8.   Národní obrození   8.1.   Česká literatura   8.1.1.   Obecná charakteristika počátků národního obrození  
                  8.1.2.   Obranná fáze národního obrození  
                  8.1.3.   Ofenzivní fáze národního obrození  
                  8.1.4.   Fáze vyvrcholení národního obrození  
          8.2.   Slovenská literatura   8.2.1.   Obecná charakteristika  
                  8.2.2.   Poezie  
                  8.2.3.   Próza  

 

8. NÁRODNÍ OBROZENÍ

odrážka

označení procesu politické a kulturní emancipace českého národa

odrážka

probíhalo ve třech vývojových fázích

odrážka

!!!některé literárně historické publikace a učebnice se mohou lišit v časovém vymezení fází národního obrození, nicméně jejich podstata zůstává stejná!!!

                 

 

1. fáze

 

 

2. fáze

 

 

3. fáze

 

 

od 80. let 18. stol. do roku 1815

 

 

1815 - 30

 

 

1830 - 1848

 

 

období zvýšeného zájmu o český jazyk, dějiny a kulturu

 

 

období formulování obrozeneckých programů (panslavismus) a vytváření zásadních vědeckých prací v národní jazyce

 

 

období rozšiřování společenské základny a přerůstání obrozenské aktivity z oblasti pouze kulturně vědecké na politickou (austroslavismus, Repeal)

 

 

J. Dobrovský F. M. Pelcl,

V. M. Kramerius

 

 

J. Jungmann, F. Palacký, P. J. Šafařík, J. Kollár, J. S. Presl

 

 

K. H. Mácha, K. Havlíček Borovský,

J. K. Tyl, B. Němcová, K. J. Erben,

K. Sabina

 

 

vznikaly první vědecké společnosti

(r. 1784 Česká společnost nauk)

a vlastenecké kroužky

 

 

zvětšil se počet i význam vědeckých

a kulturních institucí

(r. 1818 Vlastenecké, dnešní Národní muzeum, v roce 1830 Matice česká);

objevily se i falzifikáty, které měly dokázat starobylost národní kultury (Rukopis královédvorský, zelenohorský)

 

 

zároveň vznikala vrcholná umělecká díla, zejm. literární

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. fáze

 

 

2. fáze

 

 

3. fáze

 

 

od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol.

 

 

poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol.

 

 

30. – 50. léta 19. stol.

 

  obranná (převážně vědci)     ofenzivní (vědci i básníci)     vyvrcholení obrozenských snah  
                 
odrážka

jiná koncepce rozděluje národní obrození do dvou etap - jazykově literární a politickou, obrození pak končí r. 1848 vytvořením české politické reprezentace; předělem mezi těmito etapami jsou 30. léta 19. stol.


odrážka

během národního obrození se vystřídali tito habsburští panovníci:

odrážka

dynastie habsburská
odrážka

1740 - 1780 Marie Terezie
odrážka

započala s osvícenskými reformami - jejich první vlna ve 2. pol. 40. a na zač. 50. let 18. stol. se týkala centralizace správy monarchie, zasáhly školství (povinná školní docházka - 6. 12. 1774 - od 6 do 12 let věku), soudnictví, hospodářství a dotkly se sociálních poměrů venkovského poddaného obyvatelstva

odrážka

r. 1773 zrušil papež Kliment XIV. jezuitský řád, činnost jezuitů započala v českých zemích r. 1556; opětně obnovena až v r. 1853

odrážka

dynastie habsbursko-lotrinská
odrážka

1780 - 1790 Josef II.
odrážka

církev podřídil státnímu dohledu a odňal jí cenzuru, výchovu kněží převedl do generálních seminářů podléhajících státní péči, zakládal manufaktury - 1781 vydal toleranční patent, kterým se podstatně rozšířily náboženské svobody a práva protestantů i pravoslavných, a patent o zrušení nevolnictví

odrážka

1790 - 1792 Leopold II.
odrážka

zaváděl osvícenské reformy, podobné reformám Josefovým, ale s větším citem a menší dávkou absolutismu, uklidňoval vnitřní poměry soustátí a snažil se zachránit maximum z Josefových reforem

odrážka

1792 - 1835 František I. (jako římskoněmecký císař František II.)
odrážka

od roku 1809 svěřil zahraniční politiku a po roce 1815 i vnitřní politiku kancléři Metternichovi a jeho skupině - omezena práva zemských sněmů, zavedena cenzura, kontrola vyučování, vznik rozsáhlého policejního aparátu

odrážka

1835 - 1848 Ferdinand V. Dobrotivý (jako rakouský císař Ferdinand I.)
odrážka

podporoval modernizaci říše, výstavbu železnic a průmysl, snížil délku vojenské služby, nedokázal však provést změny ve státním systému, povolil výkup z roboty - tzv. patent o vyvazení půdy = patent o zrušení poddanství = patent vydaný 7. 9. 1848 - zrušení poddanství za náhradu

odrážka

1848 - 1916 František Josef I.
odrážka

podpořil vojenské akce proti revoluci v Uhrách a severní Itálii, požádal cara Mikuláše I. o vojenskou pomoc proti revoluci 1848 - 49, rozpustil ústavodárný říšský sněm v Kroměříži a 7. 3. 1849 vyhlásil oktrojovanou ústavu

odrážka

1916 - 1918 Karel III. (jako rakouský císař Karel I.)

 

8.1. ČESKÁ LITERATURA

 

8.1.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POČÁTKŮ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

 

odrážka

v druhé pol. 18. století byla situace česky psané literatury velmi neutěšená

odrážka

náročnější tvorba se česky nepěstovala

odrážka

ubývalo i českých knih určených širšímu publiku

odrážka

klesala jazyková kultura - čeština už nestačila na vyjadřování pojmů a představ v tzv. vyšší oblasti jazyka = věda, státní správa, vojenství, ...

odrážka

mnohá slova z náročnější starší literatury vyšla z užívání a pro nové pojmy se nedostávalo nových slov

odrážka

čeština se stala doménou tzv. brusičů neboli puristů

odrážka

často amatéři neznající dostatečně český jazyk

odrážka

chtěli ho "očistit" od cizích slov - vytvářeli novotvary - nesmyslně a neorganicky

odrážka

např.: "ředlnosta" místo generál, "vyjmecín" - invalida, "jezlín" - talíř, "letodník" nebo "rokodník" - kalendář, "Nočena" - Luna, "čistonosoplena" - kapesník,  "bručka" - basa, "spěšnovod" - pošťák atp.

