7.   Preromantismus   7.1.   Základní charakteristika        
          7.2.   Francouzský preromantismus        
          7.3.   Německý preromantismus        
          7.4.   Ruský preromantismus        
          7.5.   Český preromantismus        

7. PREROMANTISMUS (SENTIMENTALISMUS)

 

7.1. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA

znaky:

Odrážka

přechod mezi klasicismem a romantismem

Odrážka

důraz na cit

Odrážka

odmítnutí konvencí, příkazů, řádu – i v umělecké tvorbě (požadavek tvůrčí svobody)

Odrážka

návrat k přírodě, k lidové slovesnosti

Odrážka

vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života

Odrážka

obdiv k schopnému, podnikavému jedinci 

 

 

Mapa Evropy po roce 1815 - Encyklopedie Diderot

 
   
 

Po porážce Napoleona Bonaparta u Waterloo probíhalo jednání o budoucím uspořádání Evropy na vídeňském kongresu. Vůdčími mocnostmi byla Velká Británie a Rusko. Došlo k dalšímu oslabení Habsburků. 1806 zanikla Svatá říše římská; František I. si ponechal pouze titul císaře rakouského. Napoleonská okupace vyvolala nacionalistickou reakci v Itálii a v Německu, které začaly směřovat k sjednocení. 1815 byl vytvořen Německý spolek, který zahrnoval především německé státy (včetně Čech a rakouských zemí); v jeho rámci postupně vzrůstal význam Pruska. Polsko zůstalo rozděleno mezi Rakousko, Prusko a Rusko. Obava z nové revoluce vedla evropské velmoci (bez Velké Británie) i další státy k utvoření Svaté aliance.

 

 

7.2. FRANCOUZSKÝ PREROMANTISMUS 

Jean-Jacques Rousseau (* 28. 6. 1712, † 2. 7. 1778)

Odrážka

francouzský filozof, sociální kritik a spisovatel; ideový předchůdce Velké francouzské revoluce

Odrážka

zastánce názoru, že jen příroda zachovává člověka v jeho svobodném, přirozeném stavu, civilizace ho kazí (člověk je od přírody dobrý)
Odrážka

ve filozofii dualista a senzualista, v sociologii ostrý kritik feudálních vztahů a despocie, obhájce rovnosti lidí

Odrážka

hlavní příčinu politické a společenské nerovnosti viděl v soukromém vlastnictví (O původu nerovnosti mezi lidmi, O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva)

Odrážka

obnovení přirozeného (přírodního) stavu je obnovením rovnosti všech; lidé mohou být současně poddanými i suverény, neboť „svoboda je poslušnost vůči zákonu, který jsme si stanovili“

Odrážka

teorii smlouvy společenské obohatil pojmem „suverenita lidu“

Odrážka

proti osvícenskému zbožštění rozumu, kultury a civilizace vyzvedl přírodu a cit; „aristokratický“ tón osvícenství nahradil „plebejským“ demokratismem

Odrážka

v pedagogice vyzdvihl přirozené, praktické působení

Odrážka

v rozumové výchově má být východiskem rozvoj smyslů - Emil čili o výchově - o přirozeném rozvoji člověka, pedagogické románové pojednání

Odrážka

v beletristické tvorbě zdůraznil čistotu citu - román Nová Heloisa - román lásky v dopisech, líčení citů a přírody - v orig. Julie neboli Nová Heloisa - vrcholné dílo evropského sentimentalismu

Odrážka

autobiografické Vyznání vyjadřuje subjektivitu nekonformního jedince

Odrážka

svou kritikou kultury a strohé racionality inspiroval romantismus

 

   
 

Jean-Jacques Rousseau

 

 

 

Julie neboli Nová Heloisa (Julie, ou la Nouvelle Héloíse) - 1761. Francouzský epistolární román - vrcholné dílo evropského sentimentalismu.

   V románu s podtitulem Dopisy dvou milenců, obyvatel malého města na úpatí Alp je po úvodní Předmluvě ve 161 listech rozdělených do 6 částí líčen vztah domácího učitele Saint-Preuxe a Julie ďÉtanges. Z jejich nevinné náklonnosti vznikne láska, jíž se sice oba brání (dvojí vzdálení Saint-Preuxe), ale jíž podlehnou (pád Julie). Přes intervenci milorda Eduarda Juliin otec nedá souhlas se sňatkem své dcery s nešlechticem; Saint-Preux je nucen odejít (část I). Julie odmítá s ním prchnout do Anglie a Saint-Preux odchází do Paříže (část II). Na Juliinu žádost ji zbavuje slibu věrnosti; Julie uposlechne otce a bere si Wolmara, Saint-Preux se vydává na cestu kolem světa (část III). Po návratu se odebere za Wolmarovými do Clarens na pozvání Juliina manžela, jemuž žena pravdivě vylíčila svou minulost, překonává pokušení z Juliiny blízkosti (část IV) a začlení se do venkovské idyly v Clarens, zorganiované Wolmarem a prosvětlené Julií (část V). Odmítne sí vzít Juliinu přítelkyní Kláru. Julie umírá na následky záchrany dětí při nehodě na jezeře. Přátelský kruh se v Clarens obnovuje kolem Juliiných dětí (část VI). Název N. H. odkazuje k lásce franc. teologa a filozofa P. Abélarda (1079 - 1142) a Heloisy, známé z jejich korespondence.

   V souladu s didaktickým záměrem (formulovaným v Předmluvě) podává Rousseau v N. H. na vývoji jednotl. postav od nedokonalé individuality usilující o ctnost k dovršené ctnostné individualitě zakořeněné v ideálním společenství několik konkrétních příkladů návratu člověka ke své přirozenosti. Lze k ní podle něho dospět (ve stadiu společenském) niter­ným individuálním přerodem směrem k mravnímu ideálu, jehož analogií je neporušená příroda, s očištěním existujících sociálních vztahů na základě rozumu a jejich přijetím za vnitřní zákon. Technikou románu v dopisech proto vytváří v N. H. intimní korespondenční síť mezi omezeným počtem postav (Julie, Saint-Preux, Klára, milord Eduard a od 4. části Wolmar - jen u 5 dopisů není odesílatel nebo adresát členem tohoto kroužku). Vnější děj je tak zatlačen do pozadí a do prvního plánu se dostávají vnitřní prožitky jednotl. postav, sdělované duševně spřízněnému adresátovi. Jejich předmětem však není jen oblast citová. Stává se jím libovolná vnitřní či vnější skutečnost, jež na některou z postav intenzívně zapůsobí (příroda, pařížské mravy, sociální a ekonomická organizace Clarens, půvaby venkovského života aj.). Výběr těchto témat odpovídá autorovým filozof. názorům a hodnotový postoj postav k nim je uměl. projekcí postoje Rousseauova. N. H. tak nabývá charakteru polytematického románu, jehož zákl. spojujícím prvkem je totožné citové ovzduší. K jeho vyjádření je vytvořen zvláštní jazykový styl, pociťovaný na pozadí předchozí prózy 18. stol. jako radikálně nový, i když Rousseauova věta do značné míry navazuje na klasickou periodu. Větná melodie, rytmus, exklamace i další jazykové prostředky těsně sledují hnutí srdce jednotl. postav (ty nejsou stylově příliš odlišeny) a současně usilují o zasažení čtenářovy senzibility. Celkové lyr. ladění tak odsunuje didaktickou kostru románu do pozadí.

   N. H. svou myšlenkovou koncepcí souvisí s Rousseauovou filozofií „návratu k přírodě“, v tomto smyslu se zvl. těsně přimyká k autorovu pedagogickému r. Emil neboli O výchově (1762, Émile, ou de l’Éducation). Okamžitě po svém vydání dosáhla N. H. obrovského úspěchu, takže se stala nejčtenějším franc. románem 18. stol. Rousseau v ní sice již navazoval na oblibu románu v dopisech (v Anglii S. Richardson), ale dosáhl originální syntézy, která proklestila cestu do literatury novým oblastem skutečnosti (krása přírody, venkovský život aj.), významně přispěla k prosazení nové senzibility a připravila bohatou škálu tvárných prostředků evrop. romantismu. Tím se N. H. stala významným mezníkem ve vývoji novodobé uměl. prózy, bezprostředně na ni navázala řada významných liter. děl (Laclosovy Nebezpečné známosti, polemicky Sadova Justina aj.).

 

 

 

Vyznání (Les Confessions) - 1782, 1788. Autobiografické dílo francouzského filozofa a spisovatele 18. stol.

   12 knih V., rozdělených do 2 částí po 6 knihách, vzniklo 1765 - 70 jako odpověď na antirousseauovský anonymní pamflet (pravděpodobné Voltairův) Názor občanů. V převážně chronologickém sledu je ve V. z pozice vypravěčova „já" rekonstituován autorův život od narození po krizi z roku 1762 - vydání zatykače pařížským parlamentem, útěk do Švýcarska, spálení spisu O smlouvě společenské (1762, Du Contrat social) v Ženevě - a její důsledky, které nakonec Rousseaua přinutily opustit (dnešní) Švýcarsko. Proložena jsou řadou komentujících úvah vypravěčova „já“, vysvětlujících minulé události. okolnosti vzniku předchozích děl apod., i řadou přírodních líčení.

