6.   Osvícenství   6.1.   Základní charakteristika        
          6.2.   Francouzské osvícenství        
          6.3.   Anglické osvícenství        

6. OSVÍCENSTVÍ

    V 18. století se na západě Evropy, zejména v Anglii a ve Francii, začala vytvářet nová politická a společenská ideologie vyhovující potřebám měšťanstva a označovaná jako osvícenství.

    S postupem techniky a průmyslu se rozvíjely i přírodní vědy, proto se osvícenských názorů domáhají svobody vědeckého bádání. Tím podrývají nejen autoritu náboženství, ale i feudalismu. Příznačný pro osvícenství je kult rozumu (racionalismus), v jehož jménu hlásali osvícenci práva „přirozeného člověka“. Víra v rozum naplňuje vírou v neustálý pokrok, proto jsou osvícenci optimisté. Osvícenská filozofie – zaměření k praktickým otázkám současnosti. Osvícenští spisovatelé vystupovali bojovně proti všemu konzervatismu, kritizovali církev a kněžstvo, odmítali tradici a volali po společenském zrovnoprávnění všech občanů.

    Osvícenská doba poskytovala vědě neobyčejnou podporu: osvícený panovník i šlechta dávali podněty k zakládání učených společností, knihoven, muzeí a vědeckých sbírek. Věda nastoupila na místo náboženství, vynikala láskou k pravdě, pečlivostí v bádání, úctou k drobnému detailu, kriticismem a zřetelem k praktickým potřebám. Měla však i své nedostatky: analýzou jednotlivých faktů oslabovala syntézu, nerozuměla zákonům vývoje, vykládala všechno dění mechanickou účelností. Osvícenství se nejprve projevilo v Anglii. Filozof Francis Bacon patřil k předchůdcům empirismu, když zdůrazňoval význam zkušenosti. Filozof a pedagog John Locke byl vyznavačem deismu, filozofického názoru, který připouští existenci boha jako rozumové bytosti, nikoli však jeho nadpřirozené působení.

 

 

Osvícenství, myšlenkové hnutí v Evropě 17. - 19. stol.; po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feudalismu. Ovlivnilo i mimoevropský společenský vývoj. Příznačné je racionalistické pojetí dějin společnosti jako boje „světla rozumu“ (odtud název) s tmou nevědomostí a předsudků a přesvědčení, že zdrojem pokroku národů je poznání, vzdělání a „osvícené“ zákonodárství. S důrazem na rozum souvisel boj osvícenců za nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení; osvícenství je zjevně zaměřeno proti církvi a církevním dogmatům i u těch představitelů, kteří nejsou ateisty. Osvícenství je výrazem duchovní emancipace nových sociálních vrstev (buržoazie, inteligence); proto zdůrazňuje přirozenou rovnost lidí oproti stavovským privilegiím, svobodu proti despotismu, snášenlivost proti fanatismu. Termín osvícenství se objevil nejprve u Voltaira a J. G. Herdera, utvrzen byl statí I. Kanta Co je osvícenství z roku 1784. - Osvícenství nebylo jednotným proudem, zahrnovalo odlišné názory filozofické, sociální i politické. Jeho původ je v Holandsku a v Anglii, kde byl vyjádřen zejm. filozofií empirismu, teorií smlouvy společenské, úsilím o rozumové náboženství a etiku (požadavek náboženské tolerance, vznik deismu). Nejvýrazněji se osvícenství projevilo ve Francii 18. stol.; k nejvýznamnějším osvícencům patřil Voltaire, Ch. L. Motesquieu, J. A. de Condorcet, É. B. de Condillac. V popředí stáli francouzští materialisté J. O. de La Mettrie, P. H. D. von Holbach, C. A. Helvétius, D. Diderot. Mnozí patřili mezi encyklopedisty. V Německu bylo osvícenství spojeno se zkoumáním předpokladů rozumu, etiky a svobody ve filozofii I. Kanta; ideje rozumu, vývoje a pokroku jsou vyjádřeny zejm. u G. W. F. Hegela. V Čechách se osvícenství prolínalo s národním obrozením. - V soudobé filozofii postmoderny je tradičně pozitivní hodnocení osvícenství relativizováno; osvícenství je považováno za vrchol moderny, vyznačující se zejm. nekritickou vírou v pokrok a lidskou racionalitu a s tím související diktaturou rozumu vůči všemu, co je chápáno jako mimorozumové, netradiční, alternativní. - Encyklopedie Diderot

 

 

6.1. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA

18. st. 

znaky:

Odrážka

navazuje na renesanci, rozvíjí tradice racionalismu, optimismu; kritika absolutismu a reakce

Odrážka

důvěra v ”osvícený” rozum (poznaná pravda), prosazuje svobodu myšlení a rovnost

Odrážka

sepětí osvícenství s literaturou: spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky, publicisty

 

6.2. FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ

    Praktické cíle osvícenství reprezentuje ve Francii Charles Louis Montesquieu, autor rozpravy Duch zákonů, v níž osvětluje vznik zákonů a státních zřízení z přirozených příčin, jako je podnebí a přírodní bohatství, a přimlouvá se za omezení absolutistické vlády podle anglického vzoru. Jeho Perské listy jsou prvním francouzským osvíceneckým románem.

    Voltaire tvoří filosofickou povídku, v níž pomocí kousavé ironie vyjadřuje problémy doby. Jeho osvícenský román Candide neboli Optimismus na příkladě morálně čistého mladíka Candida odhaluje zvůli absolutní moci, prodejnost soudů či loupeživost válek. Voltaire zde také rozvíjí filozofické úvahy o nekritickém optimismu daném vírou v Boží prozřetelnost před rozumem.

    Neobyčejně závažný význam pro šíření osvícenských myšlenek mělo vydávání francouzské Encyklopedie, obsahující soubor znalostí ze současné vědy, umění a techniky. Do encyklopedie přispěli nejvýznamnější myslitelé doby – Voltaire, Rousseau, Denis Diderot a další.

Hlavním organizátorem Encyklopedie byl spisovatel a filozof Denis Diderot, autor známý hlavně antiklerikálním románem ve formě dopisů Jeptiška či dalším románem, Jakub Fatalista.

 

Odrážka

zvlášť výhodné podmínky (boj proti absolutismu)

 

François Voltaire [voltér] vl. jm. François Marie Arouet (* 21. 11. 1694, † 30. 5. 1778)

Odrážka

historik, filozof, dramatik, básník, prozaik, publicista, encyklopedista

Odrážka

jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu

Odrážka

vlivná osobnost francouzského a evropského osvícenství, břitký a ironický stylista

 

   
 

François Voltaire

 

 

Odrážka

při pobytu v Anglii přijal Lockův senzualismus a po návratu zpopularizoval fyzikální obraz světa I. Newtona (Filozofické listy, Filozofický slovník aj.)