odrážka

udržely se však některé mluvnické termíny, které mají brusičský původ

odrážka

např.: pád, příslovce, spojka

odrážka

př. brusičského jazyka - úryvek z usnesení moravských stavů r. 1769:

     
 

Potahovali se tí věrnoposlušní Moravští Stavové předně na jejich zde nahoře v předběžicích již odevzdané nejpoddanější Představování, v kterémžto z jedné Strany toho od posledně přestálý težke Vojny od Roku k Roku vždy hlouběji vpadlého, ano až do nejvyššího Zemdlení vstoupeného Zámožnosti Stavu společných Moravských Daní-Vybyvatelův, a obzvláště toho ubohýho poddanýho Země Obyvatele: z druhé Strany ale spolu té Moravský Zemi v posledně odběhlým 1769. Roce z nova připadlé velmi citedlné Krůpobyti- Zrustu- a Vodních Škod Případy jejich Císařské Královské Apoštolské Milosti s přesvědčenou toho Pravdou tak živobytně jakož jistotně nejpoddaněji předložený jsou byli, že čim více Lét ještě projde, tim méně ti věrnovroucní zdejší Daně-Vybyvatelové a Poddaní bez Obdržení nejakýho k jejich Sebrání nejvejš zapotřebnýho nejmilostivějšího Ulehčení na vše obecných Odváděčích více schopni býti můžou, ani víc ty dlé Recessu nově vložený obyčejný Danní Povinnosti, neméně tedy ty jim ještě více ukládající vyvýšené Komorní Válečný-Dluhův- a ostatní nedobyčejný Ouklady mimo jejich ho docela vyvrácení na hotově vymahati.

 
     
odrážka

od pol. 70. let 18. stol. však nastává obrat

odrážka

knižní produkce v českém jazyce zase přibývá a čeština se postupně znova zmocňuje pozic, které ztratila v pobělohorské době

odrážka

vzniká novočeská poezie, drama i próza - během dvou tří generací

odrážka

vzniká i česká věda

odrážka

vědecká tvorba opouští:

odrážka

latinu, která se rozrostla v pobělohorské době (Balbín)

odrážka

němčinu, kterou se psalo pro české kulturní potřeby v začátcích obrození (Dobrovský)

odrážka

rodí se věda pěstovaná česky (Jungmann, Palacký, Šafařík, Purkyně)

                                        ↑

Tato doba nového vzestupu se nazývá národní obrození.

 

odrážka

pro českou vědu národního obrození je důležitý vznik Královské české společnosti nauk - 1791

odrážka

Královská česká společnost nauk - první vědecká společnost v Čechách. Asi v roce 1773 vznikla v Praze Soukromá učená společnost, tvořená kroužkem osvícenců kolem I. A. Borna. 4. 12. 1784 se souhlasem Josefa II. přeměněna ve veřejnou Českou společnost nauk, orientovanou zejm. na přírodní vědy. V roce 1791 přijala název Královská česká společnost nauk. Přímá předchůdkyně dnešní Akademie věd ČR. (Encyklopedie Diderot)
odrážka

Ignác Antonín Born, zv. šlechtic z Bornu, * 26. 12. 1742, † 24. 7. 1791, vůdčí postava české osvícenské společnosti v 60. a 70. letech 18. stol. Zabýval se mineralogií, metalurgií a chemií, vypracoval amalgamační technologii výroby stříbra. Svobodný zednář. Podílel se na organizování vědeckého života, inicioval vznik Soukromé společnosti v Čechách pro povznesení matematiky, vlasteneckého dějepisu a přírodovědy. Autor řady odborných spisů, např. Index fossilium, Bergbaukunde, ale též protiklerikální satiry Monachologie, přeložené v době Velké francouzské revoluce do francouzštiny. Nazván po něm minerál bornit. (Encyklopedie Diderot)


odrážka

teorie o vzniku národního obrození

 

 

 

 

 

 

 

křísitelská

 

 

NO je v 19. stol. pokládáno za jakýsi zázrak

 

 

 

 

 

- pobělohorské temno je považováno za národní smrt

 

 

 

 

 

- ústní lidová slovesnost není brána jako součást budoucího vývoje

 

 

 

 

 

- obrození bylo proto charakterizováno jako "národní vzkříšení"

 

 

 

 

 

- obrozeneckým pracovníkům se říkalo křisitelé

 

 

 

 

 

literárně historický spis - Antonín Rybička - Přední křisitelé národa českého (1883)

 

 

 

 

 

 

 

 

buditelská

 

 

mladší vrstva literární vědy 19. století mluvila již o "buditelích"

 

 

 

 

 

- pobělohorské temno je považováno za dobu spánku

 

 

 

 

 

- vzniká tzv. pozitivistická literární teorie, která prosadila dnešní termín "národní obrození" (Jaroslav Vlček), ale vykládá ho idealisticky

 

 

 

 

 

- NO vzniklo jako důsledek vlivu evropského osvícenství a jeho kořeny hledá v navázání na tradici husitství a vůbec na tradici reformační

 

 

 

 

 

 

 

 

materialistická

 

 

za důvod vzniku NO pokládá společenský vývoj, jak se vytvářel od sedmdesátých let 18. století

 

 

 

 

 

- objektivní podmínky pro obrození byly vytvořeny rozpadem feudalismu

 

 

 

 

 

- z hlediska společenského vývoje je obrození těsně spjato s utvářením novočeského, tj. kapitalistického národa

 

 

 

 

 

 

 

8.1.2. OBRANNÁ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

 

1. fáze NO

odrážka

od 70. - 80. let 18. stol. do poloviny desátých let 19. století (1815 - Vídeňský kongres)

odrážka

období zvýšeného zájmu o český jazyk, dějiny a kulturu

odrážka

J. Dobrovský, F. M. Pelcl, V. M. Kramerius

odrážka

toto období lze nazvat obdobím generace J. Dobrovského a péčí o jazyk český

odrážka

vznikají díla literárně historická a historická

odrážka

začíná se objevovat tvorba novinářská, divadelní a zábavná

odrážka

konstituuje se novočeské básnictví

 

péče o jazyk

 

odrážka

klíčovou úlohu sehrál jazykozpyt - studium jazyka

odrážka

nepřímo jej podnítilo rozhodnutí Josefa II., který podporoval, stejně jako jeho matka Marie Terezie, němčinu jako jediný úřední jazyk v rakouské monarchii = jediný správní jazyk - germanizace společnosti

odrážka

to narazilo na odpor části šlechty, českého měšťanstva a rodící se české podnikatelské vrstvy