   Vzpomínkovou rekonstrukcí životního běhu, vybudovanou - oproti tradici memoárového žánru - nikoliv na logice vnějších události, ale na vnitřní logice citů, se V. pokoušejí z pozice stárnoucího a pronásledovaného autora zprůzračnit jeho osobnost a prokázat, že se v něm - jako v jediném člověku té doby - původní dobrá lidská přirozenost nezjinačila. Na tuto tezi je vázán i důkaz o pravdivosti a společen. užitečnosti předchozího myslitelského díla, neboť jen v takovém případě v něm promlouvá dobrá lidská přirozenost, a nikoliv nahodilý jedinec Rousseau. Vnitřní napětí V. je neseno dialogem dvou rozdílných vrstev autorovy minulé individuality, rozehrávaným na pozadí jeho individuality současné. První je konkrétní, stabilní, „neporušená“ lidská přirozenost, daná souborem citů, vášní a vnitřních puzení. V této rovině mají V. výrazně apologetický charakter. Druhou je vrstva Rousseauova konkrétního jednání v minulých životních situacích. Na její úrovni dochází k přiznání i těch nejmenších poklesků proti „dobrým“ mravům a „správnému“ jednání (krádež stuhy, odložení dětí do nalezince aj. - zde jsou V. jediným faktografickým pramenem). Tím je ve V. poprvé intuitivně rozevřena propast mezi vnitřními puzeními a skutečným jednáním, za něž nenese niterný člověk plnou odpovědnost (podstatnou roli hrají okolnosti). Šokující pro dobové publikum byl pak nejen charakter přiznávaných skutečností (zarážející rysy autorovy sexuality aj.), ale především to, že poprvé ve franc. historii sepsal „apologetickou“ autobiografii člověk z lidu (syn ženevského hodináře). Otevřel přitom psychol. půdu (podstatná role komplexů a zážitků z dětství, rozdíl mezi vnitřním puzením a činem, otázka „senzitivní“ paměti, kdy je řetěz vzpomínek vyvolán smyslovým vjemem aj.), z níž těží psychologie i literatura od druhé pol. 19. stol. dodnes. Kromě rafinovaně vypracovaného „dialogu“ jednotl, vrstev osobnosti jsou V. sjednocována i originálním jazykovým stylem, inspirovaným do jisté míry syntaxí klasické periody a opírajícím se o „hudební“ organizaci celých rozsáhlých úseků textu. I proto V. čtenářsky působí - zvl. dnes - jako skvělý autobiogr. román a patří k světově nejvydávanějším a nejčtenějším dílům literatury 18. stol.

   V. jsou první ze tří Rousseauových autobiografií. Druhou jsou Dialogy (*1772 - 76, 1782, Les Dialogues), v nichž se výrazně projevuje autorova duševní choroba, třetí nedokončené Dumy samotářského chodce (*1776 - 78, 1782, Rêveries du promeneur solitaire). Na rozdíl od pozdějších dvou je ve V. autorova lidská přirozenost zkoumána z „histor.“ hlediska. Hned po vydání vzbudila V. velký (často autorovi nepřátelský) ohlas. O přiznané poklesky se ve své argumentaci opírala celá antirousseauovská kritika od počátku 19. stol. do poč. 20. stol. (vrchol antirousseauovské kampaně vedené franc. pravicí, na niž později reagoval L. Feuchtwanger v r. Bláznova moudrost). V souč. době se o V. opírají zvl. psychoanalytické rousseauovské interpretace, ale obecně jsou v nich shledávány intuitivní počátky moderního chápání lidské psychiky.

 

 

Antoine-François Prévost (1697 - 1763)

Odrážka

kněz, vl. jm.Antoine-François Prévost d’Exiles, řečený abbé

Odrážka

 francouzský prozaik, autor více než 200 děl
Odrážka

autor sentimentálního románu Manon Lescaut (kritika touhy po majetku a penězích × láska)

Odrážka

dílo inspirovalo k básnické adaptaci např. V. Nezvala

 

 

Příběh rytíře des Griuex a Manon Lescaut (L'histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut) - 1731. Milostný román francouzského spisovatele 18. stol.

   M. L. tvoři 7. sv. Pamětí a dobrodružství urozeného muže (Mémoires et aventures ďun homme de qualité). Rytíř des Grieux  v něm urozenému muži vypráví příběh své lásky k neurozené Manon Lescaut. Po náhodném seznámeni v Amiensu spolu des Grieux a Manon uprchnou do Paříže. Ze strachu z chudoby naváže Manon známost s lichvářem B.

Na jeho zásah je des Grieux objeven a navrácen otci. Po dvou letech ho Manon nalezne znovu v Paříži a podnítí k útěku z kněžského semináře Saint-Sulpice. Finanční obtíže přimějí posléze Manon navázat známost s finančníkem G. M.; ten je milenci přelstěn a okraden a dává je uvěznit. Des Grieuxovi se podaří uprchnout ze Saint-Lazaru a osvobodit Manon z polepšovny (Hópital General). V 2. části se do Manon zamiluje G. M.-ův syn a podaří se mu odloudit ji rytíři leskem bohatství. Des Grieux a Manon jsou uvězněni na přikaž G. M. právě v okamžiku, kdy se chtějí jeho synovi pomstit a okrást ho. Na společný zásah des Grieuxova otce a finančníka je rytíř propuštěn z châteletského vězení a Manon určena k doživotní deportaci. Po neúspěšném pokusu o osvobození Manon ji des Grieux následuje do Ameriky. Legalizaci jejich poměru zabrání starý guvernér, jenž ji slíbí synovci. Des Grieux Synneleta v souboji zraní a v domnění, že ho zabil, prchá s Manon. Ta na cestě umírá a des Grieux se vrací do vlasti.

   Mnohovrstevnost M. L. je dána především funkčním využitím vyprávěcí perspektivy. Všechny události i postavy jsou totiž zpětně rekonstituovány a jakoby „znovuprožívány“ vzpomínajícím des Grieuxem v chronologickém sledu. Období pěti let (objekt, délka příběhu) je přitom zhuštěno do několika uzlových bodů, motivovaných zásahem vnějších okolností (peněz) do milostného vztahu. Pravidelně se v nich střídá štěstí a neštěstí. V této perspektivě (v níž se rámcující moralistické poslání příběhu ze Slova autora promítá zpětně v hrdinově sebereflexi) je rytíř synem z dobré rodiny, jenž osudové lásce k neurozené Manon postupně obětuje rodinné vztahy, kariéru i čest. Manon mu přitom neoplácí ani vytouženou dokonalou oddaností, neboť získal jen „věrnost srdce“. S moralistickým vyzněním však kontrastují vnější okolnosti o to víc, že je uvádí sám des Grieux. Usvědčují rytíře z toho, že ve své milostné revoltě vlastně nikdy nenapravitelně nepřekračuje (až na náběh v závěrečné epizodě) normy vlastní jeho kastě (nežení se s Manon, nenapadne ho živit se prací apod.), nepřestává požívat jejích privilegií (osvobození z Cháteletu aj.) a na konci se do ní bez problémů opět včleňuje. Společen. ekvivalentem rytířova „nominálního postavení“ je pak Manonina krása. Poskytnout víc než „věrnost srdce“ (v situaci, kdy des Grieux ani ona nejsou schopni získat ani potřebné peníze, ani žít v ctnostné chudobě) vede k nutné záhubě (deportace jako následek pomsty na synovi G. M.). Ve střetu těchto dvou poloh se otevírá vlastní polarita románu, jíž je hledání čisté lásky v podmínkách společnosti řízené honbou za rozkoší a penězi.

   V M. L. dochází k jedné z prvních zdařilých syntéz dvou dosavadních typů románové struktury: popisně realist. „nízkého“ románu, založeného na chronologickém přiřazováni jednotl. příhod hrdinovi, jehož charakter se v průběhu děje nemění, a „vysokého“ románu psychol. analýzy. Vznikl tak složitý útvar „smíšeného“ stylu, jehož výslovný moralistický záměr, vyjádřený autorem, neoklamal ani dobovou cenzuru (román byl odsouzen ke spálení na hranici). Velmi rychle se zájem přenesl z postavy rytíře k Manon, jak o tom svědčí četná další zpracování látky (dramatizace T. Barrièra z 1850, operní zpracování Massenetovo z 1884, Pucciniho z 1893, básnické zpracování Nezvalovo z 1940) a množství verzí filmových (A. Robinson, Německo 1926, C. Gallone, Itálie 1939; M. Costa, Itálie 1954; H.-G. Clouzot, 1948 aj.).

 

 

7.3. NĚMECKÝ PREROMANTISMUS 

literární hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor) - proti společenské nespravedlivosti, útlaku, nesvobodě, pokrytectví 

 

Johann Gottfried Herder (* 25. 8. 1744, † 18. 12. 1803)

Odrážka

tvůrce nové preromantické estetiky, německý osvícenský filozof a literární vědec; protestantský kazatel

Odrážka

úvahy o národní individualitě, národní kultuře (kult lidového génia)

Odrážka

v centru jeho filozofického zájmu je filozofie dějin (Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menscheit - Myšlenky k filozofii dějin lidstva)
Odrážka

dějiny (jako součást pozitivního vývoje přírody) směřují k vytvoření harmonické společnosti

Odrážka

lidstvo zákonitě dospívá k humanitě, tzn. k soběstačnému užívání svých sil a k rozumové a mravní dokonalosti

Odrážka

dějiny směřují k maximu prostřednictvím jednotlivých epoch, jejichž nositeli jsou významné národy (Egypt, Persie, Řecko, Řím, evropské národy)

Odrážka

dílčí maxima jednotlivých epoch se spojí v konečném, ještě nedosaženém výsledku dějin lidstva

Odrážka

vyslovil se pro jednotný německý stát a žádal zlepšení životních podmínek pro nejširší vrstvy

Odrážka

významné místo přiřkl i Slovanům („Řekům nového věku“), kteří podle Herdera vystřídají ve vedoucím postavení Germány
Odrážka

podpořil národně osvobozenecké hnutí slovanských národů

Odrážka

velkou pozornost věnoval estetickým otázkám

Odrážka

poukázal na historické souvislosti literatury
Odrážka

vznik jazyka vyvozoval z vývoje rozumu (O původu řeči)

Odrážka

důrazem na význam národního jazyka a obhajobou nezadatelného práva každého národa na rozvoj ovlivnil obrozenecké hnutí slovanských národů

 

   
 

Johann Gottfried Herder

 

 

Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832)

Odrážka

básník, dramatik, prozaik, vědec

Odrážka

studium práv, přírodních věd, nešťastná láska ð román v dopisech Utrpení mladého Werthera (citové problémy řešeny sebevraždou)

Odrážka

obdiv k lidové slovesnosti – sbírka Balady

Odrážka

vrchol tvorby – dvojdílná filozofická báseň v dramatické podobě Faust

Odrážka

tradiční námět:

Odrážka

pověst o doktoru Faustovi, který prodal v touze po poznání a štěstí svou duši ďáblovi, ale nová umělecká podoba i smysl:

Odrážka

Faust postaven mezi dobro a zlo

Odrážka

původně rebelant proti starým konvencím a zaostalosti se mění na představitele činorodého lidstva (chce dobývat pravdu a přetvářet svět),

Odrážka

hledá cesty k cíli i přes utrpení,

Odrážka

nachází smysl života v aktivitě pro dobro lidstva

     
 

”Jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den”.