Odrážka

věřil, že osvícenství je určeno především aristokracii a že změny vyjdou od panovníka

Odrážka

reprezentoval proud, který požadoval reformu absolutismu (nebyl stoupencem lidu jako J. J. Rousseau)

Odrážka

dějiny nechápal jako sled bitev a střídání králů, nýbrž jako proměny kultury, ducha a vzdělání; zavedl pojem a obor filozofie dějin (Pojednání o mravech a duchu národů)

Odrážka

z jeho historických spisů je nejzávažnější Le Siècle de Louis XIV. (Století Ludvíka XIV.), které je pokládáno za první dílo kulturní historie

Odrážka

náboženství různých civilizací a epoch, včetně křesťanství, viděl jako historicky odvozené
Odrážka

nepopíral však zcela existenci Boha, byl stoupencem deismu

Odrážka

prosazoval princip tolerance (Rozprava o snášenlivosti)

Odrážka

próza Candide neboli Optimismus (Candide ou l'Optimisme - 1759) - kritiku náboženské a filozofické metafyziky

Odrážka

filozofický román o hledání lidského štěstí (putování hlavního hrdiny a jeho sluhy světem)

Odrážka

vrcholný francouzský osvícenský filozofický

Odrážka

Candide, morálně čistý mladík, žijící ve vestfálském zámku barona Thunder-ten-tronckha ve společnosti filozofa Panglose, tvrdícího, že náš svět je nejlepší z možných světů, je vyhnán ze svého "pozemského ráje" (1. kap.) poté, co baron objeví jeho náklonnost k dceři Kunigundě

Odrážka

v útrapách, které ho stíhají na cestě světem (válka, zemětřesení, špan. inkvizice atd.), se postupně rozplyne jeho původní panglosovský optimismus (2. - 16. kap.)

Odrážka

z návštěvy v Eldoradu (17., 18. kap.) si odveze zlato a diamanty, jež mu zaručí klidnější průběh druhé části cesty ve společnosti pesimisty Martina (19. - 27. kap.), umožní mu vykoupit z otroctví Panglose, Kunigundu aj. (28., 29. kap.), zakoupit u Cařihradu pozemek a obdělávat ho společně s přáteli (30. kap.)

 

 

     Půdorys dobrodružně cestovatelského románu s objekt, vypravěčem je rozšířen vloženými příběhy dalších postav, líčících svá dobrodružství ich-formou (Kunigunda, Panglos, stařena aj.), i "mikronovelami" rámcovanými společnou situací (Candidův oběd se šesti bývalými panovníky - 26. kap.). Tato syžetová stavba je rámcem filozof, úvahy o nepřijatelnosti leibnizovského optimismu i radikálního pesimismu, ústící v přesvědčení o nutnosti če­lit "svět. zlu" tvořivou činností. Zákl. prostředkem argumentace i zákl. stavebným prvkem románové struktury C. na všech úrovních je přitom kontrast. V rovině "filozof. důkazu" se tak střetne optimistická teze s hrůzným světem a Candidem navštívený (tedy alespoň možný) šťastný svět Eldorada s tezí pesimistickou. V kompoziční rovině stojí ve vyostřeném protikladu dvě rozdílné poloviny Candidovy cesty a idylický obraz utopického Eldorada. Ve výstavbě epizod a v jejich zřetězení vznikají kontrasty "nepravděpodobně" rychlým nakupením prudkých nárazů "nevinných" postav na jednotí, projevy "svět. zla" (s pronikavým osvícensky krit. účinkem především v 1. části). V jazykové rovině ostře kontrastuje převažující neutrálně objekt, střídmý styl C. s překvapivými momenty hodnotící expresivity a břitce ironického pointování. Vyhrocení kontrastů v C. je umožněno Voltairovým radikálním odlehčením a schematizací všech složek románu (odpsychologizovaná postava zredukovaná na ztělesnění filozof, teze, životního postoje, nebo dobré lidské přirozenosti; svět v jednotí, epizodách zredukovaný na ztělesnění kritizovaného zlořádu; popisy a expozice zredukované na minimum; prudké děj. tempo; vysoce nepravděpodobně "motivované" zvraty příběhu atp.). C. tak kromě své původní "filozof. funkce" působí i jako mistrná, satiricky vyhrocená obžaloba "svět. zla" a parabola hledání lidského štěstí v krutém světě, odlehčená a zbavená patosu sebeironizující nadsázkou.

     Voltairův C. v sobě spojuje vyvrcholení tradice franc. osvícenského filozof. románu s vrcholem výrazové vytříbenosti franc. klasicismu (jíž dosavadní čes. překlady zůstaly hodně dlužny) i autorova satirického umění. Ve Voltairově rozsáhlém a žánrově rozmanitém díle vedle C. stojí nejblíže filozof. p. Mikromegas (1752, Micromégas), Prosťáček (1767, L'Ingénu). Přestože další vývoj franc. prózy směřoval k sentimentalistickému románu, zůstala voltairovská tradice živá i pro pozdější století (P.-L. Courier, A. France aj.).

 

 

Charles de Montesquieu [monteskje]  vl. jm. Charles-Louis de Secondat, baron de la Brėd et de Montesquieu (* 18. 1. 1689, † 10. 2. 1755)

Odrážka

kritik doby

Odrážka

francouzský historik, filozof, sociální myslitel a spisovatel; představitel francouzského osvícenství

Odrážka

úkol filozofie spatřoval v poznávání příčinných souvislostí materiálního světa, který (ač Bohem stvořen) se pohybuje nezávisle na Bohu podle zákonů mechaniky (tzv. deismus)

Odrážka

odpůrce feudálního despotismu (O duchu zákonů, Úvaha o příčinách velikosti a pádu Říma)

Odrážka

základní politickou hodnotou je občanská svoboda
Odrážka

její záruku viděl v rozdělení moci na tři nezávislé složky: zákonodárnou, soudní a výkonnou

Odrážka

tímto (v současnosti v demokracii všeobecně přijatým) názorem ovlivnil ústavní akty Velké francouzské revoluce i ústavu USA z roku 1787

Odrážka

stoupenec geografické koncepce, podle níž závisí charakter společnosti na přírodních podmínkách

Odrážka

v satirických Perských listech popisuje poměry ve Francii z hlediska dvou perských cestovatelů
Odrážka

nastavil tak nejen zrcadlo francouzského absolutismu, ale zrelativizoval i samozřejmost chápání všeho evropského jako normálního a přirozeného

Odrážka

z dalších děl: Les Voyages (Cestopisy), Pensées (Úvahy).

