4.   Baroko   4.1.   Základní informace        
          4.2.   Evropské baroko   4.2.1.   Italské baroko
                  4.2.2.   Španělské baroko
                  4.2.3.   Anglické baroko
                  4.2.4.   Německé baroko
          4.3.   České pobělohorské baroko   4.3.1.   Základní informace
                  4.3.2.   Emigrantská literatura
                  4.3.3.   Domácí literatura

4. BAROKO

 

4.1. ZÁKLADNÍ INFORMACE

Odrážka

17. století

Odrážka

období válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa ap.;

Odrážka

růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka

 

znaky:

Odrážka

nedůvěra v rozum, absolutizace víry

Odrážka

odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru

Odrážka

mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena)

Odrážka

naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti)

Odrážka

monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka

Odrážka

zásada kontrastu ð dramatičnost (např. krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro, chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj)

 

v architektuře:

Odrážka

kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty)

Odrážka

křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů)

Odrážka

mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika

Odrážka

vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové sloupy na náměstích

Odrážka

Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini

 

v sochařství:

Odrážka

sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta; Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu), Ferdinand Brokoff

 

v malířství:

Odrážka

šerosvit (kontrast světla a stínu); vlámský malíř Rubens, holandský Rembrandt, v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký

 

v hudbě:

Odrážka

varhanní hra, fuga, opera; J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček – předchůdci Mozartovi; chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby

 

v literatuře:

Odrážka

aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika; využití obraznosti, alegorie symbolů

 

 

Mapa Evropy po roce 1648 - Encyklopedie Diderot

 
   
 

Konec třicetileté války je považován zároveň za konec středověku. Nejmarkantnějším výsledkem války bylo oslabení pozic Habsburků, především španělských. Byla potvrzena nezávislost Nizozemí, zároveň se poněkud uvolnilo habsburské sevření, které bylo hrozbou především pro Francii. Ta získala i některé opěrné body na své východní hranici. Habsburkové také byli oslabeni ve Svaté říši římské; na jejich úkor se posílila říšská knížata. Východní hranici habsburských držav ohrožovala osmanská říše. České země po porážce na Bílé hoře procházely těžkou dobou rekatolizace, kterou provázela emigrace a úbytek obyvatelstva v důsledku válečného běsnění. Kromě Francie vyšlo z války posíleno ještě Švédsko, které ve 2. polovině 17. století bylo evropskou velmocí prvního řádu.

 

 

4.2. EVROPSKÉ BAROKO

 

4.2.1. ITALSKÉ BAROKO

 

Torquato Tasso (* 11. 3. 1544, † 25. 4. 1595)

Odrážka

básník

Odrážka

roku 1562 vydal v Benátkách rytířský epos Rinaldo, v duchu Aristotelovy Poetiky soustředěný na jednoho hrdinu

Odrážka

od 1563 ve službách ferrarského rodu d’Este

Odrážka

pro dvůr v roce 1573 složil veršované pastorální drama Aminta

Odrážka

1575 dokončil hlavní dílo, hrdinský epos (nábožensko – hrdinská epopej) Osvobozený Jeruzalém, s námětem první křížové výpravy

Odrážka

významná je jeho lyrika

Odrážka

dochovalo se kolem 2 000 milostných, příležitostných a náboženských básní (česky vyšel Vrchlického Výbor z lyriky, dále výbory Šeptání noci a Lyrika; v antologiích Italská renesanční lyrika, Navštívení krásy, Kéž hoří popel můj)

Odrážka

literárně kritické studie zdůvodňují novou poetiku, jež ovlivnila vývoj italské i evropské literatury

Odrážka

jeho dílo inspirovalo malířství, hudební i filmovou tvorbu a Goethovu tragédii Torquato Tasso

 

 

Osvobozený Jeruzalém (Gerusalemme liberata) - 1580. Italská nábožensko-hrdinská epopej z období pozdní renesance.

   Hl. děj epopeje, sestávající z 20 zpěvů v oktávách (stancích) a rozpadající se do nesčetných epizod, tvoří obléhání Jeruzaléma a božího hrobu křesťanským vojskem, v jehož čele stojí Godfrid Bouillonský (v překladu J. Vrchlického Bohumír), a jeho dobytí. Saracéni jsou spolčeni s pekelnými mocnostmi, jejichž nástrojem je i krásná kouzelnice Armida. Jejímu kouzlu propadá řada rytířů v křesťanském táboře, mezi nimi i Rinaldo. Armida jej uvězní ve svém kouzelném zámku na ostrově, odkud je posléze odveden rytíři Carlem a Ubaldem. Rinaldo zbaví kouzla začarovaný les a tím přispěje ke konečnému vítězství křesťanů; zachrání také Armidu před sebevraždou a obrátí ji na křesťanskou víru. Kromě Rinalda a Armidy vystupuje v epopeji množství dalších dvojic, mezi nimiž vyniká rytíř Tankred a pohanka Klorinda.