 
     
Odrážka

Mefistofeles - představitel pochybovačnosti, skepse, výsměchu

 

 

 
  Johann Wolfgang Goethe  

 

 

Faust - 1808, 1832. Tragédie, vrcholné dílo tzv. německé klasiky a jedno nejvýznamnějších děl světové literatury.

   Pověst z 16. stol., zpracovaná v lidových knížkách o doktoru Faustovi, který v touze po poznání zaprodal duši ďáblu, je jedním z inspiračních zdrojů tragédie o 2 dílech a 12 111 verších, jež je uvedena třemi vstupy. Věnování je elegickou vzpomínkou na rané zpracování (v tzv. Urfaustovi), Předehra na divadle je úvahou o umění a divadle jako podobenství světa a Prolog na nebi uvádí do prvního dějiště dramatu, z něhož je přehlížena scéna světa, vybrán hl. aktér - Faust - a uzavřena mezi Stvořitelem a Mefistofelem dohoda, že na něm bude prokázána hodnota nebo bezcennost člověka. Faust přijme Mefistofelovy služby s tím, že dojde-li uspokojení a zatouží-li setrvat v dosaženém, propadne duši. Je mu navráceno mládí, je provázen studentskými pitkami, smyslným rejem Valpuržiny noci, pokoušen láskou k Markétce, jejíž historie a trag. vyústění tvoří jádro 1. dílu, komponovaného jako volný sled 25 scén.

Ve 2. díle, členěném na 5 jedn., je vystaven Faust pokušení „velkého světa“. Stává se favoritem na císařském dvoře (1. jedn.), spolu s Mefistofelem a Homunkulem, umělým človíčkem, jejž vyrobil jeho fámulus Wagner, nyní Faustův nástupce na univerzitě, se vydává v letu časem na řec. území, do myt. doby, kde právě probíhá klasická Valpuržina noc (2. jedn.), uzavře sňatek s Helenou, již si vyprosí z podsvětí (3. jedn.), po záhubě jejich syna Euforiona, přenesen Heleniným závojem do velehorské krajiny, pomáhá císaři za přispění nečistých sil porazit vojska vzdorocísaře a odměnou si vyžádá pruh země se záměrem vyrvat ji živlům a zúrodnit (4. jedn.). Jako vládce přímořské krajiny, zestárlý a osleplý, avšak pln nových plánů, umírá a jeho duše dochází spásy (5. jedn.).

   Tragédie jako celek posunuje podstatně smysl tradičního faustovského námětu a dodává hrdinovi rozkolísanost, jež není vlastní jeho předobrazu. Goethův Faust nese v sobě touhu po poznání i puzení k moci, nepředsudečnost vůči zlu i jeho zrelativizování, tíhnutí ke kráse, kontemplaci i tvůrčí aktivitě. Tento posun ocenilo až 20. stol., které teprve přiznalo 2. dílu větší závažnost, a tím i F. jako celku stavebnou a významovou jednotu. Ta je předznamenána v rovině symbolicko-alegorické ve sporu boha a ďábla na nebi, jenž se pak opakuje na zemi v aktu úmluvy Fausta a Mefistofela (sázka zaměňuje tradiční motiv prodeje duše), jejíž podmínky, stanovené samým Faustem, implikují soud nad člověkem, jeho obvinění nebo ospravedlnění, a tím možnost spásy. Faustova pouť životem, v němž prožitky citů a smyslů (1. díl), moci, krásy a tvorby (2. díl) jsou vždy jen etapami na cestě za novým poznáním a činy, přerůstá v dram. podobenství o bloudění člověka, jenž je zmítán v trvalé neuspokojenosti a neuhasitelné touze po naplnění smyslu existence. Proto bývá také někdy ve F. shledáván pendant k románu Vilém Meister.

   Původní verze F., tzv. Urfaust (*1773 - 75, 1887, známa až od nalezení opisu 1886), nese výrazné ozvěny tzv. Sturm und Drangu s jeho buřičstvím a prométheovstvím, příznačnými pro ostatní Goethova raná díla - Götz von Berlichingen (1773), Clavigo (1774), fragment Prométhea aj. Jistý posun je patrný již v přepracované a nedokončené variantě F. (1790, Faust, Ein Fragment), teprve koncem 90. let za působení F. Schillera a v duchu nové estet. koncepce se Goethe vrací k textu a dovršuje jej s filozof, promyšleností. 1. díl vyšel 1808 s 3 prology, umožňujícími spojení s 2. dílem, jehož některé části a úryvky byly napsány kolem 1800. Intenzívní práce na něm spadá až do let 1825 - 31 a je již cele nesena Goethovým objekt. básnictvím. Namísto původního plánu Faustovy cesty světem jsou zde pojednávány nejhlubší filozof. otázky člověka způsobem (scéna Matky, Temná galérie aj.), jejž první výklady chápaly jako alegorický a jimž teprve moderní doba rozumí jako symbolice. V něm. i svět. literatuře představuje F. dílo ojedinělé, lišící se od předchůdců (Ch. Marlow, G. E. Lessing) nejen pojetím, ale i zpracováním tématu. Střídání různých útvarů a slohových východisek, básnických forem a metrických schémat, přechody od vznešeného k nízkému a komickému, kontrastní řazení scén i systém intermedií vtiskují F. ráz otevřené dram. formy, v 2. díle až svého druhu reje masek. Ohlas 2. dílu na rozdíl od 1. dílu nebyl tak jednoznačný, odmítavý postoj k němu zaujali Ch. F. Hebbel, F. Grillparzer, G. Keller, v rus. lit. např. L. N. Tolstoj aj. F. jako celek vyšel poprvé až po Goethově smrti 1832. F. se stal předlohou řady oper - Ch. Gounod (1886), A. Boito (1868), F. Busoni (1925) - aj. hudebních děl (F. Liszt, H. Berlioz).

 

 

 

Torquato Tasso - * 1780 - 1789, 1790, insc. 1807. Německé klasicistické drama ztvárňující na půdorysu života italského renesančního básníka konflikt subjektivity umělce s vnějším světem.

   Pětiaktová veršovaná činohra se odehrává v letním sídle ferrarského vévody Alfonse II. Dvorní básník Torquato Tasso odevzdává svému mecenáši dokončené dílo - Osvobozený Jeruzalém. Tassova příznivkyně, vévodova sestra princezna Leonora, korunuje básníka vavřinovým věncem a nabádá ho, aby překonal svou vnitřní samotu a spřátelil se s vévodovým tajemníkem Antoniem, mužem státnicky moudrého a zralého úsudku. Tasso se domáhá Antoniova přátelství s vášnivou citovostí, která se střetá s Antoniovým racionalismem. Chorobně citlivý básník se cítí pokořen střízlivou odezvou a vyhrotí konflikt. V okamžiku, kdy tasí meč, přichází vévoda a přečin trestá. V přikázané izolaci svého pokoje Tasso interpretuje vzniklou situaci jako úklady nepřátel, za něž považuje všechny včetně princezny, již hluboce miluje. Zatím princezna se svou společnicí hraběnkou Leonorou Sanvitale usmíří Antonia. Pak usilují všichni Tassovi pomoci proti němu samému, naleznou řešení v básníkově dočasném pobytu ve Florencii. Tasso však touži do Říma, do společnosti svých přátel - básníků. Vévoda velkoryse souhlasí, odmítne mu však vydat rukopis k přepracováni, obávaje se, že zásahy uskutečněné pod vlivem ostatních umělců by mohly rozrušit jednotu a originálnost díla. To upevní Tassovo přesvědčení, že vévoda podléhá Antoniovým intrikám. Při návštěvě princezny, která varuje Tassa před nebezpečím, jež skýtá jeho vlastní povaha, básník stržen jejím porozuměním nezvládne své city a nejen hrubě poruší dvorskou etiketu, ale zasáhne i princezninu důvěru. Otřesená Leonora zděšené prchá a Tasso si zoufá. Vévoda v doprovodu sestry a hraběnky odjíždí bez rozloučení. Rozervaný básník trýzněný výčitkami a pocitem zavržení se přimyká k Antoniovi, jehož síla a klid jsou jedinou oporou, jíž se může zachytit.

