka

klasika perské středověké literatury

Odrážka

5 epických skladeb (psaných formou masnaví, sdružené rýmovanými dvojveršími), spojených pod souhrnný název P. až pozdějšími generacemi, je vzájemně dosti odlišných, byť se v nich společně promítají zákl. filozofická a etická hlediska autora i jeho doby. Chronologicky nejranější částí P. je súfijsko-didaktický epos Pokladnice tajemství (* asi 1176, Machzanu'l-asrár). Námětem Chosrou a Šírín (*1180 - 81, Chosrou u Šírín) je příběh statečné a věrné lásky princezny Šírín k per. následovníkovi a králi. V eposu Lajlá a Madžnún (*1188, Lajlá u Madžnún) se obrátil Nizámí k látce na Blízkém východě velmi rozšířené, k trag. lásce dvou beduínských dětí: Lajlá je proti své vůli provdána za jiného muže a umírá, její milý Kajs prchá na poušť, kde šílený láskou (odtud přezdívka Madžnún) vkládá svůj žal do veršů, jejichž kouzlu nelze odolat. Svou smrt pak hledá na Lajlině hrobě. V době mezi vznikem 2 částí hrdinskodidaktického eposu Iskandar-náme (*1197 - 1203), zobrazujícího idealizovanou podobu Alexandra Velikého (oblíbeného hrdiny na Blízkém východě i v Evropě), Knihou cti (Šaraf-náme) a Knihou blaženství (Iqbál-náme), vytvořil básník epos Sedm obrazů (*1197, Haft pajkar), jehož ústředním hrdinou je sásánovský král Bahrám Gúr, kterému 7 princezen vypodobněných na obrazech vypráví své příběhy. Jde vlastně o mravoučnou skladbu, jejímž syžetem je přerod lehkovážného muže v moudrého vladaře (alegorický smysl podtrhuje i symbolika jednotl. motivů).

 

 

     Přes formální sjednocení tradiční formou masnaví představuje P. různorodý celek, v němž se setkává . v případě Sedmi princezen dokonce v rámci jediné skladby - epos didaktický s romaneskním. Didaktickou složku představuje v nejvýraznější podobě Pokladnice tajemství, kterou sám Nizámí vztahoval k dílu per. mystika Saná'ího Sad pravdy a zákon cesty, a Iskandar-náme, pojaté jako filozof, báseň o vztahu světské moci a pravé podstaty života (Alexandr tu vystupuje jako mocný východořím. císař a dobyvatel, ale i jako filozof, hledající cestu k pravdě - je zde obklopen symbol. sedmičkou řec. filozofů - Aristotelem, Sokratem, obdařeným některými atributy Diogenovými, Platonem aj.). Pod tímto tématem se současně skrývá obecná alegorie o životní pouti člověka. Vývojově jsou zvl. důležité oba eposy romaneskní - Chosrou a Šírín, Lajlá a Madžnún. Navázaly na epickou tradici 11. stol., v níž došlo k postupnému rozleptání hrdinského eposu (Firdausí: Kniha králů) dobrodružnými prvky (Gurgání: Vis a Ramín); důležitým zárodkem tohoto vývoje byly i milostné epizody hrdinského eposu. Prvky této tradice Nizámí přetváří v mistrovsky skloubený a vyvážený celek; příběh se soustřeďuje kolem psychologicky hluboce pojatého milostného tématu, chápaného již jako projev vnitřního života jedince, často přímo navzdory sociální normě (motiv šílenství z lásky). Nový citový prožitek si vyžádal i novou uměl. techniku, využívající podnětů lyriky, s níž se Nizámího romaneskní epika sbližuje živým jazykem, ale i subjektivitou a tíhnutím k introspekci.

     Přesnější zprávy o životě Nizámího se nezachovaly, některé údaje čerpají z jeho díla nebo z tradice. Narodil se přibližně 1141 v Gandži (dříve Kirovabad 1939 - 1989 v Ázerbájdžánské republice), kde údajně strávil svůj život až do smrti 1209 (je považován za klasika ázerbájdžán. literatury). Z autorovy nejisté biografie se často uvádějí do vztahu k jeho dílu hluboké citové otřesy - nedlouhé manželství s darovanou a velmi milovanou otrokyní Áfáq, záhy přerušené její smrtí, stejně jako dvě další, brzkou smrtí žen přervaná manželství. Nizámího dílo bylo mnohokrát napodobováno, našlo řadu pokračovatelů, kteří se pokoušeli zvl. s jeho eposem Chosrou a Šírín a Lajlá a Madžnún soutěžit (Amír Chusrau Dihlaví, Alíšer Navoí, Džámí aj.); v moderní literatuře srov. např. Legendu o lásce (*1948) N. Hikmeta. Stalo se i bohatým zdrojem pro malíře-miniaturisty.