   Tasso chtěl dát v O. J. Itálii hrdinskou epopej podobnou Iliadě a Aeneidě. Námět svým náboženským a kosmopolitním rázem odpovídal době. Proporce, jednota, jednoduchost a akademická souměrnost kompozice, pravděpodobnost byly ideálem, k němuž směřoval. Po „zuřivém“ Rolandu L. Ariosta vstupuje do ital. literatury hrdina vážný - Godfrid (původní název epopeje Goffredo), vůdce a král. Z básně zmizeli potulní rytíři a sama zápletka vyvěrá už nikoli z ducha dobrodružství, ale z dějů mimozemských - nebeských a pekelných - po vzoru Homérově. Tasso zušlechtil charaktery, potlačil grotesknost a komiku, zlidštil křesťanské nadpřirozeno v příběhu, kterému se snažil dát zdání historie a pravdy, zázračno vyložit přirozeným způsobem, čímž se už přiblížil ideálu klasicismu; ostatně i spory, které se o skladbě rozpoutaly a v kterých si básník sám byl největším kritikem a nepřítelem, měly už klasicistní ráz a vedly jej k nešťastným zásahům do textu. Tasso vtělil do díla své představy o dokonalém dvoře. Godfrid, jenž je typem křesťanského hrdiny - abstraktně strnulého -, je právě tak jako ostatní hrdinové, kteří jsou ohlasy hrdinů ariostovských (Armida je nová Angelika, pro niž Roland-Rinaldo ztratí rozum, a nový Astolfo-Ubald podniká fantastickou cestu, aby mu jej vrátil), vlastně jen předmětem dramatu smyslnosti a rozumu, fantazie a rétoriky, jež za něj rozhodují zlé či dobrotivé mocnosti. Okolo tohoto středu se množí souboje a bitvy, dobrodružné a lyr. epizody, které jsou v díle nejzajímavější (příběh Olinda a Sofronie, Rinalda a Armidy, Tankreda a Erminie aj.). Zápas vášně s rozumem, Lucifera s Bohem (téma v podstatě středověké - dantovské), jehož líčení hýří antitezemi, paralelismy a básnickými ohlasy a má sklon k jisté strojenosti, dostoupivší vrcholu ve stylu následující epochy - v marinismu, tají v sobě niterný a melancholický svět, extáze a nářky kontemplativní duše; elegická nota převládá i uprostřed bitevní vřavy. Vnitřní atmosféra básně je tvořena rytmem iluzí a deziluzí, neklidnou samotou snící a rozčarované duše.

O. J. měl časový a tendenční význam (stoupající vyzývavost Turků, kteří málem odvlekli do otroctví i Tassovu sestru). Vznikal s velkými přerušeními, neboť jeho tvůrce byl neustále stíhán pochybnostmi, dílo kritizoval a opravoval. Souviselo to i s jeho postupující duševní chorobou (Tasso dílo předložil k posouzení inkvizičnímu tribunálu, sám se obžaloval z bludů a nevěry). Za výtržnost na ferrarském dvoře byl zatčen a uvězněn, za romant. okolností uprchl a podnikl kroky, aby se směl vrátit ke dvoru, a znovu - jako šílenec - je zavřen na osm let ve špitálu sv. Anny. Nové pochybnosti jej vedou k dalšímu přepracování - Dobytí Jeruzaléma (1593, Gerusalemme conquistata) -, v kterém dílo už naprosto zkazil. Na postavě básníka a jeho vrcholném výtvoru, rozpadajícím se tvůrci pod rukama, zůstalo mnoho záhadného - Tasso se stal předmětem četných liter. zpracování - např. dr. Torquato Tasso J. W. Goetha (1790) a nověji J. Marii (1918) aj. Náboženská epopej našla pokračování především v J. Miltonovi (Ztracený ráj, 1667) a F. G. Klopstockovi (Mesiáš, 1751 - 73). Řada autorů zpracovala příběh Armidy jako operu - např. Ch. W. Gluck (1777) a A. Dvořák (1904).