   Hra čerpající námětově z životopisu velkého básníka pozdní renesance je mnohem více ideálně projektovaným obrazem výmarského knížectví než histor. zpodobením renesančního dvora ital. velmože. Histor. látka slouží k nastolení obecného tématu umělce a světa, rozporu mezi subjektivitou básníkova prožitku a objektivitou vnější skutečnosti a ukazuje na zhoubnost vypjatého subjektivismu. V dvou protikladných charakterech - snivého a impulsívního básníka a střízlivě uvažujícího a rozvážně jednajícího státníka - jsou dramaticky vyhroceny dva neslučitelné, ale doplňující se životní typy a postoje ke světu. Ideál harmonického člověka, sdružujícího cit s rozumem, vášnivost s klidem, básnický vznět se státnickou rozvahou, spontánnost mládí s vyrovnaností zralého věku, je tu dualisticky rozpojen. Ve vyváženém rozvržení protihráčů nestraní hra ani jednomu z nich. Autor do obou postav promítl své vlastní rysy a autobiogr. prožitky dvorního básníka a dvorního rady v jedné osobě. V Tassovi je zobrazena problematika umělce, složité střetávání jeho niterného světa s vnější realitou a praxí. Touha po absolutní vnitřní svobodě se sváří s nutností podřizovat se polit, autoritám a dvorským konvencím, individuum tu stojí proti řádu, nadto je existenčně závislé na přízni mocných. Odtud vyplývá složitý komplex pocitů od pokorné služebnosti, opravdové vděčnosti a lásky přes vzpouru proti poutům až po nenávist a následnou lítost a zoufalství. Toto pojetí hl. hrdiny zvl. ostře vystupuje na pozadí klasicistického směřování k vyváženému, přísnému tvaru (jednota místa, času a děje, sjednocující jambický půdorys) a k idealizovaným, nelomeným charakterům v případě postav, které básníka obklopují a jejichž rozum i samozřejmé vědomí dobra pevně ovládají a spoutávají chaotickou sféru citů. Dram. pojetí ústřední figury poukazuje k neúplnosti a nedostatečnosti klasicistického ideálu lidské osobnosti.

   Konečná podoba dila se patrně značně liší od nedochované 1. verze, o níž zprávy udávají, že byla psána prózou a jinak koncipovala hl. mužské postavy. T. T. se rodil několik let, dokončen byl během autorova pobytu v Římě. Spolu s dr. Ifigénie na Tauridě (insc. 1779, přepr. 1787, Iphigenie auf Tauris) patří k prvním vrcholným dílům tzv. výmarské klasiky a spadá do zralého období Goethovy tvorby. Je ovlivněn autorovým příklonem k vzorům antickým a francouzským (J. Racine).

 

 

 

Utrpení mladého Werthera (Die Leiden des jungen Werthers) - 1774, přepr. 1787. Německý dvoudílný milostný román v dopisech, jenž spadá do Goethova období Sturm und Drang; založil autorovu světovou slávu.

   Ústředním motivem U. m. W. je trag. ztroskotání nadaného a senzitivního mladého muže jednak v lásce k Lottě, snoubence a později ženě jeho přítele Alberta Kestnera, jednak v úsilí o seberealizaci v zaměstnání a ve společen. životě. 1. část (květen - září 1771) končí Wertherovým útěkem z Lottina městečka Walheimu. 2. část (říjen 1771 - prosinec 1772) začíná záznamem hrdinových zkušeností z pobytu na novém působišti na velvyslanectví, pokračuje líčením návratu k Lottě a končí jeho sebevraždou. Wertherovy dopisy jsou podávány jako „skutečné“, rámcuje je „vydavatelův“ úvod a závěrečná zpráva o hrdinově smrti.

   U. m. W. je kombinací románu v dopisech a románu-deníku (jednolitější 1. část obsahuje hrdinovy listy příteli Vilémovi, 2. část obsahuje i dva listy Lottě a „vydavatelský“ komentář). Zvolený tvar citově zainteresovaného vyprávění v 1. osobě umožnil postavit do středu díla přímo bohatý vnitřní svět hl. hrdiny (rousseauovský obdivovatel přírody, ctitel Homéra, citlivá, vznětlivá a vášnivá povaha), ve kterém jako by byl zkoncentrován životní pocit světobolu, zachvacujícího Evropu na sklonku 18. stol. Tento trag. podtón, nacházející v závěru témat, reflexe i v obrazech nostalgické podzimní přírody, se přirozeně odvolává k dobové autoritě Macphersonových Básní Ossianových (Goethe byl prvním něm. překladatelem „Ossiana“). Subtilním líčením duševních stavů, jemuž použitá vydavatelská fikce poskytla zdání naprosté autenticity, přineslo do něm. literatury novou kvalitu, která znamenala revol. zásah do liter. tradice i po stránce jazykové (emocionálně podbarvená řeč plná citoslovcí, elips, přerývaných vět, zvolacích konstrukcí).

   Autobiogr. pozadí U. m. W. tvoří Goethova soudní praxe ve Wetzlaru a jeho přátelství s Charlottou Buffovou, snoubenkou Alberta Kestnera, rovněž jeho vztah k šestnáctileté Maximilianě Larocheové (dcera tehdy známé spisovatelky Sophie Larocheové, provdaná později za podstatně staršího frankfurtského obchodníka Brentana, matka romant. básníků Clemense Brentana a Bettiny von Arnim). Předlohou vlastního děj. vyústění byla sebevražda Goethova kolegy - mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema (1772, pistolí vypůjčenou od Kestnera), která se stala senzací a dala podnět k úvahám o právu člověka na smrt vlastní rukou. Liter. podněty byla zvl. poezie smrti v domněle lidové skladbě Ossianově, sentimentalistické romány v dopisech S. Richardsona, Rousseauova Nová Heloisa, Klopstockovy ódy a náboženský pietismus (J. K. Lavater). Román měl velký ohlas, vyvolal tzv. wertherovskou horečku a celou vlnu sebevražd. Zasáhl i do evrop. módy (modrý frak, žlutá vesta a holínky, klobouky á la Charlotte), Wetzlar se stal poutnim místem. U. m. W. bylo přeloženo do všech evrop. jazyků (do 1777 3 franc. překlady, 1779 angl., 1786 premiéra angl. dr. Werther), pronikl i do Asie. Stal se oblíbenou četbou Napoleonovou i franc. romantiků. Vznikaly romány, dramata, parodie, kramářské písně „podle Werthera“. Osvícenci zaujali k U. m. W. postoj odmítavý: G. E. Lessing se domníval, že by „takový horký produkt“, nemá-li působit víc zla než dobra, musel mít ,ještě malý studený dovětek“, a žádal od Goetha ještě „kapitolku na konec; a čím cyničtější, tím lépe“. Lessingův přítel F. Nicolai v díle Radosti mladého Werthera (1775) parodicky změnil vyznění: Albert ve šlechetném hnutí mysli postoupí Lottu Wertherovi a vše dobře skončí svatbou a narozením potomka. Sám Goethe napsal 1775 báseň, jíž se od románu distancuje. 1782 - 86 U. m. W. přepracoval, 2. verze vyšla 1787 jako Leiden des jungen Werthers se změnami kompozičními i stylistickými (z ohledu na Kestnerovy podtrženy Wertherovy patologické rysy, zdůrazněna Albertova ušlechtilost, změněny detaily zvláště v epizodách, zesílena alternativa vraždy nebo sebevraždy uvedením analogického příběhu selského chlapce, který zabije soka v lásce). 1886 opera od J. Masseneta. Setkání starého Goetha s Ch. Buffovou ve Výmaru 1816 se stalo látkou pro román T. Manna Lotta ve Výmaru (1939).

 

 

 

Trilogie vášně (Trilogie der Leidenschaft) -  *1823 - 1824, 1827. Soubor tří milostně reflexívních básní představitele německé klasiky, vrcholné dílo německé lyrické poezie.

   Soubor se skládá z b. Wertherovi, Elegie a Usmíření. V úvodu je znovu evokován Werther, „oplakávaný stín" autorova mladého věku, jemuž jsou adresovány hořké verše o nedočkavé dychtivosti mládí pomíjivosti víry v život. Již zde se objevuje motiv loučení, který dominuje v následující Elegii, nejrozsáhlejší básni cyklu. Elegie líčí setkání s milovanou dívkou, radostně prožité společné chvíle („den vzrušený svým křídlem v letu mával“) a trýzeň rozloučení. Básník se snaží uchovat trvání lásky proti změti pozemské časovosti ve svém srdci, vyvolává obraz milenky přicházející z nejvyšších sfér oblaků, ale její pokyn - žít cele přítomným okamžikem a s radostí „jak dítě“ - mu nepomáhá, protože plně přítomen a šťasten by mohl být jen s ní, v její blízkosti. Útěchu nenachází ani v mnohotvárné kráse přírody, zůstává ztracen se svou bolestí, tuší blížící se smrt. V závěrečném Usmíření nachází básník utišení své vášně v nevyslovitelné, unášející kráse hudby, „nejčistším daru“, jenž zviditelňuje podstatu lidského žití.

   Jádrem T. v. je Elegie, obsahující 23 šestiveršových strof blízkých ital. stancím, jejichž vnitřní dynamičnost i jistá slavnostnost naznačují významové ladění skladby. Jde o problém časovosti lásky a vratkosti lidské existence vůbec, který je leitmotivem celého autorova díla, v T. v. však vystupuje s nezvykle ostrou a naléhavou tragičností. Zákl. napětí zde tvoří motivy lásky pojímané jako tvořivá a obrozující síla, obohacující a scelující lidské bytí a propůjčující mu vyšší smysl na jedné straně a motivy loučení a zmaru, jež s trag. neúprosností básníka od možnosti lásky a života vzdalují, na straně druhé. V promluvě hrdinky, oddané kouzlu plného prožití chvíle, se ozývá celoživotní Goethovo přesvědčení: ne abstraktní rozvažování, převádějící bohatství skutečnosti na něco základního, ale spontánní cit, bezprostřední živé a žité nazírání nás vede do nitra věcí. Posláním člověka není ovládání světa, ale spíše naslouchání, vidění skutečnosti v její vlastní zákonnosti, nekonečné rozmanitosti plnosti živého tvaru, radostné srozumění s tvořivým pohybem života. Takový celistvý postoj básník nalezl ve vztahu k milence, ale po rozchodu ztrácí vnitřní rovnováhu a smysl života. Zasažení láskou je jen prchavé, nelze se vymanit z moci času; Elegie tak vrcholí pocitem nenahraditelné ztráty, zničení a zmaru.