Odrážka

člen tzv. encyklopedistů - mladší generace

Odrážka

vydali Velkou encyklopedii - souhrn dosavadního vědění - např. matematik d'Alembert

 

   
 

Charles de Montesquieu

 

 

Odrážka

román Perské listy (Lettres persanes - 1721 - Peršanova cesta do Evropy za vzděláním)

Odrážka

první francouzský osvícenský román

Odrážka

Peršan Uzbek podnikne s přítelem Řízou do Evropy cestu za vzděláním

Odrážka

všímají si všeho, co je pro ně exotické: ráz měst, vzhled ulic, pařížské divadlo, móda, franc. společnost, zástupci různých společen. vrstev apod.

Odrážka

dojmy sdělují ve 161 dopisech datovaných 1711 - 20 sobě navzájem, svým perským přátelům i eunuchům a ženám

Odrážka

jejich evrop. zážitky jsou zasazeny do příběhu vývoje vztahů mezi Uzbekem a jeho harémem doma

Odrážka

Uzbek, který v kontaktu s evrop. skutečností se stane postupně „osvícenským myslitelem", si totiž zachová ke svým ženám v Persii vztah orientálního despoty

Odrážka

důsledkem je nevěra a závěrečná sebevražda favoritky Roxany, která se vzbouří proti svému zotročení

 

 

     Uvedení postav z jiného světa implikuje neobvyklý pohled na evrop. skutečnost s komickým a satir. účinem. Na pozadí perských mravů, zvyků a institucí je řád, který vládne v Evropě (a především ve Francii), zbavován domnělé samozřejmosti a všeobecné platnosti. Problematizace a demystifikace světa čtenářovy běžné životní zkušenosti je dána neustálou paralelní "přítomností" Evropy a Persie, a to i v době, kdy se Uzbek s Řízou zabydlí v novém prostředí (zásluhu na tom má dopisová síť spojující oba hl. protagonisty s perskými korespondenty). Není přitom tak důležité, že jejich konfrontace vyznívá jasně ve prospěch Evropy (např. postavení ženy), jako to, že zdůvodňuje nový, "perský" pohled. Tento aspekt vede s psychol. pravděpodobností od prvotního naivního údivu nad objevovanou skutečností (výška domů v Paříži, zvláštnosti franc. mravů aj.), k němuž tíhne především Říza, k postupnému odkrývání jejích hlubších rozporů, předsudků a zlořádů, jež je především Uzbekovou doménou. Na základě jednotl. dojmů, postřehů a úvah tak v P. I. krystalizují hl. okruhy osvícenské kritiky: metafyzika, církev a náboženství, předsudky, společen. instituce. Kritérium krit. pohledu je dáno na začátku P. l.  - dopis 12 - 14 - historií Troglodytů (afric. nárůdku, jehož vývoj dospěl od vlády egoismu a zvláštních zájmů k harmonické a rozumné vládě, jejíž zákl. charakteristikou je užitečnost). Jde o filozof, mýtus podávající model dějin lidstva jako procesu směřujícího od vlády individuálního k říši obecného. Je jím vytvořen předpoklad pro takové pojetí světa, v němž je přítomnost zbavena samostatné platnosti a je ztvárněna jako nestabilní mezistupeň mezi harmonickou budoucností (autorovým ideálem) a neracionální "egoistickou" minulostí (předmětem autorovy kritiky).

     První významné Montesquieuovo dílo, P. l., které vyšly 1721 anonymně, využívají vlny orientalismu (J. Chardin, J.-B. Tavernier aj.), vzbuzené franc. překladem pohádek Tisíce a jedné noci (A. Galland, 1704 - 17). Navazují i na Dufresnyóvy Vážné a komické zábavy Siamcovy v Paříži (1699). Montesquieu však přetváří starší tem. prvky a kompoziční postupy k osvícenské kritice, která překračuje meze klasicistického moralismu a míři, i když v P. I. dosud nesystematicky, na samu společen. strukturu. P. l. tak jsou prvním franc. osvícenským románem, který si oproti pozdější, např. voltairovské beletrizaci pevně zřetězených krit. motivů zachoval jistou živelnost pohledu a neschematičnost a psychol. pravděpodobnost postav. O jejich novosti svědčí i neobyčejný dobový čtenářský úspěch (na 30 vyd. 1721 - 34).

 

 

Denis Diderot [dydro] (* 5. 10. 1713, † 31. 7. 1784), francouzský osvícenský filozof, spisovatel, teoretik umění a výtvarný kritik; přední encyklopedista

Odrážka

původně věřící křesťan, později zastánce deismu (Myšlenky filozofické)

Odrážka

oproti ostatním francouzským osvícencům-materialistům chápal přírodu dynamicky (Myšlenky o výkladu přírody)
Odrážka

v jejích proměnách viděl zejm. pohyb mechanický (přemístění, oddělení, zhušťování ap.), ale hledal i jiné příčiny vývoje

Odrážka

ve snaze vysvětlit původ vědomí vyslovil předpoklad o všeobecné citlivosti hmoty

Odrážka

odmítal despotismus, hájil osvícenou konstituční monarchii

Odrážka

břitký stylista a kritik společenských a náboženských konvencí, jak lze vidět i z jeho próz (Jakub fatalista, Jeptiška)

Odrážka

zájem o společenské a morální tendence se projevuje i v jeho estetice (Herecký paradox)

 

   
 

Denis Diderot

 

 

Odrážka

autor románu v dopisech Jeptiška (autobiografie dívky přinucené vstoupit do kláštera) a románu Jakub fatalista (o otázkách společenské morálky; dialog bodrého sluhy s pánem)

Odrážka

Jeptiška (La Religieuse - 1760 - 1782, 1796)

Odrážka

významný francouzský osvícenský antiklerikální román

Odrážka

J. je autobiografií fiktivní hrdinky Zuzany Simoninové ve formě dopisů markýzi de Croismare

Odrážka

morálně čistá a poněkud naivní Zuzana je proti své vůli přinucena pro svůj nemanželský původ stát se jeptiškou, aby vykoupila matčin poklesek a nemohla ohrozit majetkové nároky vlastních dcer advokáta Simonina

Odrážka

prožije v klášteře všechny strasti údělu řeholnice: dobrota představené longchampského kláštera matky de Moni ji donutí ke složení řeholního slibu; zakusí sadistickou krutost její nástupkyně Kristýny, i vášeň, zešílení a smrt lesbické představené arpajonského kláštera, kam přestoupí s pomocí advokáta Manouriho