Výpisky: Nechytej se pevné světa. Ti, kdož se ho pevně drží, umírají nesnadno - Proč běhat za svým údělem? Seď a tvůj úděl přijde sám - Jsou hoře, která leží na člověku, a přece je v nich skryto tisíc léků.

 

 

2.2.3. ČÍNSKÁ LITERATURA

Odrážka

básník Li Po – 8. st. – buřič, autor veršů o víně, přátelství, volnosti, přírodě

Odrážka

Li Po, Li Bo, Li Tchaj-po, Li Taibo, * 701, † 762, čínský básník; člen císařské akademie. Část života prožil ve vyhnanství. Lyrické sbírky, z větší části věnované přírodním scenériím, vynikají popisy slavných míst, inspirovaných historií a bájemi. Užíval písňové formy, např. jüe-fu. Psal i variace na staré básnické mistry. Z jeho díla se dochovalo okolo 900 básní. Česky vyšlo Zpěvy staré Číny (přebásnil B. Mathesius), Pavilón u zelených vod, Měsíc nad průsmykem. (Encyklopedie Diderot)

Odrážka

Básně - *8. stol.

Odrážka

dílo nejznámějšího básníka staré Číny, žijícího za dynastie Tchang (618—906)

Odrážka

Z pozůstalosti básníka se dochovalo na 900 básní. Náměty jsou převážně velmi osobní: zážitky v přírodní scenérii, zejména s motivem měsíce za úplňku (podle legendy Li Po utonul, když opilý chtěl uchopit v řece odraz měsíce), přátelství, láska, odraz událostí bouřlivého 8. stol. a hlavně oslava vína:

"Tisíc zlatých rozházel jsem, však budu zas jiné mít

Vařit ovci, zabít vola dal jsem, ať je veselo

Tři sta pohárů z nás každý do dna musí vyprázdnit."

 

 

     Nacházíme zde čtyřverší fůeťii, jimž dával Li Po přednost, dále osmiverší liiš'; obě formy patřily tenkrát k tzv. „novému stylu"; rovněž však rozmanité starší formy, tzv. „básně ve starém stylu", které spíše vyhovovaly požadavku poetické volnosti, neboť připouštěly různou délku verše (3 - 10 slabik) aj. Měly také výhodu zpěvnosti, protože navazovaly na básně jůefu, původně skládané k hudebnímu doprovodu. Básně vynikají detailním propracováním námětu, mnoha jemnými vazbami  významovými i formálními mezi jednotl. verši, obrazy a rýmy. Nejvýraznější prvky poetiky jsou silná představivost, pestrý slovník, hyperbolizace a nepravidelný verš. V přirozených přechodech ze skutečnosti do světa snů je patrný vliv starých písní čchu-cch' (jejich hl. tvůrcem byl Čchů Juan kolem 300 př. n. l.).

     Prosazování živé, dynamické, vůlí k životu překypující a zároveň citlivé, až nostalgicky naladěné osobnosti, uvádějící v jednotu minulost i přítomnost, vlastní osud i životy ostatních lidí společně s věčným koloběhem života - to jsou charakteristické rysy Li Poových básní. Zřejmý je v nich vliv taoismu, zájem o okultismus a alchymii, stejně jako znalost konfuciánské i buddhistické liter. tradice. Silnější než společen. postoj, skrytý často v narážkách, ve vtipu a humoru básní, je autorova osobnost, takže z hlediska výrazu společen. vědomí vychází lépe samozřejmě Li Poův současník Tu Fu. V Li Poových básních je až příliš často používáno zájmena „já" a mluví se tu o sobě více, než je v čin. poezii běžné:

 

"Jsem Pán od Zeleného lotosu, vyhnaný nesmrtelný

Třicet jar jsem propil v hospůdkách, sláva mi ničím není

Sekretář z Chu-čou, co ten se má co ptát?

Dejme tomu, že jsem samého Buddhy, zlatého zrna pravé převtělení!"

 

     Ač velmi výjimečná, navazuje Li Poova poezie v mnohém ohledu na literaturu předchozích období, zejména na písně čchu-cch' z doby před naším letopočtem, dále na poezii doby dynastie Chán (206 př. n. l. - 220 n. l.) a básně období Šesti dynastií (375 - 583 n. l.). Přátelství s Tu Fuem neznamenalo příbuznost jejich tvorby: představují spíše opačné póly. Li Poova poezie je pravděpodobně nejoblíbenější a nejpřekládanější z čin. literatury doma i ve světě jak pro svůj půvab, tak díky legendám o autorově životě a smrti. Li Po byl vzorem a inspirací pro korej. i japon. básníky; angl. překlady E. Pounda (1915) silně ovlivnily anglo-amer. literaturu.