   Kompozice T. v. -  poněkud chladnější dikce úvodu, vzrušená tragičnost Elegie a zklidňující tón závěru - vzbuzuje dojem klasické uměřenosti a odstupu od látky. Básně však vznikaly, inspirovány Goethovým pobytem v Mariánských Lázních v létě 1823, v opačném pořadí a T. v. jako soubor byla komponována dodatečně. Podnětem Usmíření byly virtuózní klavírní koncerty M. Szymanowské, k níž autora poutala náklonnost. Hl. inspirací T. v. a zvl. Elegie byl vztah čtyřiasedmdesátiletého Goetha k devatenáctileté Ulrice von Levetzow, který v básníkovi vyvolal vnitřní krizi. - T. v. je považována za vrchol Goethovy lyriky. Bezprostřednost a tragičnost básníkovy lyr. zpovědi bývá ovšem často zastiňována zájmem o biografické pozadí T. v.; Goethova poslední velká láska i vznik Elegie se staly vděčným námětem řady nejrůznějších děl - k nejvýznamnějším patří Mariánskolázeňská elegie S. Zweiga v sb. p. Hvězdné hodiny lidstva (1927), u nás mj. prózy M. Šlacha.

 

 

 

Viléma Meistera léta učednická. Viléma Meistera léta tovaryšská aneb Odříkání (Wilhelm Meisters Lehrjahre. Wilhelm Meisters Wanderjahre oder die Entsagenden) 1795 -1796, 1829. Rozsáhlý nedokončený vývojový román.

   V. M. je v zachované podobě tvořen Viléma Meistera léty učednickými (obsahujícími i pozměněné 4 knihy nedokončené původní verze Divadelního poslání) a Viléma Meistera léty tovaryšskými. Meister se cestou zkušeností i tápání dobírá stále hlubšího poznání a moudrosti. V prvním stadiu se snaží vymanit z pout měšťanské existence a přispět ke kulturní a mravní obrodě národa uměl. revoltou v oblasti divadelní. Ve druhém stadiu se odvrací od anarchistické vzpoury a řeší problémy své individuální i společen. existence. V Meisterově vývoji, probíhajícím jako postupná deziluze ze snů o liter. a divadelní slávě (rozčarování z divadla) a také o světě, hrají významnou roli setkání se záhadnými osobami (cizinec, krásná amazonka aj.) - zasvětiteli, ve kterých hrdina později pozná členy tajné společnosti Věže, do níž bude na konci Let učednických sám přijat. Zvláštní místo patři v románu postavám Mignon a harfeníka, jejichž příběh se po Mignonině smrti romaneskně vysvětluje (Mignon dítětem incestu, harfeník jejím otcem). První fáze Meisterova zasvěcování končí na Lothariově zámku, kde Meister dostává výuční list; v krásné amazonce rozpoznává Natalii, Lothariovu sestru, a spojuje s ní život. V Létech tovaryšských, kde Meisterův život tvoří rámcový příběh k příkladným novelám (např. Nebezpečná sázka, Nová Meluzína, Svatý Josef aj.) ad usum Meisterova dalšího zasvěcování, hraje stále větší úlohu utopický prvek.

   Meister se v románu vyvíjí ze snílka v „praktika“. Jeho vývoj začíná příznačně v lůně kočující divadelní společnosti (herecký živel jako živel v pohybu vnáší do románu přirozenou cestou motiv putování, nezbytný pro poznání světa, a také motiv světa jako divadla); poznání lesku a bídy hereckého umění vyléčí Meistera z iluzí o spasitelské úloze uměl. činu a přivede jej ke koncepci užitečné společen. činnosti (ve společnosti Věže). Meister musí v sobě potlačit vše, co jej drží v zajetí sebe sama, co jej odlučuje od života pospolitého; tento výchovný ideál Goethe v románu prezentuje prostřednictvím řady postav s výrazně symbolizující funkcí: Filina - přítomná smyslovost, Lothario - heroickoaktivní sen, Meister - sen esteticko-mravní apod. Symbol. úlohu má i androgynní zjev Mignon a harfeník, ztělesňující tajemné hlubiny nitra, nadpřirozené síly (jejich tajemství se ve V. M. postupně odhaluje, prozaizuje a nakonec oba hynou). Každá osoba i událost znamenají v románu jednak samy sebe, jednak mají obrazný smysl. Díky zasvětitelům (cizinec, krásná amazonka, Jarno, Lothario aj.), vysvětlujícím Meisterovi smysl symbol. událostí a do značné míry manipulujícím jeho životem, hrdina dozrává (jeho zasvěcování má stupňovitý charakter - od zasvěcení jevištního a básnického k zasvěcení společenskému, což de facto znamená, že iluze jednoho typu vystřídají ilu­ze jiného typu - „praxe“ společnosti Věže má utopický ráz), stoupá na vyšší úroveň vědomí (Meisterův vývoj je obrazem veškerého vývoje v přírodě), proniká do symbol, a utopických prostorů (Síň minulosti na Lothariově zámku, Obří zámek, Pedagogická provincie), při jejichž popisu se Goethe inspiroval učením různých sekt, tajných bratrstev (zednáři, ochranovští bratří) a utopiemi (Campanellův Sluneční stát). Vedle prvků a postupů symbolických využívá Goethe ve V. M. aparátu románu dobrodružného (převleky, záměny, rozpoznání, netušené otcovství, prorocké sny, únosy, přepadení loupežníky aj.)

   Goethe se meisterovskou látkou podobně jako Faustem zabýval takřka celý život a vlastně nikdy V. M. nedokončil - zachované torzo tvoří pouze polovinu zamýšleného celku (Léta mistrovská už Goethe nenapsal). Tato okolnost se promítla do průběhem let se proměňujícího charakteru románu provázeného i jeho postupným přetížením symbolikou a schematičností, což vedlo k rozpadu románové formy a k její proměně v traktát. Podobné nebezpečí ostatně trvale ohrožovalo něm. „bildungsromán“, jehož je V. M. prototypem (Ch. M. Wieland, Agathon; A. Stifter, Pozdní léto; G. Keller, Zelený Jindřich; T. Mann, Kouzelný vrch; H. Hesse, Hra skleněných perel aj.). Kromě „bildungsrománu“ Goethe ve V. M. využil a propojil ještě další románové typy - román divadelní (P. Scarron, Komediantský román), román o tajných společnostech, rozšířený v něm. romant. literatuře, a román iniciační, do kterého „bildungsromán“ často ústil. Původně byl V. M. zamýšlen jako román autobiografický - v tom se podobal Utrpení mladého Werthera, ale od tohoto záměru se později stále víc vzdaloval, právě tak, jak se od reality, k níž chtěl dospět, paradoxně vzdaloval k utopii. Na motivy V. M. složil A. Thomas operu Mignon (1866). Aktualizovanou filmovou verzi vytvořil W. Wenders a P. Handke (Chybný pohyb, 1974).

 

 

 

Friedrich Schiller (* 10. 11. 1759, † 9. 5. 1805)

Odrážka

německý básník - lyrik (Óda na radost), dramatik a překladatel; profesor na univerzitě v Jeně

Odrážka

celým jménen  Johann Christoph Friedrich von Schiller [šilr]

Odrážka

jeho drama Loupežníci ho v roce 1782 proslavilo po celém Německu, způsobilo mu však velké nepříjemnosti u württemberského vévody, mj. i zákaz psát

Odrážka

Karel Moor - hraběcí syn, připraven intrikami bratra o otcovu důvěru, snoubenku, dědická práva x touží pomstít se, odčinit křivdy (jako vůdce loupežníků)

Odrážka

ušlechtile motivované buřičství

Odrážka

jeho činy hraničí se zločinem, bojuje za svobodu, proti pokrytectví, útlaku, konzervativismu, zištnosti, despotismu 

Odrážka

uprchl tudíž do Mannheimu, kde 1783 – 84 pracoval jako dramaturg, později do Frankfurtu nad Mohanem, poté žil v Lipsku a v Drážďanech, věnoval se studiu Kantovy filozofie

Odrážka

1787 navštívil Výmar, kde se setkal s J. W. Goethem

Odrážka

1791 onemocněl tuberkulózou, léčil se i v Karlových Varech

Odrážka

spolu s J. W. Goethem, s nímž se spřátelil, vydával 1795 – 97 časopis Die Horen, později se podílel na vydávání Musealmanachu

Odrážka

od roku 1799 žil ve Výmaru, kde i zemřel

Odrážka

jeho literární počátky souvisejí s hnutím Sturm und Drang

Odrážka

v popředí problematika svobody člověka, odpor k pokrytectví

Odrážka

dramata (Loupežníci, Úklady a láska, Fiesco) se ve jménu svobody obracejí proti společenskému bezpráví, nemorálnosti a vyjadřují touhu po svobodném čistém životě

Odrážka

otázkou svobody smýšlení a projevu se zabývá i tragédie z autorova klasicistního období Don Carlos, čerpající ze španělských dějin 16. stol

Odrážka

Óda na radost, jejíž text je použit v závěru Beethovenovy 9. symfonie, oslavuje štěstí pramenící z nezištného přátelství

Odrážka

to je i tématem balady Rukojmí

Odrážka

trilogie Valdštýn se odehrává v západních Čechách (Valdštýnův tábor, Piccolominiové, Valdštýnova smrt) a konfrontuje různá pojetí cti, věrnosti a zrady

Odrážka

tragédie Marie Stuartovna vyniká psychologickou kresbou jednajících osob

Odrážka

Panna Orleánská je oslavou boje za vlast

Odrážka

Messinská nevěsta má ráz osudové tragédie

Odrážka

motiv svobody ožívá v dramatu Vilém Tell

Odrážka

Píseň o zvonu vyzdvihuje z měšťanských pozic krásu činorodé práce

Odrážka

Schillerovo dílo bylo nadšeně přijato i hojně překládáno v období českého národního obrození (P. Šedivý, A. Marek, J. Jungmann, J. Linda, J. E. Purkyně)

Odrážka

obraz doby i problémy tvorby jsou zachyceny v rozsáhlé Korespondenci s J. W. Goethem.