Odrážka

nakonec uprchne za přispění benediktýnského mnicha a žádá markýze de Croismare, aby jí nalezl přijatelné zaměstnání

 

 

     Ostří kritiky v J. je zaměřeno zvl. proti instituci klášterů, jež odnímá člověku definitivně svobodu a nutí ho žít v rozporu s vlastní přirozeností. Současně je vystaven kritice i rozvrat rodinných vztahů pod tlakem majetkových ohledů (obětování dítěte církvi znamená zvýšení věna sourozencům) a postavení ženy jako trpného objektu v rukou rodičů (Zuzana) i manžela (její sestry jí nemohou pomoci). Smysl pro realist. věrnost přitom dodává J. autentičnost životního příběhu, v němž nabývají pravděpodobnosti i melodram, a patetické scény, stejně jako drastické momenty blízké postupům gotického románu (zešílení a smrt představené aj.). Autenticitu podtrhuje i fakt vyprávění v ich-formě obracející se navíc k reálné osobě a sledující chronologii událostí a pocitů jakoby vypravěčkou znovuprožívaných.

     J. vznikla 1760 zčásti pod vlivem Richardsonovy Pamely a Clarissy zpočátku jako součást mystifikace kroužku paní ďÉpinay, která měla markýze de Croismara přilákat zpět do Paříže. Mystifikační listy - uzavřené dopisem paní Mandinové sdělujícím markýzi, že Zuzana zemřela na následky zranění utrpěného při útěku z kláštera - jsou vydávány společně s J. Diderot v J. nejlépe uspěl ve snaze vytvořit vlastní "domestic tragedy". J., nepublikovatelná v době vzniku, se dostala do povědomí vybraného okruhu čtenářů v dopracované verzi prostřednictvím rukopisné Correspondence Littéraire (1780 - 82). Od svého vyd. 1796 byla často napadána za nemravnost a bezbožnost. Ve skutečnosti se v ní Diderotovi podařilo vytvořit realist. studii dobových mravů.

 

 

Odrážka

Jakub Fatalista a jeho pán (Jacques le Fataliste et son Maitre - 1765 - 1780, 1796)
Odrážka

francouzský osvícenský román

Odrážka

zdánlivě bezcílné putování Jakuba a jeho pána, při němž Jakub vypráví (a nedovypráví) historii svých lásek (a snad nakonec nalezne věrnou ženu) a pán nevědomky stíhá podvodníka Saint-Ouina, jemuž se pomstí, vytváří rámec pro různé příběhy (psychol. příběh paní de La Pommeray, "studie" pařížských mravů v historii o pánových milostných dobrodružstvích, "studie mravů" vesnických, klášterních aj. odbočky), pro filozof. diskuse i autorovy úvahy a rozmluvy se čtenářem

Odrážka

rámcující příběh zůstává záměrně neuzavřen a čtenář je autorem vyzván, aby v něm po libosti pokračoval, přičemž mu jsou pod maskou "vydavatelské fikce" nabídnuta 3 různá rozuzlení

 

 

     V J. F. Diderot úmyslně rozbíjí logicky skloubenou románovou stavbu: hl. vyprávěcí linie je vystavována neustálým vpádům skutečnosti, svoboda vyprávění a činu je opako­vaně omezována tlakem okolností. Tento ve své podstatě liter, postup v sobě nese daleko­sáhlé důsledky, zrcadlí ve stylové rovině zákl. myšlenkové napětí prózy: vztah fatalismu (de­terminismu) a svobody. Tento filozof, problém je tu především ztělesněn dvojicí titulních postav: Jakub je teoretickým fatalistou, ale reaguje jako kdokoliv jiný; pán je teoretic­kým zastáncem lidské svobody, a přitom ho „bezcílné" putování vede k završení určité životní etapy. Řešení, které se nabízí v J. F., není teoretické, je nabídnuto na úrovni dialekti­ky praktického jednání: postavy jednají jako­by svobodně na základě dané situace. Zaměření na životní konkrétnost a plnost (s přesnými sociálními charakteristikami - Jakub je ve skutečnosti pánem svého pána, viz např. jejich smlouvu), pro niž bývá J. F. nazýván i dílem poetického realismu, se projevuje i v jazykové výstavbě dialogů a vyprávění. V J. F. Diderot rozbíjí klasicistickou stylovou jednolitost a nahrazuje ji živým jazykem, kde jazyková rovina odpovídá sociální vrstvě mluvčího a konkrétní promluva zase okamžité situaci (momenty syntaxe spontánního mluveného projevu - neukončené věty, opakování slov apod., interjekce, interpunkce má tendenci oddělovat mluvní takty aj.).

    J. F. vznikal pravděpodobně v průběhu dvaceti let (1765 - 84, 1778 - 80 vyšel v rukopisné revue Correspondence Littéraire). Uváděna bývá inspirace Sternovým Tristramem Shandym, ale Diderot směřoval k destrukci tradičního typu osvícenského filozof. románu už od své prvotiny Indiskrétní klenoty (1749, Les Bijoux indiscrets). Ve svém vypravěčském umění navazuje J. F. na tradici rabelaisovskou, myšlenkově i na montaignovskou skepsi vůči "teorii". Pro širší publikum byl J. F. objeven podobně jako Rameauův synovec nejprve v Německu (Schillerův překlad příběhu paní de La Pommeray 1785, Myliův překlad J. F. 1792). Do kontextu franc. literatury se J. F. zařazuje až 1796 a spolu s Rameauovým synovcem představuje "otce Encyklopedie" jako výjimečného romanopisce.

 

 

Odrážka

Rameauův synovec (Le Neveu de Rameau asi 1761 - 1780, německy 1805, 1823)
Odrážka

dialogizovaný román francouzského romanopisce a filozofa osvícenského období

Odrážka

R. s. s podtitulem Satira 2 (Satire Seconde) je dialogem mezi postavou Já a postavou On odehrávajícím se v kavárně de la Régence za přítomnosti dalších hostí, zvl. hráčů šachů

Odrážka

postava Já, která je označována za ůfilozofa", je zásadový člověk, hájící ve všech diskutovaných otázkách morální osvícenské stanovisko

Odrážka

pro postavu On (s jistými rysy skutečného synovce franc. skladatele Jeana-Philippa Rameaua) je charakteristická nestálost, (i fyzická) proměnlivost a přizpůsobivost, spjatá s tím, že jde o příživníka, vydělávajícího si obveselováním boháčů

Odrážka

v okamžiku dialogu byl posledními chlebodárci pro drzost vyhnán a z hrdosti se k nim odmítá vrátit