 

 

4.2.2. ŠPANĚLSKÉ BAROKO

 

Pedro Calderón de la Barca [kalderon de la barka] (* 17. 1. 1600, † 25. 5. 1681)

Odrážka

dramatik, autor filozofických a symbolických her, např. Život je sen

Odrážka

vrcholný představitel závěrečného barokního období španělského tzv. zlatého věku

Odrážka

navazoval na Lope de Vegu, lišil se od něho hlubším filozofickým pojetím základních životních problémů, zejm. v souvislosti s náboženstvím, a složitějším způsobem básnického vyjadřování

Odrážka

autor asi 120 veršovaných her o třech jednáních, tzv. comedias, a 80 jednoaktových autos sacramentales s nábožensko-filozofickými náměty

Odrážka

k nejznámějším dílům patří:

Odrážka

filozoficko-psychologické komedie Život je sen

Odrážka

dramata cti a žárlivosti Zalamejský rychtář a Lékař své cti

Odrážka

zápletkové veselohry „pláště a meče“, zvláště Dáma skřítek

Odrážka

a z autos sacramentales alegorické Velké divadlo světa

 

   
 

Pedro Calderón de la Barca

 

 

 

Velké divadlo světa (El gran teatro del mundo) - * kolem 1635, insc. 1649, 1675. Filozoficko-teologická hra (tzv. auto) španělského dramatika ze sklonku „zlatého věku“ španělské literatury.

   Veršovaná jednoaktová hra je alegorii. Mistr (El Autor), zosobnění Tvůrce, Boha-Stvořitele, po vstupním alegorickém monologu (I. část) přiděluje postavám role, které mají sehrát na jevišti světa, v čase mezi zrozením a smrtí (II). Na cestě od kolébky k hrobu je v moci jejich svobodné vůle, jak se propůjčených úloh v komedii života (III) zhostí. Postavy symbolizující moc (Král), práci (Sedlák), bohatství (Boháč), chudobu (Žebrák), duchovnost (Moudrost) a tělesnost (Krása) tvoří protikladné dvojice. Vedle nich vystupuje ještě Svět a Zákon milostí. Na konci životní pouti ve scéně stylizované do podoby blízké středověkým tancům smrti (IV) odevzdávají postavy své role Světu a předstupují, zbaveny pozemských, tělesných atributů před soud Mistra. Ti, kdož přijali role s pokorou, neprotivili se přikázanému osudu a činili dobro, smějí přistoupit k boží tabuli (V). Druzí, kteří své úlohy v divadle světa pochopili jako pravou skutečnost bytí, podlehli světské marnosti, pozemským rozkoším a své pýše, jsou odsouzeni k pokání nebo k věčnému zatracení v plamenech pekla.

   Hra je dokonalým výrazem katolické filozofie špan. baroka. Vyjadřuje její hodnotovou orientaci, pro niž pravá podstata bytí spočívá v transcendentnu, ve věčném Bohu, v hodnotách duchovních. Pozemský svět je jen divadelní scénou, jejímž autorem je Bůh, život je ztotožněn s divadelní úlohou, člověku je však přiznána svoboda v rozhodnutí mezi dobrem a zlem, mezi cestou ke spáse či k zatracení. Určujícím kritériem je kodex křesťanských ctností, pokora a víra v moc a milost boží, pozemský život vyznávající jeho slávu. V. d. s. se vyznačuje typickými barokními rysy; náboženská tematika, personifikace abstraktních idejí, alegorická symbolika, princip absolutních protikladů, antagonismus duše a těla, zdivadelnění obrazu světa, které vychází z myšlenek řec. stoiků, Seneky a Epikteta a obráží se pak přímo v tvarovém principu „divadla na divadle“. V. d. s. představuje vrchol vývoje auta, svébytného útvaru špan. dramatiky, jemuž Calderón věnoval ve své tvorbě značnou pozornost.

   H. von Hofmannsthal vytvořil 1922 adaptaci V. d. s. pod názvem Salcburské velké divadlo světa, 1941 je přepracoval W. von Scholz jako Velké německé divadlo světa. Motivicky ovlivnilo L. Pirandella v dr. Šest postav hledá autora, kde režisér usiluje vnutit vzpouzejícím se postavám, hercům, své vidění jejich životních obsahů a forem. Živě inspirativní zůstává odkaz V. d. s. zejména ve využití principu divadla na divadle, ve způsobu demonstrace dram. dění a postav a v chápání divadla jako metafory světa.

 

 

 

Život je sen (La vida es sueño) - * 1631 - 1632, 1636. Stěžejní drama španělského baroka, nastolující základní otázky smyslu a obsahu života, lidské existence a svobody člověka.