odrážka

český jazyk se tak stal hlavním znakem národní pospolitosti a odlišnosti od všeho německého

odrážka

proto se začala znovu objevovat díla podporující a bránící český jazyk proti germanizaci - jsou to tak řečené obrany českého jazyka

odrážka

nejdůležitější z nich - vydání Balbínovy Obrany jazyka českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica) - do té doby byla v rukopise

odrážka

pořídil je r. 1775 František Martin Pelcl, ale kniha byla zabavena

odrážka

r. 1777 byla vydána předmluva k Pelcovu vydání Příhod Václava Vratislava z Mitrovic (také do té doby jen v rukopise)

odrážka

r. 1783 byla vydána "vášnivá" Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům od Karla Hynka Tháma (jméno Hynek vzniklo špatným překladem jména latinského původu Ignác; Hynek má svůj německý protějšek ve jménu Heinrich)

odrážka

Karel Václav Ignác Thám, * 4. 11. 1763 - † 7. 3. 1816, po studiu se věnoval filologii a soukromému vyučování češtiny, němčiny a francouzštiny. Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm liknavým a nedbalým sepsaná (1783), Učebnice pro začátečníky českého jazyka s mluvnickými a syntaktickými cvičeními (1817), Malý český a německý slovník čili Sbírka slov, rčení a přísloví (1799). Veršem: Píseň na smrt Josefa II. (1790), Popsání života Josefa II. slavné paměti (1790), z překladů dramat: Macbeth (1786), Loupežníci (1786); bratr Václava Tháma. (Encyklopedie Diderot)

odrážka

zvyšuje se zájem o české mluvnice a slovníky

 

odrážka

dochází k odsouzení snah puristů - brusičů, představovaných zejména Janem Václavem Pohlem a Maxmiliánem Šimkem

odrážka

J. V. Pohl - Pravopisnost řeči čechské, ředlně založená, též i důkazmi obráněná (1786)

odrážka

brusičství odmítla teoretická práce Josefa Dobrovského

odrážka

s brusičstvím se neslučovala starší, přetiskovaná, literární produkce

 

Josef Dobrovský (* 17. 8. 1753 Ďarmoty u Rábu - † 6. 1. 1829 Brno; český jazykovědec, zakladatel slavistiky a historik)

 

 

   Měl pro první generaci našich obrozenců význam přímo klíčový, i když psal skoro vesměs německy a latinsky; česky otiskl jen několik kratších statí ke konci života. Jeho význam jako zakladatele srovnávacího slovanského jazykozpytu daleko přesáhl rámec naší literatury, Dobrovský byl již za svého života evropskou autoritou; po dlouhé době zase se uplatnil v jeho postavě příslušník našeho národa na mezinárodním poli. Jeho postavu literárně ztvárnil v půvabném románku Za ranních červánků (1875) Alois Vojtěch Šmilovský.

   Dobrovský se narodil r. 1753 v Ďarmotech u Rábu jako syn dragounského strážmistra Doubravského, kterého tam z Čech zavála služba; jméno Dobrovský vzniklo špatným zápisem do matriky. Otec se brzy poté usadil jako penzista v Čechách. Záhy však zemřel a matka se vdala za Němce, takže se v rodině mluvilo německy; česky se Dobrovský naučil až od spolužáků za gymnaziálních studií, která vykonal v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě a v Klatovech. Pak vystudoval v Praze filozofii a teologii a stal se vychovatelem v přední pražské šlechtické rodině hraběte Nostice, kde se seznámil se soudobým intelektuálním výkvětem. Zde působil v letech 1776 - 87, tedy právě v době vítězného tažení osvícenství. Po ukončení vychovatelského úkolu byl krátce správcem generálního semináře v Hradisku u Olomouce a od r. 1790 žil trvale v Praze jako soukromý učenec u svých šlechtických příznivců. Za vědeckými cíli podnikl několik cest, zejména do Švédska (kam bylo za třicetileté války odvezeno jako kořist mnoho českých literárních památek) a Ruska. Zemřel r. 1829 v Brně na cestě z Vídně a zde je i pohřben.

 

 

odrážka

nevěřil v obnovení českého jazyka - domníval se, že čeština nemůže nazpět dobýt ztracené pozice jazyka náročné poezie i prózy a jazyka vědy

odrážka

svůj názor na český jazyk a na možnosti jeho uplatnění vyjádřil pregnantně v závěru svých německy psaných Dějin českého jazyka a literatury r. 1792:

     
 

Zda nyní všemi těmito novými povzbuzeními, úsilím, podniky a zájmem několika vlastenecky smýšlejících Čechů se česká řeč dříve nebo později povznese k znatelně většímu stupni dokonalosti, než byl onen, jehož dosáhla ve svém zlatém věku za Maxmiliána a Rudolfa II., o tom nechám rozhodnout budoucnosti, protože to závisí na okolnostech, které nejsou v naší moci. Při nařízení, platném od 1780, podle něhož se žádnému Čechu, který není znalý německé řeči, nedovoluje vstup do latinských škol, je to zajisté sotva již možné. Ačkoli císařským školním komisařům bylo nařízením z r. 1783 uloženo, českou řeč si tím více přivlastniti, když téměř není v zemi žádného kraje, který by tuto znalost na krajském komisaři nevyžadoval; bude přece po zamítnutí oněch českých hochů, jimž je nemožné naučit se německy již před vstupem do latinských škol, nedostatek českých nebo utrakvistických osob pro různé služby, obzvláště pak pro duchovní stav, časem znatelnější.

 
     
odrážka

více se zaměřil na jazyk české tvorby pro lid

odrážka

usiloval o její čistotu a o ustálení její rozkolísané jazykové normy

odrážka

kritizoval proto po jazykové stránce novou produkci a zastavil neodpovědné brusičské pokusy

odrážka

vzor dokonalé spisovné češtiny viděl v době veleslavínské a z ní také odvozoval normu pro soudobý jazyk

odrážka

jeho zájem se upínal především k jazykozpytu

odrážka

dějiny literatury dává do souvislosti s vývojem jazyka

odrážka

zajímá se o všechny slovanské jazyky - studium biblických textů

 

odrážka

Ausführliches Lehrge­bäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice českého jazyka, 1809)

odrážka

Německo-český slovník (1802 - 1821)

odrážka

latinsky psaný spis Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris (1822, mluvnice staroslověnštiny, kterou mylně pokládal za praslovanštinu, tj. za společný jazyk starých Slovanů, za tzv. prajazyk)

odrážka

sledoval literární produkci vznikající v našich zemích v několika německých časopisech, které vydával