 

   
  Friedrich Schiller  

 

 

Balady (Balladen) - * 1797-1798, 1800. Soubor sedmi balad představitele německé klasiky.

   B. výběrem a zpracováním různých látek, vesměs zvláštních, překvapivých a tajemných, ilustrují etické konflikty a dokumentují vítězství mravní ideje. Objevuje se v nich postava bezohledného a krutého člověka, jakým je král v Potápěči (Der Taucher), dvorní dáma v Rukavičce (Der Handschuh), jež po­sílá svého rytíře mezi rozzuřené šelmy; vládce Polykrates v Polykratově prstenu (Der Ring des Polykrates); či zpočátku i tyran Dionysios v b. Rukojmí (Bürgschaft). Proti nim obvykle stojí čestný a statečný hrdina, jako je ušlechtilý Damon v Rukojmí, jehož mravní síla překoná všechny překážky a obrátí Dionysia; básník Ibykos v Ibykových jeřábech (Die Kraniche des Ibykus), zavražděný lupiči, kteří jsou pak usvědčeni vyšší spravedlností v podobě jeřábů; či mladý řádový rytíř v b. Boj s drakem (Der Kampf mit dem Drachen), jehož mravní pokora zvítězí nad touhou po slávě.

   Lyr. spontánnost je v B., jako v Schillerově poezii vůbec, potlačena. Vzrušující námět a dynamický jazyk s kontrasty, opakováním a hyperbolami navozují dram. napětí, jež podtrhuje scénicky názorný děj. V B. se člověk ocitá v mezní situaci, v trag, kolizi s vnějším světem, chaotickým a nepřátelským. Proto je třeba „smyslový svět, který nás jinak tíží jen jako surová látka, tiskne nás jako surová moc, posunout do objektivní vzdálenosti, proměnit ve svobodnou činnost našeho ducha a materiálno ovládnout ideou“ (Schiller). Střetnutí hrdiny s předmětným světem, nepřízní osudu i se sebou samým v B. stvrzuje svrchovanost subjektu, který si je vědom sám sebe a užívá vnějšího světa jako materiálu svobodné tvorby. Vnější jevová skutečnost - na rozdíl od romant. pojetí - však není libovolně manipulovatelná, neboť subjekt má právo svrchovanosti jen tehdy, je-li jeho jednání v souladu se zájmy společenství a zákony všeobecného rozumu. Tak je tomu u Damona v Rukojmí nebo řádového rytíře v Boji s drakem - v opačném případě, např. u vládce v Polykratově prstenu, je hrdina odsouzen.

   B. vznikly 1797 - 98, v klasickém období Schillerovy tvorby, podníceném studiem filozofie, zejména I. Kanta, a novým pojímáním umění jako estet. výchovy lidstva k humanitním ideálům. Na bezprostřední vznik B. působila výměna názorů a spolupráce s J. W. Goethem, s nímž se Schiller přátelsky stýkal od 1794; velká část balad obou autorů vyšla v Almanachu Múz 1798 (Musenalmanach 1798). Vznikem i tematikou souvisejí B. s veršovanou dram. trilogií Valdštejn. I když za autorova života B. samostatně nevyšly, získaly si v Německu brzy velkou popularitu a jsou dodnes nejznámější částí Schillerova básnického díla. Velký ohlas měly B. též v Čechách, již 1814 vyšel překlad Rukavičky od J. Jungmanna v Puchmajerových Nových básních a dalších dvou balad od A. Marka v Prvotinách. B. silně působily na čes. obrozenské preromant. básníky, např. J. K. Chmelenského a F. L. Čelakovského svým sklonem k rozvedení určité ideje, svobodomyslností i jistou moralizující didaktičností.

 

 

 

Loupežníci (Die Räuber) - 1781. Dramatická prvotina německého autora, jed­no ze základních děl literárního hnutí Sturm und Drang.

   L. sestávájí z 5 jedn. o 15 scénách. Jsou uvedeni latin. motem z lékaře Hippokrata „Co nezhojí lék, zhojí železo, co nezhojí ani železo, zhojí oheň“. Námětem prózou psaného dramatu je svár dvou bratrů, schematicky stylizovaných postav, Karla a France Moora, situovaný do porýnských Frank a do Čech pol. 18. stol. Franc dosáhne pomluvami a podvrženým dopisem o špatném chování prvorozeného Karla na studiích v Lipsku u otce Maxmiliana Moora bratrova vydědění a svého nástupnictví v rodovém jmění; zároveň usiluje o Karlovu milenku Amálii. Karel z rozhořčení a smutku nad otcovým rozhodnutím zakládá bandu loupežníků, jejímž je vůdcem, a odchází s ní do Čech. Tam se po čase setkává se šlechticem Kosinským, který ho svým příběhem upomene na dávnou lásku. Probíjí se zpátky do Frank, kde se zatím Franc krůtě ujal vlády a uvěznil otce. Karel otce vyvádí z hladomorny, dává se jemu i Amálii poznat, ale otec ze žalu nad krutou pravdou umírá. Amálii, která je rozhodnuta někdejšího milence následovat, sám Karel zastřelí, aby ji nemusel vydat kumpánům, jimž podle přísahy náleží. Franc se ze strachu před pomstou uškrtí a Karel družinu opouští, rozhodnut nechat se odevzdat do rukou úřadů nahodilým chuďasem, kterému by peníze vypsané za loupežníkovo dopadení přinesly úlevu.

   L. jsou psáni expresívním, chaotickým a vzrušeným stylem (někdejší popularizátor Schillerova díla E. Palleske hovořil o „drsném, polocynickém, polodithyrambickém stylu“ a dodával: „Místo vyrovnané chůze přískoky, místo čárky vykřičník, místo tirády nezřídka tiré ..vlastně společným všem postavám, které - přes příkré rozlišení - jako by byly jen nositeli téže živelné promluvy, pokoušejíc se vyslovit rozporný společen. problém. Ústředními nositeli konfliktu hry jsou bratři Karel a Franc Moorovi. Dvojice bratrů, na níž se dokládalo napětí sociální masky a autentické, skryté mravnosti, patřila k oblíbeným toposům literatury 18. stol., zde se však stává prostředkem vyjádření jiného, vysloveně polit, poselství. Karel Moor, z rodu hl. postav Sturm und Drangu, je mluvčím revol­ty, bere na sebe úlohu sociálního a polit, osvo­boditele (prométheovský kult génia), stává se rušitelem řádu ve jménu svobody a spravedlnosti. Franc Moor je jeho protějškem, je rušitelem řádu pro svůj osobní prospěch, ztělesněním svévole, pro niž jsou zákonem jen meze vlastních egoistických možností. Ale je i Karlovým stínem, karikaturou jeho snu o volnosti a vzpouře, nástrojem mravního korektivu Karlových činů. Kontrast obou bratrů zvnějšňuje vnitřní rozpor „loupežníka Moora“ mezi vůlí ke vzpouře a pochybami o její etické oprávněnosti, popř. o smyslu lidských obětí pro ideu. Drama L. je tak neseno napětím mezi vášnivým patosem revol. snu a melancholií skepse nové podobenství o „ztraceném synovi“ (jak označila L. Madame de Staël) proto ústí v návrat nikam, v hrdinovo sebepopření, které je současně vykoupením krvavých činů vzpoury konkrétním skutkem lidského soucítění ke konkrétnímu člověku.

   L. vznikali za Schillerových lékařských studií na Karlově vojenské akademii ve Stuttgartu (inspiraci mu poskytla mj. p. K historii lidského srdce Ch. F. Schubarta z čas. Das Schwäbische Magazin, 1775). Když Schiller L. vlastním nákladem vydal, ujal se jich intendant mannheimského Národního divadla W. H. von Dalberg. Vyžádal si od Schillera přepracování hry, při němž by byl zmírněn její revol. obsah. Tak vznikla pozměněná 2. verze, na rozdíl od první „činohry“ nazvaná „tragédie“; byla uvedena 13. 1. 1782. Její úspěch byl ohromující. Ačkoliv si Dalberg z cenzurních důvodů vyžádal časové posunutí hry do konce 15. stol., rozpoznali v ní diváci zachycení palčivých něm. problémů současnosti. Po uvedení hry zakázal vévoda Carl Eugen Schillerovi jakoukoli další liter. činnost; ten proto 1782 tajně opouští Wurttembersko i kariéru vojenského lékaře.

 

 

 

Úklady a láska (Kabale und Liebe) - 1784. Měšťanská truchlohra význačného představitele německé klasické literatury.

   Hra je rozdělena do 5 jedn., v podtitulu nese své žánrové označení, u některých vydání bývá v závorce i původně zamýšlený název Luisa Millerová. Příběh je zasazen do blíže neurčeného sídelního města malého něm. vévodství 2. pol. 18. stol. Ferdinand von Walter, syn prezidenta dvorské kanceláře, se zamiluje do krásné měšťanské dívky Luisy Millerové. Otec ho však chce proti jeho vůli oženit s bývalou vévodovou milenkou, Angličankou lady Milfordovou, aby ještě víc posílil své postavení u dvora. Když se Ferdinand nechce Luisy vzdát, nastrojí prezidentův tajemník Wurm, který se sám o Luisu uchází, takové intriky, že se mu podaří je rozdělit. Ferdinand, raněn domnělou milenčinou nevěrou, ji otráví. Když mu Luisa v hodině smrti vysvětlí svou nevinu, otráví i sám sebe.