   Hrdinou tříaktového veršovaného dramatu je syn pols. krále Basilia princ Segismundo. Od narození žije ukován ve věži jako zločinec, po celá léta jen ve společnosti Clotalda, který o něho pečuje a vychovává ho. Motivem uvěznění byl králův strach z věšteb, prorokujících Segismundovu zločinnou budoucnost a krutou tyranii. Na cestě z Moskvy k pols. dvoru objeví vězení tajemná krásná Rosaura a Clotaldo nedokáže zabránit jejímu setkání se Segismundem. Rosaura přichází pomstít pohaněnou čest, neboť králův synovec Astolfo ji po slibech lásky opustil a nyní u Basiliova dvora usiluje o přízeň infantky Estrelly. Stárnoucí Basilio zamýšlí vzdát se vlády a rozhodne se poskytnout synovi možnost předurčený osud překonat. Pokud princ, kterého nechá ve spánku přenést na zámek, projeví šlechetnost a moudrost, stane se králem, neobstojí-li ve zkoušce, bude uvržen zpět. Segismundo se teprve nyní dovídá pravdu o svém původu a uvěznění; běsní a zuřivě spílá otci za nelítostnou krutost a zmarnění svého života. Je opět uvězněn, avšak po svém návratu dospěje k přesvědčení, že vše, co člověk prožívá, je jenom prchavé zdání. Potlačí v sobě zlo a zvítězí nad temnými stránkami své povahy. Na jeho stranu se staví vzbouřené vojsko, odmítající přijmout cizozemce Astolfa jako nového vládce. V čele vojska se princ opět setkává s otcem, a byť by mohl silou zvítězit, odevzdává se pokorně do králových rukou s prosbou o odpuštění. Král mu předává vládu a Segismundo vybízí Astolfa k sňatku s Rosaurou; ten přijímá poté, co je odhaleno tajemství jejího původu; jejím otcem je vznešený Clotaldo. Segismundo nabízí ruku infantce.

   Ž. j. s. obráží barokně katolickou, idealistickou koncepci bytí, která pojímá reálný pozemský život jako pouhé snění a odlesk věčné, metafyzické existence. Abstraktním idejím, které vymezují témat, rozpětí díla, je podřízen jak zákl. konflikt, tak výstavba postav. Rozpor skutečnosti a zdání se však stává osobním konfliktem v nitru hl. hrdiny a zároveň je jím filozoficky reflektován. Opíraje se o ideu cti, víry, pokory a poslušnosti dospívá individuum k vyšším duchovním hodnotám (dobro, ušlechtilost, velkorysost, nesobeckost, schopnost odpouštět), které jsou totožné s křesťanskými ctnostmi. Střemhlavé proměny v postavení člověka, vrtkavost pozemského štěstí, nejistota jistot (představa „kola štěstěny“) vedou hl. hrdinu k odpovědi na zákl. otázku o životě: Život je neskutečný a nepoznatelný. Zároveň se však Segismundo překonáním sebe sama vymaňuje z osudového či božského předurčení a stává se aktivním tvůrcem svého osudu; dílo je tak výrazem přesvědčení o svobodné možnosti volby pro lidskou existenci, byť v hranicích křesťansko-barokního názoru.

   Ž. j. s. představuje další vývojovou dram. formu, která vystřídala dramatiku tzv. zlatého věku, reprezentovanou dílem Lopeho de Vegy. Na rozdíl od ní se těžiště dramatu přesouvá od konkrétního k abstraktnímu, ke spekulativnímu, od života k ideji, postavy nejsou vyvíjející se charaktery, ale spíše exemplární důkazy pro autorův ideový záměr. Dílo je soustředěno do jedné, ústřední postavy. V jejím nitru se uskutečňuje veškeré rozpětí hry - odtud i silný podíl monologických pasáží. Při výběru námětu byl dramatik inspirován několika zdroji; pohádkami Tisíce a jedné noci, Biblí, řec. tragédií (především Sofoklovým Králem Oidipem, ovšem svár člověka s osudem se v Calderónově pojetí mění ve střet člověka se světem Boha a pozbývá fatální předurčenosti a nevyhnutelnosti). Calderónův křesťanský hrdina se dobrovolně podrobuje hodnotové orientaci panujícího světonázoru, nedostává se s ním do konfliktu, jako se s ním dostával do konfliktu Oidipus nebo Orestes. Konkrétní látka byla již dříve zpracována jeho krajanem Agustínem de Rojas Villandrando a rovněž později četní autoři přepracovali tento námět; nikdo z nich však nepřekonal Calderónův přínos, který spočívá v postižení zákl. otázek života, jeho smyslu, lidské svobody a činu podobně klíčovým způsobem jako Sofoklův Král Oidipus či Antigona, Shakespearův Král Lear nebo Hamlet.