odrážka

důležité pro slavistiku byly sborníky Slavin (1806 - 1807) a Slovanka (1814 - 1815)

odrážka

spisem Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury, 1792) založil Dobrovský naši literární historii

odrážka

v druhém vydání (s pozměněným titulem ...und älteren... 1818) dovedl látku jen do r. 1526

odrážka

jeho periodizace jazyka a literatury platí v podstatě dodnes

odrážka

za vrchol našeho literárního vývoje pokládá dobu Veleslavínovu

ad fontes

odrážka

Dobrovského zásada vždy jít k pramenům (ad fontes)

odrážka

nedůvěřoval soudům převzatým z druhé ruky - kriticismus

význam

odrážka

stal se:

odrážka

zakladatelem nové spisovné jazykové normy

odrážka

zakladatelem nového literárního dějepisu

odrážka

zakladatelem slavistiky

odrážka

shromažďoval okolo sebe soukromé zájemce o jazyk a literaturu a dal jim vědecké základy - Václav Hanka a František Palacký

odrážka

působil i na novočeské básnictví, jak dokazuje jeho zájem o prozódii

odrážka

vypracoval pravidla přízvučné prozódie, která se stala základem českého verše 19. století

odrážka

jeho prozodické požadavky realizovala družina Puchmajerova, která se tím výrazně odlišila od barokního básnictví, pěstujícího buď verš sylabický, nebo časomíru

odrážka

prozódie - nauka o výstavbě verše z hlediska zvukové stránky jazyka, tj. rytmu a metra. Rozeznává se prozódie časoměrná (řazení slov do rytmických řad podle délky slabik), sylabická (založená na počtu slabik), tónická (přízvučná), sylabotónická a prozódie volného verše. (Encyklopedie Diderot)

 

literární historie a historie

 

    Zájem o literární historii se v poslední čtvrtině 18. století stupňoval. Autoři literární historie buď vydávali starší díla (B. Balbín - Bohemia docta (Učené Čechy), ...), nebo se snažili o vlastní zhodnocení literární historie. V podstatě je k tomu vedly dva důvody. Jedním důvodem byl počínající proces národní a kulturní emancipace českého národa, druhým důvodem pak byl zájem šlechty zhodnotit její historickou činnost a přínos proti josefínským reformám. Objevuje se tedy tzv. "teritoriální vlastenectví" zahrnující v sobě pouze zemskou příslušnost k Čechám, nikoliv příslušnost národnostní. České země jsou pak chápány jako Bohemia nebo Böhmen.

 

    Velkým přínosem tohoto období bylo, že Dobrovský nebyl jediný, který se zabýval literární historii. Měl možnost navázat na předchůdce i současníky zároveň.

 

Václav Fortunát Durych (* 28. 9. 1735 - † 31. 8. 1802, český filolog)

odrážka

byl vlastním zakladatelem slavistických studií u nás a po té stránce učitelem Dobrovského

odrážka

Jeho práce De slavo-bohemica sacri codicis versione dissertatio (Rozprava o slovansko-českém překladu) a Bibliotheca slavica (Slovanská knihovna – nedokončeno), o archeologické, kulturní historii a etnografii Slovanů podnítily další slovanská studia (J. Dobrovský). (Encyklopedie Diderot)

 

Mikuláš Adaukt Voigt (* 14. 1. 1733 - † 18. 10. 1787, český historik a numizmatik; zakladatel české numizmatiky, rodem Němec)

odrážka

navazoval na Balbínův spis v latinské dvousvazkové práci Effigies virorum eruditorum (Obrazy vzdělaných mužů, 1773, 1775) a v literárním slovníku Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Literární činnost v Čechách a na Moravě, 2 sv., 1774 a 1783).

odrážka

Piarista. Zabýval se slavistikou, českými dějinami a jazykem. Z díla: Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen (Popis dosud známých českých mincí), Effigies virorum eruditorum atque artificum Bohemiae et Moraviae (Vyobrazení učenců a umělců Čech a Moravy). (Encyklopedie Diderot)

 

Karel Rafael Ungar (* 1734 - 1807, rodem Němec)

odrážka

vydal Balbínův spis Bohemia docta (Učené Čechy)

odrážka

byl knihovníkem ve Strahovském klášteře, pak správcem knihovny Klementinské (později univerzitní), kterou uspořádal a zkatalogizoval

 

František Faustin Procházka (* 13. 1. 1749, † 2. 12. 1809, český literární historik a filolog; katolický kněz, knihovník univerzitní knihovny)

odrážka

literární historik - třísvazkový soubor statí hlavně Miscellaneen der böhmischen und mährischen Literatur (Různé stati o české a moravské literatuře, 1784, 1785)

odrážka

autor latinsky psaného českého literárního dějepisu, sestaveného podle staletí

odrážka

vydával a jazykově adaptoval i staročeské spisy, které měly nahradit nedostatek původní produkce; vydal jich neméně než čtrnáct

odrážka

odmítal reformaci

odrážka

Vydavatel staročeských spisů (Cesta z Prahy do Benátek, Kronika česká od Přibíka Pulkavy) a bible. (Encyklopedie Diderot)

 

Gelasius Dobner (* 30. 5. 1719 - † 24. 5. 1790, český historik)

odrážka

otec kritického dějezpytu odmítal zkreslování českých dějin

odrážka

vydal v latinském překladu část Hájkovy kroniky (Wenceslai Hagek a Liboczan Annales Bohemorum, 1761 až 1786, 6 svazků)

odrážka

vydání doplnil o kritické poznámky, které svým rozsahem podstatně přesahují původní text

odrážka

pro široké publikum však byla vydána Hájkova kronika nově v původním českém znění r. 1819 a měla veliký buditelský význam, protože z ní čerpaly celé generace beletristů-historiků.

odrážka

Vl. jm. Job Felix D., řádovým jménem Gelasius a Santa Catharina, člen piaristického řádu, v němž měl významné funkce, učil i na řádových školách. Člen pražské Soukromé společnosti nauk, pozdější Královské české společnosti nauk; zabýval se kritikou českých historických pramenů, dokazoval např. nepravost legendy tzv. Kristiána. Proslul vydáním latinského překladu Hájkovy Kroniky české, již doplnil kritickým komentářem. Opravil v něm Hájkovy omyly a výmysly, kroniku však posuzoval nikoli z hlediska doby vzniku, nýbrž z pozic osvícenského kritického dějepisu. Autor první české kritické pramenné edice Monumenta historica Bohemia nusquam antehac edita (Dosud nikdy nevydané dějinné památky Čech, šest svazků). (Encyklopedie Diderot)