Odrážka

z hlediska postavy Já je On člověkem, který odhaluje to, co se obvykle skrývá, a "vynáší pravdu na povrch"

Odrážka

dialog je uveden monologickou pasáží v ich-formě (začínající motem z Horatia), v níž je vylíčena záliba (autora?, postavy Já?) v osamělém snění a jsou podány okolnosti náhodného setkání, ústícího v následný dialog, a postava On je fyzicky i morálně charakterizována

Odrážka

R. s. končí odchodem postavy On do divadla

 

 

     Celkový významový pohyb R. s. je nesen dialektickým střetáním osvícenských principů mravnosti, hájených postavou Já, se skutečným světem, kde se vše řídí penězi. Slovy a gesty ho předvádí postava On. (Tato hl. linie R. s. je přerušována odbočkami k otázkám hudby a umění, v nichž jsou oba protagonisté zajedno.) Jako první podléhá demystifikačnímu tlaku přesvědčení o hodnotě konečného vítězství ctnosti (úvodní příklad Sokratův), radikálně vyvrácené poukazem na (taktéž osvícenský) princip pozemského štěstí, jenž vylučuje omlouvání souč. bídy odkazem k budoucímu (nedožitému) blahu. V konkrétním vymezení osvícenského principu štěstí a v otázce cesty, jež ke štěstí vede za daného stavu věcí, se pak na jednotí, významných tématech osvícenského myšlení (výchova dětí, pravidla lidského jednání aj.) Já a On střetají. Postava Já sice nakonec s obtížemi obhájí tvrzení, že je v soudobém světě možné žít šťastně, nezávislým životem podle morálních zásad, je však přitom přinucena umístit takovou možnost zcela na okraj společnosti (závěrečný obraz nahého Diogena v sudu) a připustit, že i pak předpokládá takový únik nezávislý finanční příjem. Postavě On se tedy může dostat závěrečného morálního odsouzení (jež jí v nejmenším nevadí), avšak předtím přiměje svého protagonistu k přiznání, že pravidla hry soudobé společnosti diktují peníze a že všichni (snad jen s výjimkou filozofa) hrají dané role a nosí příslušné masky. V živém dialogu, který se podobou replik (často nedokončených, s množstvím citoslovcí, anakolutů apod.) i "nelogickým" přechodem mezi jednotí, tématy blíží uměl. stylizaci skutečného rozhovoru, proloženého určitým počtem pantomimických výstupů (předvádění jednotí, hráčů orchestru, masek a rolí jednotl. sociálních vrstev aj.), je moralistická pozice zatlačována do nudného pozadí a pozornost se čím dál více soustřeďuje na komplexní postavu On (jež není v "logickém" souladu ani sama se sebou), a tím i na obraz světa předrevol. buržoazie, který před postavou Já i před čtenářem On předestírá.

     R. s. vznikal pravděpodobně 1761 - 1780, původně jako reakce na útoky proti encyklopedistům (zvl. na Palissotovu kom. Filozofové, 1760), a snad pro jedovaté aktuální narážky nebyl za Diderotova života (ani rukopisně) šířen. Zůstal v autorově pozůstalosti, odkoupené Kateřinou II., a v rukopisech zanechaných Diderotem dceři. Poprvé se objevil v Goethově něm. překladu (1805) z tajně pořízené kopie, kterou F. Schiller získal od něm. spisovatele a carského generála M. Klingera (tento překlad se stal základem neautentického franc. vyd. 1821). Přes prvotní chladné přijetí se R. s. vzápětí stal modelem pro dialektickou figuru "ušlechtilého" a „podlého" vědomí oddílu Osvícenství Hegelovy Fenomenologie ducha (1806). V této tradici označili K. Marx i B. Engels R. s. za vrcholné dílo dialektiky. R. s. žánrově vychází z osvícenského filozof, dialogu. Nicméně v návaznosti i na autorovy dram. pokusy je dialogická forma R. s. přetvořena do podoby živého rozhovoru v reálném prostředí. Vznikl tak specifický románový útvar nového typu, jenž zůstal v literatuře dlouho osamocen. (Důraz R. s. na přítomný okamžik Diderot dále rozvinul v r. Jakub Fatalista a jeho pán). Ve 20. stol. patří R. s. k světově nejvydávanějším a nejkomentovanějším Diderotovým dílům.

 

 

6.3. ANGLICKÉ OSVÍCENSTVÍ

    V 18. století vzniká v Anglii dobrodružný román. Daniel Defoe, proslulý zejména románem o osudech ztroskotance na opuštěném ostrově Robinson Crusoe. Patří sem i Henry Fielding, jehož prozaická tvorba bývá označována jako romány silnice a hospody. Kritický postoj proti soudobé společnosti vyjádřil v románech Jonathan Wild Veliký - ironické líčení životní kariéry zločince, a Tom Jones, o pestrých osudech mladíka, podstrčeného jako dítě do šlechtické rodiny.

    Román filozofický, nejednou ostrého satirického zabarvení, reprezentuje v anglické próze 18. století Jonathan Swift v díle Gulliverovy cesty. Blízko k tomuto prozaickému žánru měla i tzv. filozofická povídka, kterou pěstoval nejproslulejší francouzský osvícenec Voltaire.

    Voltaire měl schopnost ostré a nekompromisní kritiky. Uplatnil se ve všech společenských oborech: jako historik studoval dějinné epochy v jejich podobě společenské a ekonomické, jako beletrista psal filozofické povídky ostrého kritického zaměření, jimiž útočil na lidskou hloupost, zaostalost a nesnášenlivost.

 

Daniel Defoe [dýfou] (* asi 1660, † 24. 4. 1731), anglický spisovatel; jeden ze zakladatelů románu 18. stol., průkopník novinářství

Odrážka

z náboženských důvodů nemohl studovat na univerzitě, snažil se prosadit jako podnikatel (Essay upon Projects - Esej o projektech) i jako literát (satira The True-born Englishman - Rodilý Angličan)

Odrážka

za ironický pamflet navrhující řešení konfliktů mezi státní, anglikánskou církví a puritány odsouzen na pranýř, poté získán do státní služby

Odrážka

jako tajný agent připravoval 1707 sjednocení parlamentů Anglie a Skotska

Odrážka

v letech 1703 – 14 psal a vydával časopis The Review (Přehled)

Odrážka

od 1709 psal fiktivní příběhy a autobiografie, z nichž nejznámější se stal dobrodružný román Robinson Crusoe, vycházející z pamětí ztroskotaného námořníka Selkirka a z tradice puritánské náboženské autobiografie (J. Bunyan) - sleduje vývojově hledání Robinsonovy cesty k Bohu a formování jeho mravních vlastností a vytváří typ svobodného jedince ztělesňující morálku „bílého muže“
Odrážka