   Rozvržení celé hry je založeno na vyhroceném dram. napětí a úsilí po maximální divadelní účinnosti. Hl. hrdinové, místy až schematicky zjednodušení, se neustále konfrontují ve vypjatých situacích; proti násilnické povaze dvorské šlechty a démonickým úkladům intrikána Wurma (Wurm = červ) je postavena čestná chudoba, pokora a odevzdanost světa drobného měšťáctva v postavě Luisy Millerové a její rodiny. Příznačně schillerovským typem je Ferdinand: svůj vztah k Luise nezakládá na vzájemné oddané náklonnosti a důvěře, ale spíše na jednostranném ovládání a vlastní suverenitě. Proto se tak snadno stává obětí klamu a osobuje si právo soudce i mstitele („to děvče je mé! já kdysi byl jejím bohem, ny­ní budu jejím ďáblem“). Na postavě Ferdinandově je patrná zákl. tendence Schillerovy tvorby: vnější svět a život jsou v podstatě považovány za nezvládnutelné, nevypočitatelné, nepřátelské živly ohrožující člověka - jedinec musí vůči nim bránit svou autonomii a svobodu, snaží se jim vnutit vlastní svrchovanost. Ferdinand tak činí, stejně jako další postavy mladého Schillera, násilím a terorem; jeho násilnické bouřliváctví se však - vzhledem k tomu, že již od počátku víme o Luisině nevině projevuje jako klamné a pochybné. Zřejmě se tu již obrážejí zárodky autorovy skepse vůči buřičům období Sturm und Drang.

   Ú. patří k nejúspěšnějším autorovým hrám. Schéma zápletky příznačně vyrůstá ze staršího modelu tragédie: dění uvádí do pohybu svou intrikou zloduch Wurm, celý případ pak zůstává sice otřesnou, ale přece jen nahodilou událostí (v pozdějších Schillerových dramatech se koncepce tragédie více blíží tzv. tragédii metafyzické, založené nikoli na intrice jedince, ale na osudovém tragičnu světa samotného). Autor navázal na žánr měšťanské truchlohry uvedený do něm. dramatu Lessingem a aktualitu a efekt kusu (jíž místy obětoval i životní pravděpodobnost postav) vystupňoval dobovými krit. narážkami (např. otřesná scéna se sluhou, jemuž panovník prodal syny jako žoldnéře do cizí armády). Mimořádná divadelní účinnost Ú., útočících spíše na soucit a cit než na rozum a logiku diváků, a také časový námět konfliktu despotické vládnoucí vrstvy s hospodářsky i kulturně se vzmáhajícím drobným měšťáctvem způsobily bouřlivý ohlas hry. Drama bylo ve vypjaté atmosféře konce 18. stol. často přijímáno jako ostrá sociální a polit, kritika něm. poměrů a autor byl považován - do určité míry v rozporu s jeho vlastním smýšlením i záměrem - za uvědomělého obhájce utiskovaných a revolucionáře, což našlo svůj výraz i v aktu udělení čestného občanství Franc. republiky (1792). Ú. byly dokončeny na statku Bauerbach u Meiningen v Durynsku, kam se Schiller uchýlil před vévodou Carlem Eugenem. Ve stálém strachu před vévodovými nohsledy statek opouští a putuje pěšky do Frankfurtu n. M. k příteli Streicherovi. Tam také bylo drama uvedeno. Jeho původní název (Luise Millerin) byl na Ú. změněn na návrh Ifflandův.

 

 

 

Valdštejn (Wallenstein) - insc. 1798, insc. 1799, insc. 1799, souborně 1800. Dramatická trilogie německého autora, jedno z vrcholných děl výmarské klasiky.

   Děj se odehrává uprostřed třicetileté války, na počátku 1634. Úvodní aktovka Valdštejnův tábor (Wallensteins Lager) v dialozích prostých vojáků vykresluje prostředí Valdštejnovy armády, tábořící u Plzně. V oddíle Piccolominiové (Die Piccolomini) se přesouvá děj ke generálům vojska a Valdštejnovi samotnému. Ten stojí před osudovým rozhodnutím: zda zachovat věrnost císaři a vídeňskému dvoru, jež mu nedůvěřují a připravují intriky s cílem sesadit ho, nebo se spojit se Švédy, s nimiž už delší dobu vyjednává, usilovat o získání čes. koruny, nastolení míru a sjednocení Německa. Valdštejn ponoukán k rozhodnutí švagrem Trčkou (Terzky) i dalšími lidmi ze svého okolí, povolává do Plzně velitele pluků a snaží se zajistit si jejich oddanost. Generál Octavio Piccolomini, na něhož spoléhá a jemuž bezmezně důvěřuje, však byl již císařem tajně pověřen zbavit Valdštejna velení a připravuje jeho pád. Ve Valdštejnově smrti (Wallensteins Tod) se hl. hrdina, jenž věří ve šťastná znamení svých hvězd, konečně odhodlává zradit císaře, ale jeho rozhodnutí přichází pozdě. Octavio získal intrikami na svou stranu většinu velitelů a Valdštejna opouští i ušlechtilý Octaviův syn Max, který jej dosud horoucně obdivoval a kterého poutá láska k Valdštejnově dceři Tekle. Zoufalý Max se v čele svého pluku Pappenheimských vrhne na přesilu švéd. vojska a zahyne. Valdštejn se zbytkem věrných táhne do Chebu, kde se hodlá spojit se Švédy. Nedbá varování astrologa Seniho ani dalších znamení a je vojáky své armády zavražděn.

   Dram. působivost V. vyplývá jednak z vyhrocené vnější situace, jednak z niterné rozpornosti hl. hrdiny. Valdštejn prahne po moci, touží si ji udržet a stupňovat. Není ovšem pragmatickým bezohledným realistou jako jeho důvěrníci (Trčka) i odpůrci (císařský rada Questenberg, Octavio). Nechce se vázat jednosměrným jednáním, svou lidskou autonomii a svobodu spatřuje v uchovávání si všech budoucích možností. Proto váhá zradit císaře, současně se ovšem nedokáže zříci mocenských ambicí. Právě takový postoj, pro Valdštejna jedině přijatelný, se však stává osudným. Situace totiž diktuje rychlé rozhodnutí a svým nejednáním se hrdina vydal napospas nevyzpytatelným vnějším silám (stejně osudné a neméně determinující by pro něj ovšem bylo jednoznačné jednání). Valdštejnův požadavek naprosté vnitřní svobody, spojen s touhou po úspěchu a moci, tak nevyhnutelně vede k záhubě. Jeho protihráčem není ani tak úskočný Octavio, zastánce legální autority (zpochybněné císařovou věrolomností), ale spíše Max, který odsuzuje Valdštejnovu pýchu a ctižádost ve jménu čisté lásky a vědomí mravního závazku a který z antagonismu povinnosti a náklonnosti nachází východisko v čestné smrti.

   V. je stěžejním dílem „klasického“ období autorovy tvorby, pro niž je příznačný hlubší zájem o historii - v odborných studiích, zvl. Dějinách třicetileté války (1791 - 93, Geschich te des dreissigjáhrigen Kriegs), i dramatech, např. v Marii Stuartovně 1801, Maria Stuart), Panně orleánské (čas., insc. 1801, Die Jungfrau von Orleans) a Vilému Tellovi (1804, Wilhelm Tell). Filozof. východiskem pro Schillera je v té době něm. idealismus, především Kantovy spisy (problematika autonomního subjektu, svobody a mravní odpovědnosti jednání). V. se zřetelně rozpadá na 2 části: Valdštejnův tábor, psaný knittelversem, je prologem k vlastnímu ději, zatímco jeho jádro tvoří Piccolominiové a Valdštejnova smrt psané v blankversu, v podstatě jeden dram. celek (autor jej rozdělil s ohledem na inscenační možnosti divadla). Histor. postava vévody Albrechta z Valdštejna, ve V. vědomě idealizovaná, se stala také díky Schillerovi - inspirací mnoha děl historiografických i literárních (např. A. Döblin, J. Durych).

 

 

7.4. RUSKÝ PREROMANTISMUS 

 

Ivan Andrejevič Krylov (* 13. 2. 1769, † 21. 11. 1844)

Odrážka

ruský spisovatel a publicista

Odrážka

vydával satirické časopisy

Odrážka

autor osvícenských dramatických skečů a kritických obrázků ze života soudobé společnosti, tvůrce moderní ruské bajky

Odrážka

dílo Bajky

 

 

BAJKY (Básni) - 1788 - 1834. Ruský soubor bajek psaný od sklonku 80. let 18. století.

   Krylovovy bajky vznikaly v rozpětí 46 let; údaje o jejich počtu se různí (198, 185), neboť se dodnes vedou spory o autorství anonymně publikovaných. Zahrnují nejrůznější témata a z tohoto hlediska se tradičně dělí na sociálně politické - např. Vlk a beránek, Rybí tanec, Strakatě ovce, mravoličné - např. Damiánova polívka a Svině pod dubem, filozofické - např. Zahradník a filozof. B. postihují všechny sféry soudobého života.