 

František Martin Pelcl (* 11. 11. 1734 - † 24. 2. 1801, český osvícenský historik a jazykovědec)

odrážka

jako náhrada za zkreslenou Hájkovu kroniku měla být Nová kronika česká (3 sv. 1791 až 1796; 4. díl, sahající do r. 1429, zůstal v rukopise)

odrážka

Pelcl byl vychovatelem u šlechtických rodin, zvl. u Nosticů, kde bylo středisko osvícenské kultury a opozice proti josefínské germanizaci a kde působil i Dobrovský

odrážka

později se stal (1793) profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě

odrážka

vydal Balbínovu Obranu a Příhody V. V. z Mitrovic s vlasteneckou předmluvou - viz výše

odrážka

Od roku 1791 první profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě; psal německy a latinsky, vydával památky starší české literatury. Připravil k vydání Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic. Autor historiografické Nové kroniky české (3 díly), monografií Císař Karel IV., Životopis krále Václava IV. Německy napsal Českou kroniku vlády císaře a krále českého Josefa II., vyšla posmrtně a označuje se jako Paměti. (Encyklopedie Diderot)

 

noviny, divadlo, zábavná próza

 

Václav Matěj Kramerius (* 9. 2. 1753 Klatovy - † 22. 3. 1808 Praha, český spisovatel, novinář a vydavatel)

odrážka

vzděláním právník

odrážka

otec Václava Rodomila Krameria

odrážka

Kramerius Václav Rodomil, pokřtěn Richard, * 8. 5. 1792 - † 6. 6. 1861, český spisovatel, novinář a vydavatel. Po smrti svého otce Václava Matěje Krameria vedl Českou expedici (1808 – 24). Autor knížek lidového čtení (Kratochvilné povídky o Rybrcoulovi, Provazník v Petrohradu, Rozárka aneb Nenadálé dědictví, Ukrutnost a láska, Umrlčí ruka čili Místo popravy svatba, Kamenná nevěsta a dalších). (Encyklopedie Diderot)

odrážka

nadšený propagátor a popularizátor osvícenských josefínských reforem (Kniha Josefova)

odrážka

psal velmi dobru češtinou

odrážka

založil Českou expedici (1790, jinde se uvádí 1789) - sloužila k vydávání lidové zábavné čtení (vzdělávací próza)

odrážka

vydává v ní Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny (1791)

odrážka

z tohoto důvodu je považován za zakladatele českého novinářství, za prvního českého novináře

odrážka

od r. 1786 redigoval Schönfeldské cis. král. poštovské noviny

odrážka

po třech letech pak založil vlastní Pražské poštovské noviny, ty později přejmenoval na Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny (někdy se uvádí název Krameriovy c. k. vlastenecké noviny) - vycházely přes třicet let

odrážka

měly různé přílohy - Pražský posel, Přítel lidu, Večerní shromáždění Dobrovické obce (1801)

odrážka

noviny doplňoval Nový kalendář tolerancí (1787 až 1798)

odrážka

v Expedici také vydává:

odrážka

poučné, zábavné, dobrodružné a cestopisné knížky pro lid a vlastní úpravy lidové četby (o Bruncvíkovi, o Stilfrídovi, o Meluzině, o Robinsonovi )

odrážka

překlady nebo úpravy námětů rytířských, loupežnických a strašidelných (Cesta do Arábie, Čarodějnice Megera, Hrabě Rožmberk, Mladší Robinson)

odrážka

staročeské spisy (např. Letopisy trojanské, Mandevillův cestopis, Ezopovy bajky, Příhody Václava Vratislava z Mitrovic)

 

    Zvláště veliký vliv na české obrození mělo české divadlo - vliv na národní uvědomování lidu. Divadelní tvorba prošla velikým a překotným vývojem, který byl v podstatě dovršen výstavbou Národního divadla. Začátky českého divadelnictví tohoto období však příliš radostné vyhlídky neskýtaly. Divadelní tvorba v první fázi obrození stála před několika důležitými úkoly. Předně musela:

odrážka

zajistit pravidelná česká představení,

odrážka

postupně zvyšovat kulturní náročnost publika,

odrážka

vychovat české herce a české autory,

odrážka

vytvořit české hry.

Pro začátky divadelní činnosti je charakteristická neexistence vlastní divadelní budovy pro české hry. Nejdříve se využívalo stávajících scén, kde se v drtivé většině případů hrálo německy a italsky (opera). Pokus o první české představení Kníže Honzyk (1771) skončil spíše fiaskem, než-li rodícím se úspěchem české divadelní tvorby. Obrat "k lepšímu" nastal až postavením vlastní divadelní scény Bouda (1786), která však neměla dlouhého trvání.

           
 

Divadlo v Kotcích

   

Zřízené v roce 1739 v Praze v sále zrušeného obchodního střediska, tzv. Kotců, městskou radou Starého Města pražského. Pronajímáno různým divadelním společnostem. Repertoár tvořily zvláště italské opery, balety, později i německé činohry, frašky a pantomimy. Divadlo v Kotcích bylo prvním pražským městským divadlem, v pol. 80. let 18. stol. se zde uskutečnila první česká představení. Činnost Divadla v Kotcích ukončena po otevření Nosticova divadla v roce 1783.

Pokus o české představení r. 1771 (překlad německé frašky Kníže Honzyk) nedošel ohlasu.

 
           
 

Nosticovo divadlo

   

Divadlo v Praze, jehož budovu dal v roce 1783 postavit hrabě F. A. Nostic (architekt A. Haffenecker; původní název Gräflich Nostitzsches Nationaltheater - Hraběcí Nostické Národní divadlo); v roce 1797 přešlo do majetku českých stavů a bylo nazýváno Stavovské divadlo. Významná stavba českého klasicismu. Uvádělo hry, opery, balety a pantomimy v německém, respektive italském jazyce (1787 zde byla světová premiéra Mozartova Dona Giovanniho). Svou činností významně ovlivnilo vznik a rozvoj českého divadelnictví. 1785 až 1862, kdy bylo otevřeno Prozatímní divadlo, zde byla uváděna i česká představení, zejm. zásluhou J. N. Štěpánka, J. K. Tyla, J. J. Kolára. Velké oblibě se těšily české hry dávané od poloviny osmdesátých let (např. r. 1785 překlad německé veselohry Odběhlec od lásky synovské). V roce 1920 bylo zabráno českými herci a stalo se druhou scénou Národního divadla. V roce 1945 bylo přejmenováno na Tylovo divadlo, 1992 název Stavovské divadlo. V repertoáru převažují činohry, z operní tvorby zejm. díla W. A. Mozarta.