Výpisky: .../ stromy ráje / končí na ohništi.

 

 

Odrážka

básník Tu Fu - 8. st. - sociální kritik, otřesné obrazy válečných hrůz, hladomoru, despotů

Odrážka

* 712, † 770, čínský básník. Pro estetické i morální hodnoty svého díla je považován za patrona čínské poezie. Vyjadřoval se ke své době a zejména k těžkým podmínkám života lidí za války. Osobní poezii psal pod vlivem osobních zklamání, kdy zjistil, že sám nemůže ovlivnit chod věcí. Tu Fu psal všemi tehdy užívanými formami; často je přizpůsoboval. Typická je pevná kompozice básní a málo zdobný jazyk. České ukázky vyšly ve výboru Zpěvy staré Číny.

Odrážka

počátek čínské epiky - tzv. vypravěčský román - 10 - 12. st. - o historii, zázracích, kriminální a milostné příběhy

Odrážka

Básně - *8. stol.

Odrážka

dílo čínského básníka z doby dynastie Tchang (618 - 907)

Odrážka

Na 1400 zachovaných Tu Fuových básní představuje tematicky 2 protipóly: jednak básně sociální, jednak básně čistě osobních prožitků a citů. V sociálních básních líčí hladomory a válečné útrapy. (Vítěz se psem a čemou korouhví, Verbiř ze Š'chao, Hlad); ze subjekt, lyriky patří k vrcholným básně vyjadřující stesk po rodině a básně věnované příteli Li Poovi (Čtyřverší na Li Po).

 

 

Tu Fu

 

     Z básnických forem je nejběžnější za Tchangů kanonizovaná fintchi-š' (tj. báseň v novém stylu), jejímž byl Tu Fu spolutvůrcem. Používalo se v ní pětislabičných i sedmislabičných veršů s pravidelným vnitřním členěním, měla vždy sudý počet veršů, sudé verše se rýmovaly. Závazné bylo užití předepsaného množství veršových dvojic a dodržení daného tonálního půdorysu založeného na střídání tzv. rovných a lomených tónů. K útvarům fintchi-š' patří čtyřverší ťuefů, osmiverší lú-š' a dlouhá báseň o sudém počtu veršů, pchajlů. Mezi Tu Fuovými básněmi vynikají osmiverší liiš'. Básně z cest jsou většinou psány ve formě kutchi-š' (tj. básně ve starém stylu); tyto básně se neří­dily přísnými pravidly fintchi-š', zahrnovaly široký rejstřík forem, mezi nimiž dominoval pětislabičný verš. Objevovaly se tu i variace na nápěvy jue-fu, kdysi lidové formy, a to většinou ve spojení s trag. tematikou - obrazy zkázy v zemi pustošené válkou. Společným rysem všech básní Tu Fuových je pevná kompozice a uměřený, vážný jazyk.

     Jestliže je Tu Fu považován za patrona čin. poezie a jeho dílo za nejcennější část čin. literární tradice, znamená to ocenění nejen jeho estetických, ale i zvláštních mravních hodnot. Básnická tvorba je u Tu Fua chápána jako vážné společen. poslání, důležitou složku jeho poezie tvoří básně odhalující temné stránky skutečnosti, svět nespravedlnosti, zla a násilí, ale také člověka v tomto světě, trpícího a deptaného, ale přesto nositele nezničitelné hodnoty - humanity.

     Básnická tvorba Tu Fuova spadala do období rozkvětu čin. literatury za dynastie Tchang, kdy se v umění rozvíjely všechny předcházející tendence a projevily se pozitivně vlivy buddhismu a jiných myšlenkových proudů z Indie a Západu. Nejoriginálnějším přínosem této doby byla pro Cínu i svět. kulturu poezie, a to především Li Poova, Tu Fuo­va a Wang Wejova (již Sti Eršan v 17. stol. ve své knize O tchangské poezii viděl právě v těchto třech autorech ztělesnění „tří cest": síly nebes, síly člověka a síly země), ale i poe­zie Wang Ťiho, Meng Chaožana, Po Ťůiho aj. Tato poezie se stala celonárodním vlastnictvím. Tu Fu byl již roku 813 označen za „největšího básníka", za života však se mu na rozdíl od Li Poa širokého uznání nedostalo. V nové době byl překládán do mnoha cizích jazyků. Zařazen do kalendáře svět. kulturních výročí UNESCO, 1962 se konaly oslavy 1250. výročí jeho narození.