   Témat, bohatství bajek odpovídá jejich žánrová rozrůzněnost. Bajky nabývají podoby povídky, satir, pamfletu, scénky „ze života“, alegorie a epigramu. Tradiční struktura bajky tu vystupuje v několika obměnách: didaktické poučení bývá uváděno za příběhem, vyplývá z něho (induktivní model), nebo předjímá vnitřní smysl příběhu, předchází mu (deduktivní model); často však přímo vyjádřené poučení chybí, je „rozpuštěno“ v příběhu, srůstá s ním (syntetický model). Krylovova bajka se podstatně liší od svých předchůdců. Zatímco v souboru Paňčatantra i v dalších stoletích převládá alegoricky ilustrované poučení, u J. Lafontaina se mění v poutavé čtení, často podstatně oslabující rigorózní morální vyznění, Krylovovy bajky se vyznačují zakotvením v národním životě, společen. a polit, dění, kypí lidovou mluvou a hemží se postavami a postavičkami s vlastní řečovou etiketou. Epigramatičnost, gnómičnost a aforističnost bajek způsobily jejich všeobecnou známost, takže celé verše zlidověly. B. významnou měrou přispěly k rozvoji rus. verše. Jejich různostopý jamb kolísá mezi 5 - 11 stopami, délka verše se volně přizpůsobuje intonaci mluvené řeči a jejímu tempu. Bajky jsou charakteristickým sebevyjádřením jejich tvůrce, jenž v nich našel svébytný způsob výkladu světa, vzdálený od hl. cest liter, vývoje, vypadající jako neškodná kuriozita, ve skutečnosti však přesně postihující problémy bytí a poznání, systém hodnot, které svými kořeny směřují k prastarým pramenům uměl. vidění skutečnosti. Žánr bajky je natolik pružný, že umožňuje integraci poetiky jiných žánrů (satira, alegorie, povídka) a snadno se obohacuje o nové jazykové vrstvy. Pro filozofii Krylovových bajek je příznačný lidový názor na morálku, chudobu a bohatství, mezilidské vztahy i na podstatu společen. zřízení. V některých bajkách dosahuje útočné ostří polit, satiry vrcholu (Rybí tanec, Strakaté ovce) a současně se prohlubuje jejich histor. konkrétnost (postava cara Alexandra I.).

   B. vznikaly pod vlivem novinářské satiry, která začala být v Rusku pěstována podle angl. vzoru v 2. pol. 18. stol. První bajky I. Krylova vyšly v časopise I. G. Rachmaninova Utrennije časy (1788). První kniha B. vychází 1809, postupně bylo vydáno 9 knih. B. tak provázely po půl století rus. liter, život, byly jeho stabilním protipólem i souputníkem. Navazovaly na bohatě rozvinutou svět. bajkařskou tradici (soubor Paňčatantra, Ezop, Phaedrus, J. La Fontaine, G. E. Lessing), kterou rozvíjely v oblasti poetiky, národního a sociálního obsahu. Zde se mohly opřít o domácí, rus. tradici, v níž stěžejní místo zaujímali A. P. Sumarokov, I. I. Chemnicer a I. I. Dmitrijev. Výrazná ruskost bajek, jejich zakotvení v rus. realitě, zprostředkovávané neobyčejně široce koncipovanými jazykovými prostředky, vedlo k představě o jejich nepřeložitelnosti. Vývoj v posledních desetiletích však ukazuje na jisté úspěchy v osvojování kulturního odkazu Krylovových bajek jinými literaturami včetně české, která již dochází do stadia kompletizace překladů.

 

 

Michail Vasiljevič Lomonosov (* 19. 11. 1711, † 15. 4. 1765)

Odrážka

ruský přírodovědec, chemik, filolog, básník (ódy) a spisovatel

Odrážka

profesor na Petrohradské univerzitě, zakladatel ruské fyzikální chemie
Odrážka

v roce 1755 inicioval založení moskevské univerzity

Odrážka

jako první (před A. L. Lavoisierem) vyslovil a dokázal zákon o zachování hmoty, která se skládá z korpuskulí (dnes molekul) a elementů (atomů), je autorem korpuskulární teorie tepla

Odrážka

výrazně ovlivnil vývoj ruské vědy a kultury
Odrážka

je autorem panygirické jambické poezie a osvícenských ód a tragédií, v nichž uplatňoval své představy o tzv. vysokém stylu literatura díla

Odrážka

v poezii spatřoval možnost šíření společenských ideálů 18. stol., mj. osvícenského absolutismu a významu přírodovědeckého poznání

 

Alexandr Nikolajevič Radiščev (* 31. 8. 1749, † 12. 9. 1802)

Odrážka

filozof, spisovatel (ostrá kritika nevolnického zřízení, samoděržaví)

Odrážka

ruský spisovatel a publicista; mluvčí osvícenského sentimentalismu

Odrážka

v kritické úvaze Cesta z Petrohradu do Moskvy satiricky analyzoval soudobé sociální a etické problémy (zejm. neudržitelný stav nevolnictví v Rusku), proto byl Kateřinou II. poslán do vyhnanství

Odrážka

psal i rozsáhlé veršované epopeje (mimo jiné o starých Slovanech a pohádkových hrdinech)

Odrážka

Deník jednoho týdne (Dněvnik odnoj neděli) je vyznáním filozofie senzualismu

 

 

Cesta z Petrohradu do Moskvy (Putešestvije iz Peterburga v Moskvu) – 1790. Sociálně kritický román významného představitele ruského společenského myšlení 18. stol., básníka a prozaika, líčící ve formě sentimentalistického cestopisu zlořády ruského autokratického systému.

   Dílo, dedikované autorovu spolužáku z Lipska A. M. Kutuzovovi a uvedené příznačným motem z Trediakovského Telemachidy (1766), se skládá z 26 kap., jejichž názvy většinou tvoří jména jednotl. stanic. Kap. Tver obsahuje úryvky z Radiščevovy ódy Volnost (1783). Vypravěč vyjíždí z Petrohradu a líčí, co na jednotl. zastávkách viděl. Hromadí se tu negativní fakta, hrůzné scény, které vypravěč staví proti svému původnímu přesvědčení o spravedlnosti existujícího systému vlády. Postupné prohlédnutí vypravěče, sejmutí roušky z očí, je vyjadřováno gradací sociálně krit. pohledu, jeho zostřením. Svérázná reportáž z 18. stol. je završena kap. Slovo o Lomonosovovi, prezentující skryté síly lidu.

   Román je budován jako tradiční sentimentalistický cestopis, jehož proslulost založil L. Sterne (Sentimentální cesta, 1768). Zpočátku se zdá, že cesta je skutečně organizujícím principem díla; postupně však za ní prosvítá skutečný pilíř: poznání společen. vztahů a obnažení příčin veškerého násilí v samotném systému. Neustálé narušování až destrukce cestopisného rámce se tak stává dominantou romá­nového tvaru. Sentimentalistické východisko však nemizí; projevuje se naopak velmi silně ve zdůrazňovaném líčení lidských pocitů a vnějších projevů emocionálních hnutí. Znakem sentimentalismu sternovského je také zdánlivě nesourodá výstavba textu (popis cesty, líčení navštívených míst, rozhovory, publikace cizích poznámek, dopisy, úryvky básně, písně apod.), za níž se tají autorský záměr. Postava vypravěče, která sjednocuje tyto fragmenty, prochází složitým vývojem. Na počátku je tu vyrovnaný člověk, přesvědčený o spravedlnosti daného společen. řádu, později je jeho přesvědčení oslabováno. Rozrušování idylického pohledu má několik stupňů: nejprve si vypravěč myslí, že nepravosti jsou náhodným, individuálním jevem, později sází na osvíceného monarchu, nakonec překonává i tuto koncepci a volá po vzpouře (Hrádek). Nejpodstatnější složkou díla jsou sociálně krit. pasáže, které vyčnívají ze zbytků „cestopisného“ rámce. Překvapivá je šíře jejich záběru: dotýkají se filozof. a histor. koncepcí, aktuálních problémů (vznik USA), pronikají sem silné autobiogr. prvky (působení ve funkci vojenského prokurátora), zaznívá tu hlas rus. osvícenců typu N. I. Novikova a D. I. Fonvizina, podstatnou část zaujímají J. Lockem ovlivněné úvahy o škodlivosti cenzury a o výchově člověka, závažné jsou myšlenky o literatuře (kap. Tver). Sociální kritika je sdělována několikerým způsobem, který závisí na taktice a strategii autora. Kritiku pronáší někdy vypravěč, jindy je tu citát z náhodně nalezeného rukopisu, z dopisu, z názorů přátel a pocestných, s nimiž se vypravěč setkává, jindy promlouvá sen, v němž je alegoricky naznačeno snímání roušky z očí, zbavování slepoty. Různorodost způsobů sdělení tak vyjadřuje autorovo úporné hledání nového zorného úhlu, který by ukázal dosud nevidoucím očím skutečnost v její pravé podobě.

   Román vznikal od 1784; 1788 byl v podstatě ukončen a v červenci 1789 jej povolila cenzura, která neshledala v nevinném cestopisu nic podezřelého. 1790 byla kniha vytištěna v Radiščevově vlastní tiskárně. Do prodeje bylo dáno údajně jen 25 výtisků. Za toto dílo byl Radiščev zatčen a odsouzen k smrti; později byl trest změněn na desetileté vyhnanství v sibiřském Ilimsku. Román tvoří – původně ne­zamýšlenou – ironickou paralelu ke skutečné cestě, kterou podnikla Kateřina II. na jaře 1787 do jižního Ruska. Kniha nesměla být v Rusku vydávána, ale šířila se v opisech. Podle jednoho z nich ji vydal v Londýně A. I. Gercen (1858). Bibliofilské vydání P. A. Jefremova ze 70. let 19. stol. bylo zabaveno, později vyšlo 100 výtisků, které vydal nakladatel A. S. Suvorin (1888). Ještě 1903 byl celý náklad zničen; první úplné vydání je až 1905 (první rus. revoluce). Ve větších nákladech vychází až po bolševické revoluci v Rusku.

 

 

7.5. ČESKÝ PREROMANTISMUS 

Odrážka

důraz na cit spojení veřejného a soukromého citu (Jan Kollár)

Odrážka

kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti (Rukopisy, F. L. Čelakovský, J. Kollár)

Odrážka

rozpětí citu: láska k ženě, k národu, k lidstvu; bratrství (slovanská vzájemnost, všeobecná humanita – J. Kollár)

Odrážka

v důsledku slabosti české buržoazie nemožnost sny realizovat, proto buď nadměrný entuziasmus nebo naopak elegismus (J. Kollár)

Odrážka

úsilí o rozvoj národního jazyka (zvl. básnického a odborného – J. Jungmann) 

 

Období preromantismu se u některých evropských národů časově shoduje s obdobím osvícenství a s národním obrozením.