 
           
 

Bouda

   

Divadlo v Praze, postavené z prken, otevřené 8. 7. 1786 hrou Láska a vděčnost k vlasti. Později nazýváno oficiálně C. k. vlastenské české divadlo. Hrála se zde česká a německá představení, zprvu komedie, později hry na vlastenecké motivy (Libuše, první kněžna a rekyně česká, Jan Žižka z Trocnova, vůdce Táboritů, Vršovci aj.) od vlastních autorů (V. Thám, P. Šedivý) i překlady (K. V. I. Thám). V pozadí stáli tehdejší podnikatelé K. Antong, J. Körner, F. X. Sewe, A. Zappe; po jejich neshodách v roce 1789 byla Bouda zbořena, ale soubor hrál i jinde až do roku 1803, kdy byl přejat Stavovským divadlem.

 
           
 

Vlastenské divadlo v Novém Městě na Koňském trhu, divadelní scéna v Praze - na dnešním Václavském náměstí (tehdy Koňský trh), otevřená v roce 1786. Na žádost skupiny českých divadelníků povolil založení divadla Josef II. vydáním „privilegia“ pro česká představení. Dřevěná budova (lidově nazývaná Bouda) byla postavena v horní části dnešního Václavského náměstí; v roce 1789 byla stržena a divadlo bylo přestěhováno do budovy zrušeného hybernského kláštera u Prašné brány. Od roku 1803 se hrálo v Raymanovském domě na Malé Straně, 1803 bylo privilegium prodáno českým stavům a česky se nepravidelně hrálo ve Stavovském divadle. K vůdčím osobnostem Vlastenského divadla patřili vlastenečtí intelektuálové (zejména V. Thám a K. V. I. Thám, M. Majober, P. Šedivý), kteří se pokusili o prosazování myšlenek českého národního obrození. V repertoáru zaměřeném zejména na lidové vrstvy měla významné místo osvícenská dramata a české historické hry, mj. Břetislav a Jitka (V. Thám), Oldřich a Božena (A. Zíma), Sedlské buřičství v Čechách (M. Stuna), Jan Žižka (J. Tandler). Významným uměleckým činem bylo též první uvedení her W. Shakespeara (Macbeth a Král Lear) v českém překladu. Vlastenské divadlo mělo zásadní význam pro další vývoj českého divadla, pro rozvoj české dramatické literatury a českého jazyka i pro emancipační hnutí českého národa. (Encyklopedie Diderot)

 

 

    Od počátku 19. století byly české hry zanedbávány. Pražský repertoár se šířil po venkově v loutkových hrách, které byly určeny dospělým. Cizí hry se přibližovaly domácímu obecenstvu často tím, že se jejich děj přenášel do českého prostředí. Z klasiků se dostal do repertoáru jen Schiller a Shakespeare (zejména Macbeth v překladu K. H. Tháma, vydaném s nadšenou předmluvou r. 1786). V původní tvorbě převažovaly hry vlastenecké. Většina produkce není dochována, ale o její šíři si můžeme udělat dobrou představu podle referátů v soudobých novinách.

 

Václav Thám (* 26. 10. 1765 Praha - † asi 1816 Halič, český dramatik, básník, překladatel, novinář a herec; cel. jm. Václav Jan Šimon Thám)

odrážka

původně policejní úředník, ale opustil zabezpečené postavení a věnoval se plně literatuře a divadlu

odrážka

seskupil kolem sebe celou družinu spolupracovníků a s nimi vydal již r. 1785 almanach Básně v řeči vázané, jímž chtěl dokázat, že je i čeština schopna pěstovat náročnou poezii, jakou četlo publikum v německém jazyku

odrážka

Thámovy hry - napsal jich přes padesát - známe jen podle názvů:

odrážka

např. Břetislav a Jitka, Vlasta a Šárka a Švédská vojna v Čechách

odrážka

Redaktor Schönfeldských c. k. pražských novin (1789 - 90). V roce 1786 založil první českou divadelní společnost C. k. Vlastenské divadlo, které hrálo do roku 1789 české a německé hry v tzv. Boudě a do roku 1799 v Hybernském klášteře. Pro Vlastenské divadlo hry překládal (J. E. Schikanedera Loutníci aneb Veselá bída, libreto Mozartovy Kouzelné flétny, Molièrovy hry) nebo psal, převážně s náměty z českých dějin a bájí (Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj u Prahy; Kutnohorští havíři aneb Kdo se vynasnaží, netrpí nouzi; Friedrich Rakouský aneb Věrnost českého národu; Švédská vojna v Čechách). Odhaduje se, že v letech 1785 - 99 přeložil nebo napsal 150 - 200 divadelních her. V roce 1785 vydal první první soubor novočeských básní Básně v řeči vázané, do něhož zařadil humanistické a barokní básníky i autory současné (J. B. Dlabač, V. Stach, V. M. Kramerius, F. Knobloch); na almanach navázali i puchmajerovci. Byl významnou osobností počínajícího českého společenského života. Bratr Karla Václava Ignáce Tháma. (Encyklopedie Diderot)

 

Antonín Josef Zima

odrážka

autor hry Oldřich a Božena

 

Prokop Šedivý (* 4. 7. 1764 Praha - † před 1810, český dramatik, prozaik a básník)

    O jeho životních osudech toho mnoho nevíme, dokonce není ani známo, kdy a kde zemřel. Byl synem sedláka (Podle Ottova slovníku naučného byl jeho otec sládek a staroměstský měšťan), studoval gymnázium u "piaristů". Ví se, že zastával nějaký úřad, ale pak se věnoval jako Thám literatuře a divadlu. Byl výtečným překladatelem dnes světových dramatiků (překládal Euripida, Corneillea, Molièrea, Shakespeara, Lessinga, Schillera, ...). Pro divadlo zpracoval více jak dvě desítky her (7 z nich vyšlo tiskem a 15 zůstalo v rukopisné podobě). Jako spisovatel se nevyznačuje originalitou, ani vkusem, ani vyššími literárními cíli. Jeho díla nemají valné kvality, jako ostatně většina děl tohoto období. Přesto má svůj historický význam a zásluhu: byl jedním z prvních, kdo budili lásku k české řeči a knize mezi nejnižšími vrstvami českého lidu. Počátkem 19. století opustil Prahu a živil se předváděním tzv. kukátka. (Kukátko je předchůdcem pozdější panoramy a vlastně i dnešního filmu. Říkalo se tak optickému přístroji, ve kterém bylo možno za poplatek prohlížet různé obrázky.).