 

 

4.2.3. ANGLICKÉ BAROKO

 

John Milton (* 9. 12. 1608, † 8. 11. 1674)

Odrážka

básník, epopej Ztracený ráj – duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu)

Odrážka

anglický básník; dovršitel renesanční tradice

Odrážka

zakladatel moderního eposu, mluvčí anglické revoluce (1640 – 60)
Odrážka

podnikl studijní cesty po Francii a Itálii

Odrážka

po návratu stoupenec a rádce revolučního vůdce O. Cromwella a po popravě krále i jeho „sekretářem pro cizí jazyky“ s povinností obhajovat revoluci v zahraničí

Odrážka

celkem napsal 25 anglických a latinských traktátů zabývajících se revolučními reformami a obhajujících:
Odrážka

svobodu tisku (Areopagitica)

Odrážka

rozvod (The Doctrine and Discipline of Divorce – Doktrína a metoda rozvodu)

Odrážka

popravu Karla I. (Tenure of Kings and Magistrates – Držitelské právo králů a vladařů)

Odrážka

revoluci (Defensio pro populo Anglicano – Obrana anglického lidu)

Odrážka

nedogmatické křesťanství (De doctrina Christiana – O křesťanském učení)

Odrážka

nebo přednosti republikánského zřízení (The Ready and Easy Way to Establish a Free Commonwealth – Rychlá a snadná cesta, jak zřídit svobodnou republiku)

Odrážka

v důsledku vysilující práce oslepl a po obnovení monarchie (1660) vytvořil v ústraní své největší dílo, epos Ztracený ráj, v němž spojil příběh o pádu člověka založený na nedogmaticky chápaném biblickém mýtu (zahrnuje podrobné líčení Satanovy vzpoury, která je mj. alegorií anglické revoluce) s reflexívní poezií, jež zachycuje mytologické postavy v psychologické hloubce (Satan, Eva), problematizující božskou autoritu, odpor proti ní i samotnou povahu zla (Satan)

Odrážka

vytvořil nový básnický obraz kosmu, jehož součásí jsou lidské srdce, rozum a obraznost

Odrážka

další epos Ráj opět nabytý zpracovává biblický námět Kristova pokušení

Odrážka

hrdinská tragédie Samson Agonistes (Samson bojující) čerpá ze Starého zákona a vytváří paralelu mezi hrdinovým osudem a básníkovou nezdolností v utrpení

Odrážka

vedle epických a dramatických děl napsal Milton mnoho pozoruhodných lyrických básní v angličtině a latině (sonety, ódy, idyly L'Allegro, reflexívní básně Il Penseroso – Zamyšlený, elegie Lycidas).

 

 

 
 

John Milton

 

 

 

Ztracený ráj (Paradise Lost) - 1667, přepr. 1674. Anglický epos z období restaurace s biblickým námětem, zakládající dílo novověké duchovní epiky.

   Děj Z. r., rozvržený do 12 knih (každé je předeslán prozaický obsah), probíhá ve 2 prostupujících se plánech - lidském a kosmickém. Osou prvého je příběh pádu Adama a Evy (požití zapovězeného ovoce Stromu poznání), druhý zachycuje hl. příčinu „prvotního hříchu“ - Satanovu vzpouru proti Bohu, jeho porážku Mesiášem (božím synem) a pokus o odvetu. Do kosmického plánu je vedle popisu stvoření vesmíru (geocentrického ptolemaiovského kosmu) a Země zahrnuta i historie lidstva od stvoření přes potopu až po Kristovo narození a založení křesťanské církve (a v alegorické rovině až do Milionový doby). Kosmický děj začíná Satanovým svržením do chaosu a pokračuje stavbou pekelného mě­ta Pandémonia, Satanovou radou s pekelnými mocnostmi, jeho cestou do nově stvořeného světa a sestupem kosmickými sférami na Zemi, kde rozvine plán zkázy prvních lidí (kniha I - IV). Knihy V - X vyprávějí o prvotním hříchu a jeho příčinách a následcích. Obsahují také rozsáhlou vsuvku (poučení archanděla Rafaela Adamovi a Evě o vzniku a o uspořádání světa, Adamovo vyprávění o prvních zážitcích a zkušenostech). V knize X je zpečetěn Adamův osud (souzen Mesiášem) a Satan se spolu se svými druhy proměňuje v plaza. Na Zemi, zachvácené Satanovými potomky Hříchem a Smrtí a vystavené ničivé síle živlů, zvěstuje však archanděl Michael zoufalému Adamovi, který se obrátil s modlitbou k Bohu, budoucí dění, v němž je přes všechny hrůzy obsažena možnost postupu lidstva k ideálnímu stavu. Tato naděje zmírňuje strasti vyhnání z ráje (knihy XI a XII). Z.r. je psán blankversem, jehož vhodnost pro hrdinskou epiku zdůrazňuje autorova úvodní poznámka (Verš).