 

 

2.2.4. ARABSKÁ LITERATURA

Odrážka

vliv islámu (Mohamed); základní text Korán - 7. st.

Odrážka

Arabsky čtení, přednes; základní kniha islámu; podle víry muslimů autentické, věcné, nestvořené Boží slovo, zjevené proroku Muhammadovi. Výroky byly uchovávány v paměti a sepsány kolem 650 komisí v čele s někdejším Muhammadovým sekretářem. Vznikl tak kanonický text, rozdělený do 114 kapitol (súr). První je fátiha, další jsou řazeny od nejdelších k nejkratším. Nazývají se podle obsahu a dělí se na verše. V záhlaví se rozlišuje, zda jde o súru z mekkánského nebo medínského období; v mekkánských převažuje vzrušená, poetická dikce a eschatologické náměty, medínské súry jsou rozvláčnější a obsahují mimo jiné právní předpisy. Obsah koránu připomíná biblické příběhy, klade důraz na Boží moc a její znamení a na posmrtnou odměnu nebo trest. Text je psán rétoricky působivou prózou, místy členěnou rýmy. Základ islámského myšlení a kultury; jeho kritika Koránu není pro muslimy přijatelná. Při výkladech se však využívají víceznačné výroky k různým argumentacím, včetně modernistických. Pro Araby vzor jazykové správnosti a krásy; případné překlady mají jen pomocnou funkci k pochopení arabského originálu. (Encyklopedie Diderot)

 

Odrážka

Korán (al-Quťán nebo Quťán, dosl. přednášení, recitování) - *610 - 632, kanonizován 651 - 656
Odrážka

svatá kniha muslimů, základní náboženské dílo arabské a islámské kultury.

Odrážka

K. je písemným záznamem božích pravd, jež jsou podle islámu od věčnosti zapsány v nebeském předobrazu K., tzv. Matce knihy (umm-al-kitáb) a jež byly prostřednictvím anděla Gabriela zvěstovány proroku Mohamedovi (Muhammad, tj. oslavený). Má formu rýmované prózy (sadž) o 144 súrách (kapitolách), 6 236 (podle oficiálního egypt. vydání) verších různého rozsahu, 77 934 slovech a 323 671 písmenech. Súry jsou řazeny bez ohledu na chronologii či obsah zhruba podle délky; po úvodní 7 veršové Otevírateke knihy (fátiha), jež je součástí každé modlitby, následuje nejdelší súra Krávy o 286 verších a za ní v sestupné řadě další až k posledním 3 - 6 veršovým. Názvy súr jsou odvozeny z význačných slov textu; nejprve stály na jeho konci, ale již v raných dobách přešly do záhlaví. Dnes obsahuje záhlaví: 1. pořadové číslo súry, 2. její název, 3. určení původu (tj. mekkánská nebo medinská; někdy připojen i údaj, že některý verš vznikl jinde než celek súry), 4. počet veršů, 5. sdělení, po které súře byla dotyčná súra zjevena, případně další bližší chronologické určení. Přímou součástí každé súry (kromě IX) - na rozdíl od záhlaví - je tzv. basmala, tj. slova Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím (Ve jménu Boha milosrdného, slitovného) a u 29 súr i skupina písmen zvaných al-fawátih (otvírací) či al-hurúf al-muqatta'a (oddělená písmena), jejichž význam dnes není znám. Pro praktické účely recitace během 30 nocí postního měsíce ramadánu, kdy každý muslim musí celý K. odříkat, je jeho text rozdělen na 30 stejných dílů (džuz), každý džuz má dva oddíly (hizb), které se dále dělí na 4 rub'al-hizb (čtvrtina hizbu). Pro četbu během týdne existuje dělení K. na 7 manzilů.

 

 