Bunyan [banjen] John, * 28. 11. 1628, † 31. 8. 1688, anglický náboženský prozaik. Bojoval v Cromwellově armádě, po skončení revoluce (1660) působil jako kalvinistický (puritánský) kazatel v rodném Bedfordu; dlouhodobě vězněn pro odmítání státního anglikánského náboženství. V barokní alegorické próze těžil ze středověké a renesanční tradice (W. Langland, E. Spenser) i z napětí mezi abstraktními představami a konkrétním detailem; autor náboženské autobiografie (Grace Abounding to the Chief of Sinners (Úplné milosrdenství k arcihříšníkovi) a zejm. náboženské knihy Cesta křesťana z města zkázy na horu Sion a Poutníkova cesta, podobenství o individuální i společné cestě ke spáse a jejích překážkách. Ovlivnil např. D. Defoea.

 

   
 

Daniel Defoe

 

 

Odrážka

obliba skandálních životopisů slavných zločinců vedla k napsání románu Moll Flandersová, vystihujícího mj. ekonomické myšlení jednotlivce v době začínajícího kapitalismu

Odrážka

dobrodružnými romány Kapitán Singleton, The Memoirs of a Cavalier (Paměti kavalíra) a Roxana navázal na tradici španělského pikareskního románu

Odrážka

v Deníku morového roku vytvořil fiktivní kroniku velkého moru v Londýně 1665 - 66, kladoucí závažné společensko-etické otázky

Odrážka

snaha o kulturní povznesení měšťanstva se projevila v příručkách A Compleat English Tradesman (Dokonalý anglický živnostník) a A Compleat English Gentleman (Dokonalý anglický džentlmen)

Odrážka

Defoe se snažil postihnout integritu a identitu obyčejných lidí v tvrdém boji o přežití v nelítostné společnosti ekonomického individualismu a důsledky na morálku jednotlivce i celé společnosti

Odrážka

nejvíce se proslavil jeho dobrodružný román Robinson Crusoe (o ztroskotanci na pustém ostrově); vztah člověka k přírodě, oslava lidské práce, aktivity 

Odrážka

Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku (The Life and Strange Surprising Adventures of Robinson Crusoe, of York, Mariner... - 1719)

Odrážka

fiktivní autobiografie, světově proslulý román představitele měšťanské kultury zlatého věku anglického klasicismu

Odrážka

v 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov

Odrážka

Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky

Odrážka

při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson - zachránivší se jediný na pustém ostrově - začíná vlastníma rukama a s minimem prostředků zajišťovat svou existenci

Odrážka

postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí vedle přírody stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka)

Odrážka

do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na angl. korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru

Odrážka

po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy

 

 

     Zákl. významová vrstva R. C. obraz boje o přemožení přírody, přemožení sebe sama a také - v rámci dobové ideologie - obraz hledání a nalezení Boha, zakládá analogii Robinsonova individuálního příběhu s historií celého lidstva (především v ohledu ekonomickém a etickém). Obraz "dětství", počátků civilizace sem tak vnáší i motiv dětských radostí a hry (hra na stavění domečků a jejich vybavování, chování zvířat, pozorování růstu rostlin, nalézání věcí a jejich držení ve vlastnictví atd.). Hra a výhra (boj a vítězství) jsou pak v souladu s životní filozofií mladé angl. buržoazie sjednoceny v tématu postupného vzrůstu prosperity směřující k všestrannému zabezpečení jedince. Jeho absolutní ekonomická, sociální i intelektuální izolovanost je, ač se to zdá paradoxní, zároveň jeho absolutní ekonomickou, sociální i intelektuální svobodou: román jako celek tak rozhodně přitakává praktickému zaměření filozofie středního stavu. Už zákl. témat. orientace díla potlačuje výrazně děj. prvky ve prospěch prvků popisných (příroda, pracovní postupy) a reflexívních (civilizace, kultura, člověk). Nepřítomnost ústřední zápletky (děj. napětí omezeno jen na epizody, např. záchrana Pátka před kanibalskými soukmenovci, boj se vzbouřenci) je pak vyvažována napětím plynoucím z kontrastu mezi zdánlivě bezvýchodným postavením hrdinovým (jedinec, pustý ostrov, minimum existenčních prostředků) a vyprávěcí situací v 1. osobě minulého času (ich-forma) - vypráví-li hrdina sám, musel být zachráněn a musel dokázat do své záchrany přežít.

     Ich-forma přiřazuje R. C. k dobově oblíbenému typu fiktivní autobiografie (východiskem snad zážitky skot. námořníka A. Selkirka) a ovlivňuje i proces příjmu díla: čtenářovo ztotožnění se zdánlivě reálným, názorově přijatelným hrdinou ze stejné společen. třídy. Velká čtenářská obliba R. C. (v Anglii vlastně zformoval vrstvu nového měšťanského publika) se promítla nejen do četných překladů a adaptací, ale i do vzniku žánru tzv. robinsonád, jež motivy ztroskotání na pustém ostrově a postupného budování lidské existence rozvíjejí buďto s důrazem na děj. dobrodružné prvky (F. Marryat, J. Verne), nebo na koncepce filozofické orientované k společen. utopii (J. G. Schnabel, G. Hauptmann) či koncepce výchovné, pedagogické (J. D. Wyss, A. Dygasiňski). Obdobné tendence se objevují i v čes. adaptacích R. C: první úplný překlad vychází (po zhruba 30 rozmanitých adaptacích, z nichž mnohé vyšly v řadě vydání) až 1959. Nad adaptacemi zdůrazňujícími dobrodružnost (O. Růžička) převládají přitom úpravy akcentující výchovně vzdělávací dopad díla (K. Vlasák), často dobově ideologizované (J. V. Pleva), vždy respektující mladého čtenáře, jemuž jsou ve své většině určeny. Od dalších fiktivních autobiografií, jež Defoe po úspěchu R. C. píše, Kapitána Singletona (1720, Captain Singleton) a Moll Flandersové, odlišují R. C. jednoznačně konstruktivní cíle hrdinovy aktivity; s publicistickou tvorbou Defoea je román spjat zdáním autenticity, reálnosti hrdinova příběhu (zpráva o pobytu na ostrově, srov. část původního titulu "Written by Himself - napsal on sám). Mnohokrát zfilmováno - M. A. Wetherell (USA, 1936), A. Andrijevskij (SSSR, 1947), J. Musso (Itálie, 1951), L. Buňuel (Mexiko, 1953); loutková verze S. Látal - A. Born (ČSSR, 1981) aj.