odrážka

je představitelem tzv. lokální frašky - jde o jeden z žánrových typů vídeňské lidové hry se zpěvy

odrážka

podstatou lokální frašky je zachycení života podnikatelské a maloburžoazní sféry

odrážka

autor l. f. používá satirické, humorné, ironické prvky = tzv. karikaturní nadsázku a burleskní humor

odrážka

o lokální pražskou frašku se pokusil ve hrách Masné krámy aneb Sázení do loterie a Pražští sládci aneb Kubíček dostane za vyučenou

odrážka

prozaické práce:

odrážka

věnoval se masové četbě - pro naše rané obrození příznačné

odrážka

velké oblibě se těšilo vyprávění o dívčím boji v Čechách České Amazonky aneb Dívčí boj v Čechách pod správou rekyně Vlasty (1792) a zejména rytířská historie Mnislav a Světivína aneb Příběhové prvních obyvatelů Okořského zámku (1794), která se dočkala několika vydání

odrážka

překládal tehdy oblíbenou napínavou četbu, např. horrory Krásná Olivie aneb Strašidlo v Bílé věži a Zazděná slečna aneb Podivné příhody Marie z Hohenturu ("slečna" = "šlechtična")

 

    Začátky náročnější prózy se objevují až po r. 1800 v některých překladech. Patří sem zejména Jungmannův překlad exotické povídky Atala od Fr. Chateaubrianda (1805) a překlad poučného románu J. Floriana Numa Pompilius (1808; Numa Pompilius - † 673 př. n. l., druhý římský král po Romulovi, zakladatel nejstarších římských kultovních institucí, stanovil božstva, jimž měli Římané odevzdávat oběti, určil i posvátné obřady, modlitby, oběti, písně, zakázal oběti lidské a vůbec krvavé a dával přednost obětem z polních plodin apod.) od Jana Nejedlého.

odrážka

Jan Nejedlý, * 24. 3. 1776 - † 31. 12. 1834, český filolog a překladatel. Povoláním právník. Od roku 1801 profesor české řeči a literatury na pražské univerzitě. Přispíval do Hlasatele českého a do Puchmajerových almanachů. Překládal z němčiny, angličtiny, latiny a řečtiny. Z odborných prací: Bőhmische Gramamatik. Bratr V. Nejedlého. (Encyklopedie Diderot)

odrážka

Vojtěch Nejedlý, * 17. 4. 1772 - † 7. 12. 1844, český básník a prozaik; katolický kněz. Člen Puchmajerovy družiny. Autor balad (Lenka, Krásná Božena, Básně), eposů (Přemysl Otakar v Prusích, Poslední soud) a rytířských povídek (Kvido, poslední král jeruzalémský). Bratr J. Nejedlého. (Encyklopedie Diderot)

 

Václav Kliment Klicpera (* 23. 11. 1792 Chlumec nad Cidlinou - † 15. 9. 1859 Praha)

viz 2. fáze NO

 

Jan Nepomuk Štěpánek (* 19. 5. 1783 Chrudim - † 12. 2. 1844 Praha)

viz 2. fáze NO

 

novočeská poezie

 

Na rozdíl od počátků novočeského dramatu a prózy měla poezie poměrně hodnotnější úroveň. Důvodů bylo hned několik.

1. vydání almanachu r. 1785 - Básně v řeči vázané, sbírka měla dokumentovat:

odrážka

básnické hodnoty starší poezie

odrážka

schopnost češtiny překládat z cizích jazyků - zejména z němčiny - tzv. anakreontská lyrika (říká se tak lehké poezii podle vzorů starořeckého básníka Anakreonta (druhá pol. 6. stol. př. n. l.) opěvující víno, zpěv a přátelství)

odrážka

několik pokusů o původní českou tvorbu

2. Dobrovského reforma v básnictví - zavedení prozódie

3. činnost tzv. Puchmajerovy básnické družiny

 

  ukázka anakreontské lyriky - básnička z cyklu Někteří zpěvové z Anakreonta  
     
 

Amora Venuše

Když Amor sobě vil kytičku,

píchla ho včela do prstíčku.

Počal si tedy naříkati,

a šel k své matce žalovati,

řka: Ach, milá máti, polituj!

Teď umříti musí synek tvůj,

neb mne píchlo malé hovádko,

maje křídla jako háďátko,

kteréž nazývají včeličku,

do mého malého prstíčku.

Smála se Venuše řkouc k němu,

nic se, synáčku, nediv tomu,

a posuď z toho bolesti těch,

kteří přijdou tvému šípu v běh.

 
     
 

Básnička byla napsána ještě před prozodickou reformou Dobrovského (postrádá pravidelného rozložení slovních přízvuků).

Prozódii zavedla do praxe skupina básníků, kterou sdružil A. J. Puchmajer.

 

 

Antonín Jaroslav Puchmajer (* 7. led. 1769 Týn nad Vltavou - † 29. září 1820 Praha, český básník a překladatel; katolický kněz)

    Otec byl řemeslník. Národně se probudil až za vysokoškolských studií v Praze, kde studoval teologii. Hlavní zásluhu o jeho probuzení měl Š. Hněvkovský, který jej seznámil s Dobrovským. Dobrovský pak získal Puchmajera pro slavistiku a pro přízvučnou prozódii. Puchmajer působil jako kněz na různých místech, od r. 1807 farář v Radnicích u Plzně; zemřel v Praze. Pro začátky obrození je příznačné, že jádro svého díla vytvořil mimo Prahu.