   Pro tvar Z. r. je příznačná konfrontace „vnějších“ znaků hrdinské epiky (homérská přirovnání aj. rétorické figury, volná, epizodická děj. výstavba, epická distance, travestie Satanovy cesty chaosem do světa jako sestupu do podsvětí, katabáze) a „hrdinského“ děje mravního, jehož výrazem je zápas sil dobra a zla v kosmu i v člověku. Z tohoto hlediska je zvi. důležitý kontrast Adama se Satanem. Zatímco Satanova vzpoura vyjadřuje spíše sebezničující mechanismus kosmických sil, Adamův postoj charakterizuje touha po poznání. Proti obrazu Satanova pádu jako marné negace tvořivé síly Přírody (přes veškerý tradiční antropomorfismus křesťanského mýtu je toto pojetí Boha několikrát výslovně naznačeno) stojí tedy pád člověka jako „šťastná vina“ (felix culpa) a zároveň jako skutečný počátek vývoje nového světa, v jehož rámci získává nový smysl i čas, pojatý nejprve jenom jako následek hříchu a postupné umírání. Do klíčového momentu ideově témat, stavby Z. r., kterým je Adamova volba mezi osamělým životem v ráji a zhřešivší Evou, se tak promítá morální perspektiva budoucího vývoje lidstva spočívající v poznání, že uskutečnit ideál spravedlivé společnosti je prací celých dějin. Výrazem tohoto optimismu je také měnící se obraz vesmírného dějiště Z. r.: Původní kosmologická představa kontrastující časoprostor kosmu a chaos je nahrazena vizí „morálního vesmíru“, který se v závěru Z. r. přesouvá do nitra člověka.

   Z. r. vyrůstá z polit, a ideologických problémů angl. buržoazní revoluce (Milton byl tajemníkem O. Cromwella, obhajoval revoluci, popravu krále před celou Evropou) i z Milionových vlastních teologických a filozof, dilemat. Jedním z hl. dobových významů, registrovaných i v něm. protestantských kruzích, byla alegorie porážky Cromwellova režimu a následující restaurace absolutní monarchie Karla II. (1660). Skladba nese také mnohé příznaky Miltonova rozchodu s oficiálními směry dobové náboženské ideologie: s tradičními anglikánskými představami o nepochybné „boží dobrotě“, která „nemůže dopustit“ pád člověka, i s kalvinistickými představami „predestinace“, nutnosti, vyplývající z nezvratné boží vůle. Uměl. zobecnění Z. r. vykazuje určité rysy „pozemskosti“ ideologie radikálního křídla revoluce (tzv. kopáčů - diggers, např. G. Winstanley), neboť zdůrazňuje - daleko více než oficiální kalvinismus - úlohu a smysl práce, která není důsledkem prvotního hříchu, ale zákl. projevem lidské existence. Na rozdíl od revol. radikálů klade však Milton důraz na autoritu a kázeň a především na proces vzdělání člověka, směřující od metafyzických abstrakcí k historii a životní praxi. Z. r. byl napsán asi 1658 - 63, po Cromwellově smrti v době, kdy slepý básník musel čelit rodinnému rozvratu a byl vystaven polit, perzekuci (obavy před pronásledováním mohly pozdržet publikaci). Z. r. koncipoval Milton pravděpodobně až po neúspěšném pokusu o dr. Pád člověka (The Fall of Man). Epos měl ve vyd. 1667 10 knih, přepracované 2. vyd. bylo rozčleněno do 12 knih. Na témata Z. r. navazuje epos Ráj znovu nabytý (1671, Paradise Regained), v jehož centru je novozákonní mýtus Kristova vítězství nad Satanovým pokušením, a básnické starozákonní dr. Samson Agonistes (1671).

 

 

4.2.4. NĚMECKÉ BAROKO

 

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (* asi 1621/22, † 17. 8. 1676)

Odrážka

německý prozaik; nejvýznamnější spisovatel období baroka

Odrážka

autor tzv. simpliciánských spisů, deseti svazků volně na sebe navazujících románů a novel, z nichž nejvýznamnější je široce koncipovaný román z třicetileté války Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka)

 

 

 
 

Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen

 

 

 

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (Der abenteuerliche Simplicissimus Teutsch - dosl. Dobrodružný německý Simplicissimus) - 1668 Německý román z období baroka.

   Román o 5 knihách je vyprávěn v 1. osobě jako zpověď hrdiny, rekapitulujícího s odstupem svůj život. Hl. dějištěm je Německo rozvrácené třicetiletou válkou. Chlapec, jenž byl nucen uprchnout z domova vypleněného vojáky, je vychováván zbožným poustevníkem (ve skutečnosti šlechticem a svým pravým otcem), který jej vzhledem k jeho naivitě nazve Simpliciem (hrdinova prostoduchost je později ještě zdůrazněna dodaným příjmením Simplicissimus). Po poustevníkově smrti prochází Simplicius válčící Evropou, nejprve v podobě blázna, později jako dobrodruh - bojovník a milovník. Pak se znechucen odvrací od světa a rozhoduje pro návrat k poustevnickému životu. - 1669 bylo samostatně publikováno pokračování Simpliciových příhod, tzv. Continuatio; většinou bývá připojováno k románu jako 6. kniha. Simplicius se zde znovu vydává na cesty, ovšem jako zbožný poutník. Po ztroskotání lodi se dostává na neobydlený ostrov, kde opět žije poustevnickým životem. Závěr je tvořen zprávou holand. lodního kapitána, v níž popisuje své setkání se Simpliciem na ostrově.