 

 

Odrážka

Šťastné a nešťastné osudy proslulé Moll Flandersové (The Fortunes and Misfortunes of the Famous Moll Flanders - 1722)
Odrážka

fiktivní autobiografie, vývojový román vytvářející první konkrétní ženský charakter v anglické novověké próze a zároveň mýtus individualistického boje za nezávislost a společenské postavení.

Odrážka

text M. F. nemá, podobně jako ostatní Defoeovy romány, vnější členění

Odrážka

má navozovat iluzi autentické hrdinčiny zpovědi, redigované (především z mravnostního hlediska) vydavatelem

Odrážka

je fiktivně datován 1683

Odrážka

uvozen je autorovou předmluvou, označující dílo, v protikladu k rytířským a dobrodružným románům, za "soukromou historii" a naznačující, co vše je z fiktivních autobiogr. zápisků vynecháno

Odrážka

hrdinčin příběh má dvě zákl. symetricky uspořádané a členěné části a epilog

Odrážka

I. část líčí osudy Moll, odložené jako nemluvně matkou zlodějkou, v lásce a manželských svazcích (po zneuctění v domě, kde sloužila, se pětkrát vdala, jednou nevědomky za vlastního bratra), její marné úsilí "stát se dámou ... nesloužit a nevykonávat domácí práce..." a "moci si sama vydělávat na živobytí"

Odrážka

II. část líčí její zlodějskou kariéru, končící v newgateském vězení

Odrážka

epilog se odehrává v Americe, ve Virginii a Marylandu, kam je Moll deponována, kde si vykupuje svobodu zbožím, které nakradla, získává manžela a majetek a ve značně pokročilém věku se dává na cestu pokání

Odrážka

výpověď je psána strohou hovorovou mluvou a přerušovaná didaktickými odbočkami (např. o postoji žen k vdavkám a manželství)

 

 

     Těžištěm románu je charakter hl. hrdinky. Nevyznačuje se však psychol. jednotou či hloubkou, naopak, působí na první pohled dojmem nesourodosti a plochosti. Jeho kon­krétnost tkví především ve velmi citlivém reflektování způsobu života i hodnotové soustavy vzmáhající se buržoazie, zvi. dvojakosti její morálky (shromažďování bohatství je výkonem božího "poslání", projevem "boží přízně" a zároveň čistě účelovým sledováním světských cílů). Tato dvojakost je příznačná i pro děj. výstavbu: alegorický smysl manželských epizod a hrdinčiných zlodějských dobrodružství naznačuje spolu navzájem související hodnotové řady ctností a neřestí praktického měšťanského života. Dvojakost je patrná i ve vypravěčské perspektivě, která se vyznačuje konfrontací času hrdinčina jednání a retrospektivních úvah nahrazujících hrdinčino autentické rozvažování a hodnocení, dramaticky vyprávěných scén a poznámek navozujících fikci, že v hrdinčině výpovědi jsou zamlčeny důležité, vzrušující podrobnosti. Všechny tyto témat, stylové a syžetové rysy spoluutvářejí v M. F. určitý živelně dialektický pohyb formování a vývoje hrdinčina charakteru. Moll se vymezuje jako samostatný, jednající subjekt, a zároveň se vyhrocuje její konflikt s prostředím, dovedený do utopických, myt. konců (život v Novém světě, kde neexistují staré společen. vztahy).

     M. F, je plodem vrcholného období De-foeovy činnosti, kdy se dotváří svébytný typ jeho románové prózy. Ta vzniká syntézou pikareskního románu, dobrodružného románu, náboženské autobiogr. prózy a souč. "literatury faktu", k níž patřily především populární příběhy o zločincích (vytvářené na syžetech starších dobrodružných novel a se znalostí dobových soudních materiálů). M. F. se vyznaču­je snad nejpodrobnějšim realist. obrazem každodenního života angl. měšťanstva a sžíravou ironií především vůči snaze vyjadřovat morální a citové hodnoty a vztahy pomocí symbolů věcí. Tato linie byla dovedena do apokalyptické vize zániku civilizace, morálky a kultury ve fiktivním deníku rozumářského řemeslníka z doby tzv. velkého moru v Londýně 1666 - Deník morového roku (1722, A Journal of the Plague Year). Proti nepsychol. Defoeově próze se v pozdějších desetiletích začínají formovat jiné typy angl. románu (S. Richardson, H. Fielding), které zatlačují, ve své době velmi úspěšná Defoeova díla na dlouhý čas do pozadí. M. F. si například poprvé všímá až V. Woolfová, která ji považuje za průkopnické dílo feminismu. 1964 zfilmována T. Youngem.

 

 

 

Jonathan Swift (* 30. 11. 1667, † 19. 10. 1745), anglický satirik; potomek angloirských usedlíků

Odrážka

vystudoval Trinity College v Dublinu

Odrážka

aby se dostal do Anglie, přijal místo sekretáře sira Williama Templea
Odrážka

jeho korespondence a básně vypovídají o milostných vztazích k Templeově schovance Esther Johnsonové (Deník psaný Stelle) a ke kupecké dcerce Vanesse Van Homrighové

Odrážka

1713 založil v Londýně (spolu s básníkem A. Popem) Škrabákův klub, kde se scházeli toryovští (konzervativní) satirici a dramatici (J. Gay, W. Congreve), kteří útočili na válečnou politiku vévody z Marlborough

Odrážka

psal pro toryovský časopis The Examiner

Odrážka

když se 1714 dostali whigové k moci, zhroutily se jeho vyhlídky na jmenování biskupem v Anglii
Odrážka

přijal místo děkana katedrály sv. Patricka v Dublinu a strávil v Irsku zbytek života

Odrážka

satira, v níž vynikl již za londýnského pobytu (v alegorických skladbách Pohádka o kádi a The Battle of the Books - Bitva knih, pranýřujících náboženský dogmatismus a učené pedantství), se v době, kdy žil v Irsku, stala vítanou zbraní proti britské hospodářské politice - znehodnocování irské měny a celkovému zbídačování obyvatel (The Drapier’s Letters - Pláteníkovy listy, Skromný návrh)

Odrážka

v tomto kontextu vzniklo též Swiftovo největší dílo, Gulliverovy cesty (1726), syntéza dobrodružného románu a satiry, která přerůstá v první antiutopii zpochybňující moderní racionalitu, civilizaci i představy o nutném pokroku a nadřazeném postavení lidstva v přírodě

Odrážka

nemilosrdná satirická kritika lidstva vrcholí ve čtvrté cestě do země moudrých koňů