     Kanonizované řazení súr stírá vnitřní proměnnost a vývoj myšlenek K. Obsah i tvar prorokových projevů totiž určovalo nejen to, že byly pronášeny ve chvílích mystického vytržení, ale i to, že Mohamed v nich vždy reagoval na konkrétní potřeby rodícího se sociálního společenství, jemuž svou náboženskou rétorikou vytvářel ideologickou platformu monoteismu - náboženství, které v osobitém Mohamedově tvaru bylo na arab. půdě všeobecně přijatelné. V K. se tedy odráží rozvoj prorokových idejí od doktríny čistě náboženské, jež (navazujíc svou důslednou vírou v jediného Boha především na vlivy judaismu a křesťanství) byla hlásáním boží dobrotivosti a současně vzrušenou vizí eschatologickou (tj. vizí konečné katastrofy světa a posledního soudu), až k doktríně totalitní, zahrnující všechny stránky osobního a společen. života. K. se tak stal mj. souborem norem etických, náboženských, kultovních i právních, regulátorem veškerého jednání a myšlení věřících. Proměna funkce jednotí, súr v závislosti na okamžiku vzniku se odrazila i na jejich tvaru. Proto je možné při rekonstrukci jejich chronologie - obvyklé je dělení na 3 období mekkánská (celkem 90 súr) a období medinské (24) - vycházet z předpokladu postupného přechodu od čistě poetických, exaltovaných, krátkých veršů a expresívních súr až k volně plynoucímu textu prozaickému. Jako dílo náboženské rétoriky je K. však i dílem literárním, jež silně ovlivnilo celou islámskou literaturu - a to nejen specifickým použitím básnického jazyka, ale i častými,  byť   nerozvinutými   prvky   vyprávěcími, v nichž se K. inspiruje příběhy postav Starého i Nového zákona (Noe, Abraham, Mojžíš, Izák, Jákob, Josef, Aron, David, Šalamoun, Zachariáš, Jan Křtitel, Ježíš aj.), činy arab. hrdinů (Húd, Sálih, Šu'ajb aj.), ale i Dhu'l-Karnajna, tj. Alexandra Velikého.

     Podle tradice dovedlo čtyřicetiletého Mohameda z mekkánského kmene Kurajšovců první zjevení 5 veršů súry XCVI (roku 610) k obavě, zda se nezbláznil, a k myšlence na sebevraždu. Avšak jeho žena Chadídža a její bratranec Waraka, znalý křesťanství, v něm upevnili víru, že je skutečným poslem božím. Po určité přestávce (podle vykladačů 6 měsíců - 3 roky) se pak prorokovi začalo opět dostávat nových zjevení, jejichž hlásáním získával stále více stoupenců, ale i nepřátel. Uvnitř Mekky se stále sílící islám postupně dostával do polit, opozice a byl posléze natolik potírán, že 622 byl Mohamed se svými stoupenci donucen přerušit kmenové a rodové svazky (tzv. hidžra) a utéci do Mediny. 10 let medinského působení pak položilo základ polit, a sociálnímu uspořádání muslimské obce, jejíž učení poměrně rychle ovládlo se zbraní v ruce většinu arab. kmenů. Během prorokova života byl K. stále otevřeným textem, nicméně je pravděpodobné, že po prorokově smrti byla většina súr již různými autory zapsána - ostatně sám prorok v Medině některá zjevení diktoval. Potřeba pevného a celistvého textu K. vedla ke vzniku 5 kodexů, z nichž nejvýznamnější je tzv. Hafsin exemplář sepsaný Mohamedovým sekretářem Zajdem ibn Thábit za prvního chalífy Abú Bakra (632 - 634) a uchovávaný Hafsou, jednou z Mohamedových žen. Tento text se také později, když vznikly spory o znění jednotí, veršů, stal v letech 651 - 656 podkladem pro text kanonický ('uthmánský, Vulgáta), v němž čtyřčlenná komise v čele opět se Zajdem ibn Thábit definitivně stanovila pořadí, počet a tituly súr i počet veršů. Díky nedokonalosti tehdejšího grafického zápisu však vznikla možnost různočtení dílčích celků a již v 10. stol. bylo možno 'uthmánskou redakci K. číst 7 kanonickými způsoby, z nichž se pak nejvíce v posledních staletích prosazuje čtení podle kúfského znalce Ásima (zemřel 744) v záznamu jeho žáka Hafse (zemřel 805). O toto čtení se také opírá oficiální egypt. vyd. 1923, v souč. době všeobecně uznávané většinou islámského světa.

Překlady: 1614 (Václav Budovec z Budova, výb. Vejtah Alkoránu po Azoárách, to jest Kapitolách; z lat. pravděpodobně podle T. Bibliandriho, in: V. Budovec: Antialkorán), 1912-25 (Ignác Veselý), 1934 (1938, Alois Richard Nykl), 1972 (Ivan Hrbek, chronologické řazení).

 
 

 
 

Muhammad držící v rukou černý kámen z Kaaby v Mekce, malba ze 14. století

 

 

Odrážka

sbírka pohádek a povídek Tisíc a jedna noc (vyprávění vezírovy dcery Šahrazád králi – záchrana před popravou)

 

2.3. POČÁTKY NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ

Klikni zde :-).

 

2.4. VZNIK ČESKY PSANÉ LITERATURY

Klikni zde :-).