   V D. S. S. se vyskytují prvky příznačné pro pikareskní román (Simpliciovo putování, časté střídání zdroje obživy, morální pochybnost mnohých činů Simpliciových i činů jeho protějšků), ve vypointovaných epizodách je patrné navázání na tradici krátkých vyprávění, tzv. švanků. Zobrazení lidských nectností s humorně krit. efektem je ovšem jen dílčí složkou románové struktury. Podstatnou součástí románu jsou alegorické epizody (např. strom lidské společnosti), jakož i filozoficko-moralizující reflexe a četné odkazy na Bibli a antické autory, jež zase poukazují k tehdejší „vysoké“ literatuře. Zákl. problém je zcela obecný, jde o vztah člověka k světu, k bohu a k sobě samému. Syžet se vyznačuje neustálou oscilací mezi protikladnými póly: aktivita - nečinnost, bohatství - chudoba, rozkoš - odříkání, vzestup - pád, dobro - zlo, současně však má charakter uzavřeného kruhu. V 1. knize je svět, nazíraný očima naprosto nezkušeného Simplicia, hodnocen z hlediska rigorózně pojímaných křesťanských zásad - a je apriori odmítán (pozoruhodný je zde „ozvláštněný“ popis zcela běžných činností, např. tance). V dalších knihách Simplicius poznává svět, zároveň se ovšem zaplétá do jeho špatností. Výsledkem dlouhého bloudění je nicméně překonání světa, odhalení jeho nestálosti a pomíjivosti (k tomuto závěru směřují odchylnými cestami různorodé prvky románové struktury; velmi podstatným projevem pomíjivosti světa je tu válka). Poznání povahy světa s sebou nese i poznání úlohy individua: je třeba odvrátit se od toho, co je pomíjivé, a pečovat o spásu duše, připravovat se na život věčný. V 6. knize je dosavadní východisko nejprve zpochybněno - znovu dochází ke vstupu do nestálého a podvodného světa. Jde však opět o pohyb v kruhu, dřívější závěr je potvrzen a dokonce posílen - naprostým, nejprve nedobrovolným, potom však dobrovolným odloučením od lidské společnosti. Není bez důležitosti, že tato nová forma poustevnictví neobsahuje moment nečinnosti, ale naopak moment prostě činorodého života. Naznačena je ovšem i záporná stránka tohoto postoje: zaměření jen na spásu vlastní duše, porušení požadavku lásky k bližnímu.

   V průběhu několika let po publikaci D. S. S. napsal Grimmelshausen biogr. prózy Poběhlice Kuráž (1670, Trutz Simplex: Oder ausführliche und wunderseltsame Lebensbeschreibung der Erzbetriigerin und Landstorzerin Coura- sche) a Divous Skočdopole (1670, Der seltsame Springinsfeld) a dále dvoudílnou, velmi volně komponovanou prózu Kouzelné ptačí hnízdo (1672 - 73, Das wunderbarliche Vogelnest). Společně tvoří tato díla motivicky i ideově spjatý cyklus tzv. Simpliciánských spisů, celkem o 10 knihách; simpliciánské motivy se objevují i v několika dalších Grimmelshausenových pracích. Ve své době měly Simpliciánské spisy velký úspěch u čtenářů, D. S. S. byl opakovaně napodobován a parafrázován. Simpliciánské spisy ovšem patřily k plebejské vrstvě něm. barokní literatury, kulturně vedoucí kruhy je nevzaly na vědomí; nestaly se tak tyto spisy pevnou součástí liter, tradice. K rychlému zapomínání Grimmelshausenova díla přispělo i to, že většinu svých prací vydal pod různými pseudonymy, vesměs anagramy svého jména. Teprve v 19. stol. byly anagramy rozluštěny a připraveno 1. krit. vyd. Grimmelshausenových prací. V dnešní době představuji simpliciánské spisy (snad s výjimkou Kouzelného ptačího hnízda) jediná čtenářsky živá díla něm. barokní prózy; stále prokazují svou podnětnost (Poběhlice Kuráž inspirovala B. Brechta k dr. Matka Kuráž a její děti).