 

   
 

Jonathan Swift

 

 

Odrážka

filozofický satirický a utopický román Gulliverovy cesty (Gulliver's Travels - 1726)

Odrážka

kritika poměrů v Anglii a představa ideální společnosti

Odrážka

utopický román anglického spisovatele 18. stol., pod rouškou imaginárního cestopisu satiricky líčící poměry v Anglii, kritizující civilizaci a relativizující sílu lidského rozumu

Odrážka

román, jehož původní název zněl Cesty k rozličným dalekým národům světa... (Travels into Seve­ral Remote Nations of the World ...), je rozdělen do 4 dílů o nestejném počtu kapitol (8, 8, 11, 12), nesoucích tzv. epická záhlaví

Odrážka

je mu předeslána fiktivní předmluva vydavatele Sympsona a dopis "autora" - kapitána Lemuela Gullivera tomuto vydavateli

Odrážka

fikci pravdivosti podtrhují také mapky, portrét Gullivera a "autentická" 1. osoba, v níž se líčí Gulliverovy cesty na utopické ostrovy

Odrážka

v I. Cesta do Liliputu se Gulliver ocitá mezi trpaslíky

Odrážka

ve II. Cesta do Brobdingnagu mezi obry

Odrážka

ve III. Cesta do Laputy, Balnibarbi, Luggnaggu, Glubbdubdribu se představy o světě vtělují do alegorie vznášejícího se ostrova (Laputa — alegorie sféry teoretického myšlení a uzavřené aristokracie) a obrazu hospodářsky a kulturně upadajícího státu Balnibarbi. V tomto dí­lu promlouvá Gulliver se slavnými muži minulosti a poznává Struldbrugy, nesmrtelné obyvatele ostro­va Luggnaggu

Odrážka

tématem IV. dílu Cesta do země Hvajninimů (Houyhnhnms) je výměna sociálních rolí mezi koňmi a lidmi: lidé, tzv. Jahuové (Yahoo), slouží v ideální říši ušlechtilým zvířatům. Gulliver prožívá nejrůznější dobrodružství a po mnohaleté cestě se vrací domů

Odrážka

putování po imaginárních ostrovech a zemích je záminkou ke kritice domácích poměrů a evrop. kultury

Odrážka

souběžné s negativními obrazy autor rýsuje projekt ideálního zřízení (v 6. kap. Cesty do Liliputu, v Cestě do země Hvajninimů)

 

 

     K poetice utopického žánru patří zdůrazňo­vání pravdivosti, jinotajný ráz, ale i jednotí, motivy (např. proměna fyzických proporcí, výměna sociálních rolí, umělý jazyk domorodců, různé deformace lidské přirozenosti atd.). Satiricko-parodický efekt, typický pro tento žánr, je navozován jednak ozvláštňujícím pohledem obyvatel utopických říší na cizince Gullivera a civilizaci, kterou vychvaluje, jednak pohledem Gullivera na ostrovní poměry, často převrácené, zkarikované, symbolicky zveličené poměry v Anglii. Gulliverovo putování, při jehož líčení Swift parodicky užívá tradičních motivů (bouře, ztroskotání), představuje jakousi komickou Odysseu (cesty trvají 16 let a 7 měsíců). Je tak jako pobyt hl. hrdiny Defoeova r. Robinson Crusoe (Robinson na rozdíl od Gullivera, který utopické říše pouze poznává, zakládá "ideální" kolonii) cestou k poznání. V tom smyslu jsou G. c. zároveň románem výchovným. Gulliver však na své cestě, která je současně v tradici utopického žánru také cestou dějinami (v Glubbdubdribu může rozmlouvat se slavnými muži minulosti - analogie Lukianových Hovorů podsvětních), dospívá k poznání naruby - k odhalení překážek a mezí poznání v duchu dobové skepse k rozumu v angl. empirismu. Vývoj, kterým Gulliver prochází, je vlastně vzdalováním od reálného světa (po návratu se hrdina těžce adaptuje, stává se "šíleným", "divochem" doma tak jako později hrdina "měsíční" utopie F. M. Dostojevského ve Snu směšného člověka), jehož "moudrost", "rozumnost" a "lidskost" je odhalována a odsouzena.

     G. c. vznikaly od 1714 (v pořadí I., II., IV., III. díl) v Anglii v době, kdy toryovská strana ztratila moc ve prospěch whigů, kteří nastolili novou, hanoverskou dynastii. Swiftova opozice proti nové vládě vyústila jednak v její jinotajnou kritiku v G. c. (zvláště v I. dílu - satira na praktiky ministerského předsedy R. Walpola), jednak pokračovala v pozdějších polit, pamfletech, kritizujících angl. správu Irska - Skromný návrh (1729, The Modest Proposal...). Ve směřování k empirické kritice racionalismu navazují G. c. na ranější Swiftova satir, díla, zvláště na Příběh o kádi (1704, The Tale of the Tub). V G. c. se kříží dvojí pojetí utopického žánru: typ pozitivní utopie, v níž se líčí ideální říše "divochů" (konstruovaná karnevalovým převrácením soudobých mravů) - v tradici Morovy Utopie (1516), a typ negativní utopie či antiutopie, v níž utopické zřízení slouží jako memento neblahého vývoje v budoucnosti. Tento druhý typ, který představovaly ve starověku Lukianovy Pravdivé příběhy, v 17. stol. např. utopie Cyrana de Bergerac (oběma autory se Swift inspiroval) a po Swiftovi se v 2. pol. 18. stol. realizoval v dílech D. Diderota, Voltaira, I. Krasického aj., pokračuje ve 20. stol. v žánru science-fiction. Zatímco v utopiích bývá cizinec zpravidla pouhým svědkem, v ahtiutopiích je podrobován nejrůznějším příkořím, karnevalovému snižování (ke karnevalové tradici se Swift hlásí také specifickým slovotvořičstvím v klíčových názvech zemí a měst - např. erotická etymologie jmen Liliput a Laputa), jehož smyslem je relativizace všeho lidského - ovšem bez konečné katarze. Tímto rysem, který Gullivera sbližuje s hrdiny pikareskních románů (viz i střídání pozice hrdiny: "nahoře" obrem mezi Liliputy, "dole" - trpaslíkem v Brobdingnagu, barbarským Jahuem mezi Hvajninimy), už Swift míří k Fieldingovým románům. Mnohokrát zfilmováno - často jako animovaný film: A. Ptuško (1934, SSSR), D. Fleischer (USA, 1939) aj. - J. Sher (1959-60), C. Tuzii (1970).

 

 

Dílo obou autorů je spojováno s počátky realismu v Anglii.