 

 

Andreas Gryphius, vl. jm. Andreas Greif (* 2. 10. 1616, † 16. 7. 1664)

Odrážka

německý barokní dramatik, básník a lyrik; vedle Grimmelshausena nejvýznamnější německý spisovatel 17. stol.

Odrážka

hluboký pesimismus a prožitek marnosti ovlivnil jeho sonety, ódy, epigramy i tragédie (převaha motivů hrůz ze smrti, zániku)

Odrážka

z dramatické tvorby jsou dodnes živé lidové komedie Absurda Comica oder Herr Peter Squentz (Absurda Comica aneb pan Peter Squentz) a Horribilicribrifax

Odrážka

česky vyšel výbor z Gryphiova díla v antologiích Kéž hoří popel můj a Růže ran.

 

 

Absurda Comica aneb pan Peter Squentz (Absurda Comica oder Herr Peter Squentz) 1657. Komedie (tzv. Schimpfspiel) největšího německého barokního dramatika, vynikajícího představitele tzv. první slezské školy.

   Hra má 3 jedn. a její knižní vydání je opatřeno předmluvou, podepsanou jedním z autorových pseudonymů G. Philip-Gregorio Riesentodt a adresovanou „nejpříznivějšímu a velectěnému čtenáři“, v které je představena hl. postava komedie: Peter Squentz, učitel v Rumpelskirchenu, napsal dram. hru Piramus a Thisbe, kterou chce představit v nastudování místních měšťanů králi, jenž městečkem projíždí. - Piramus se nemůže dostat ke své milé Thisbe, protože je dělí zeď. Domluví si s ní tedy schůzku večer u studně. Thisbe přijde první, ale uvidí lva, lekne se a na útěku před ním ztratí svůj plášť. Když přijde Piramus, uvidí milenčin plášť pod tlapami šelmy, domnívá se, že ji lev sežral, a ze žalu se probodne. Thisbe se po chvíli vrací zpátky, vidí mrtvého milence a ukončí rovněž svůj život. - Squentz rozdělí role a při audienci králi své dílo vřele doporučí. Večer konečné začíná po určitých nesrovnalostech slíbené představení. Herci své role dobře neznají, na jevišti se hádají a perou, takže Squentz nestačí zasahovat, a navíc usilují zmírnit trag. historku různými „vysvětlivkami“ ctěnému publiku, čímž se tragédie nechtěně mění v komedii. Král se baví a zaplatí měšťanům za všechny „přehmaty“, kterých se dopustili proti původnímu textu, odpovídajícím počtem zlatých.

   A. c. je vlastně dramatem o dramatu. Je pokusem o naplnění nové poetiky, formulované na poč. 17. stol. M. Opitzem. Gryphius v A. c. vtipně útoči proti autorskému diletantství, proti tvorbě mistrů pěvců (Meistersinger) ze 16. stol., k nimž patřil i nesmrtelný Hans Sachs. Barokní doba však jejich tvorbě již nerozuměla a pokládala ji za pokleslý žánr. Je tedy vlastně A. c. parodií na „neumělé“ veršování a nepravidelnou výstavbu dramat 16. stol. Základ situační komiky A. c. je osvědčený a prostý: rozpor vznešené látky a jejího nízkého předvedení (vypadávání z role, bitky na jevišti, neznalost textu aj.). Peter Squentz je mistrovsky ztvárněn v proměnlivosti svého chování a jednání. Hlavně proti jeho nadřazenosti neumělého veršotepce, kterému se umění stalo pouhým zaměstnáním pro odměnu a ne vnitřní potřebou, je namířeno ostří výsměchu. Námět komedie není původní. Gryphius se inspiroval u Shakespeara, pravděpodobně znal holand. zpracování Gramsbergenovo (v Leydenu sám několik let studoval). Tragédie osudné lásky Pirama a Thisbe pochází z Babylónu a poprvé ji zpracoval Ovidius v Proměnách, Shakespeare ji do Snu noci svatojánské pojal jako epizodu. Gryphius tvořil v době, kdy divadlo v Německu živořilo. Ztrácela se návaznost na velké měšťanské divadlo reformační éry, které se pozvolna dostávalo do pozadí vlastním vyčerpáním i změněnou mocenskou konstelací po třicetileté válce. V Evropě se prudce rozvíjí protireformační jezuitské divadlo, ovlivňující poetiku i způsob myšlení v 17. stol. Důraz je kladen na tragédii a na uměl. stránku dramatu. Tak i protestant Gryphius ve 40. letech 17. stol. tvoří převážně tragédie, jejichž náměty čerpá zpravidla z velmi vzdálených dějin - z antického Říma. Dodnes živé však zůstaly pouze jeho komedie pozdější, kromě A. c. zvl. Horribilicribrifax (* přelom 40. a 50. let, 1663), které jsou dodnes hrány.