Puchmajerova činnost je:

odrážka

odborná

odrážka

nejdůležitější prací je mluvnice ruštiny (1820, sepsaná německy), která vzešla z odborné práce Pravopis rusko-český (1805)

odrážka

mluvnice ruštiny - Lehrgebäude der russischen Sprache. Nach dem Lehrgebäude der böhmischen Sprache des H. Abbé Dobrovský, 1820, vydaná nákladem Č. Musea, věnovaná ovdovělé carevně a schválená petrohradskou akademii

odrážka

zejména pomoc Dobrovskému při jeho slovníkářské činnosti; druhý díl Dobrovského německo-českého slovníku je vlastně prací Puchmajerovou a po jeho smrti jej dokončil V. Hanka

odrážka

Puchmajer také napsal německy !!!první!!! mluvnici jazyka cikánského, k níž připojil výklady hantýrce, čili českém jazyce zlodějů

odrážka

Román i Čib, d. i. Grammatik und Wörterbuch der Zigeuner-Sprache. Dazu als Anhang die Hantýrka oder die Čechische Diebesprache, 1821

odrážka

měl zálibu také v přírodopise - přeložil Pojednání o bylinářství v Čechách (1819) a chystal se také psát knihu o ptactvu, ke které však nedošlo

odrážka

z náboženské tvorby - Nedělní kázání a Sváteční kázání

odrážka

jako pomůcku pro básníky složil Rýmovník aneb rýmový slovník (1824)

odrážka

básnická

odrážka

Puchmajer vynikl jako skladatel ód - jako autor ód si kladl značně vysoké literární cíle a usiloval o poezii, která by mohla proniknout i do vyšších společenských vrstev, a tím přispět k rozšiřování publika

odrážka

Óda na Jana Žižku - ač katolický kněz - obdivuje národního hrdinu

odrážka

pateticky jsou neseny jeho ódy Óda na jazyk český a Hlas Čecha

odrážka

prostřednictvím polské literatury uvedl do češtiny některé Lafontainovy bajky, které podle dobových zvyklostí lokalizoval do Čech

           
  Bajka o mlékařce a hrnci mléka        
           
 

Jednou paní Pepice, dcera mé přítelkyně,

Jako dobrá hospodyně,

Nahlavu vzavši hrnec mlíka,

Umyslila natrh jiti do Mělníka.

Vlétni zatím suknici

Kměstu porovné chvátá silnici;

Pak že takto se lehčeji chodí,

Sukni si podkasá, a obuv snohy shodí.

Jduci cestou veselá,

Počítá již vmysli, co vydělá,

Pěkný dvacetníček, a snad i více

nasvém mlíce.

Myslila koupiti skopu vajec, a naně

Nasaditi troje slepice

   

Dokukaně:

Bylať z Nadějovic paní Pepice.

Cožby to bylo, řekla sama vsobě:

Aby mi hodně kuřat ne vyseděly?

Třebasť vedne sup, neb vnoční liška době

Mně jich několik potřeli:

Bylabych musila zaviniti mnoho,

Kdyby mi nemělo zevšeho toho

Zůstati aspoň naprase.

Zprasete, až se hodně vypase,

Dostanu (kdož pak mi to přepře?)

Tlusťoučkého, milostného vepře.

Tak se sberou pomaličku a pomaličku

Groše dopytlíčku!

 
           
 

Kdož mi přitakém požitku

Krozmnožení mého dobytku

Zapoví koupiti krávu; a potom březí kráva

(Bodejž jen byla zdráva!)

Dá mi tele; ó jakž je uzřím ráda

Bujně skákati prostřed mého stáda!

Vtom si Pepice hops! poskočí,

Hrnec shlavy se skoti a plesk se nakusy rozskočí.

Běda! ach, přenešťastná chvíle.

Vejce, kuřata, slepice,

Prase i vepř, i kráva i týle

Vše tu zhynulo smlíkem! A paní Pepice,

Co se již tak možnou byla učinila,

   

Sničím a splačky se domů vrátí;

Blaze ještě, že jí muž nevyplatí.

Každý z nás, i blázni i mudrci praví,

Větrné mosty si kštěstí vkotrbě staví.

Sní se nám všem bdícím: jakž je nám tu blaze!

Tak se mně zdá leckdys, že mne v Praze

Za kanovníka, neboli za probošta volí

Sčepicí a holí.

Lid mne pražský miluje, ctí a zvelebuje.

Vtom mne nějaká náhoda zesna vyburcuje;

Dám hned probošství i kanovnictví kvindy:

Jsemť ach! k-an pra-cký zas jak jindy.

 
  Báseň je přepsána do nového pravopisu, ale je podržena soudobá zvláštnost, že se totiž předložka píše dohromady s příslušným jménem.  
           
odrážka

především organizační

odrážka

jako organizátor seskupil Puchmajer první novočeskou básnickou družinu - Puchmajerova básnická škola; Puchmajerova družina; puchmajerovci - jejíž skladby otiskl v pěti almanaších

odrážka

první dva se jmenovaly Sebrání básní a zpěvů (1795, 1797)

odrážka

další tři Nové básně (1798, 1802, 1814)

odrážka

družinu tvořili spisovatelé z Čech, Moravy i Slovenska

odrážka

formálním pojítkem byl sylabotónický verš, kterým se ostře odlišili od starší poezie; výmluvně dedikoval Puchmajer svůj první almanach Dobrovskému jako „původovi" nové české prozódie

odrážka

proti anakreontice obohatili puchmajerovci repertoár našeho básnictví o další druhy, pěstované evropským klasicismem: ódu, popisnou lyriku, bajku, burleskní baladu (tj. komickou baladu osvícensky se vysmívající lidovým pověrám), hrdinský i komický epos

odrážka

proti Thámově družině zde byla nová orientace k cizím literaturám: zatímco Thám se obracel k literatuře německé, Puchmajer se soustředil na literatury slovanské, především na literaturu polskou

odrážka

polská literatura mu byla oporou zejména pro jazykovou blízkost; z polštiny uváděl do spisovné češtiny i některá slova

odrážka

Puchmajerovci, básnická družina českého obrození soustředěná kolem A. J. Puchmajera. Usilovali zejména o vybudování českého sylabotónického verše, vycházeli z prozódie J. Dobrovského. Ve skupině existovala dvě různá pojetí poezie; první z nich, reprezentované Š. Hněvkovským, se opíralo zejména o epiku a zaměřovalo se na lidové čtenáře. Preferována byla balada, často i parodovaná. Druhé pojetí vycházelo ze zaměření na čtenáře vyšších společenských vrstev; autoři (A. J. Puchmajer, J. Nejedlý) psali hlavně ódy, duchovní eposy a historické zpěvy. Puchmajerovci překládali a adaptovali zejména německé, antické a slovanské literární texty. (Encyklopedie Diderot)

 

Šebestián Hněvkovský (* 19. 3. 1770 Žebrák - † 7. 6. 1847 Praha, český klasicistní básník; představitel puchmajerovské básnické školy)

    Pocházel ze Žebráku (otec pocházel ze starého přistěhovalého polského rodu, domkář, řezník, koželuh, rolník i těžíř kamenného uhlí zároveň). Vystudoval v Praze práva (původně studoval na kněze). Po právnických zkouškách se stal radním v Plánici u Klatov, od r. 1805 – 26 v témž postavení působil v rodném Žebráce, kde se oženil, a r. 1826 – 36 byl starostou (purkmistrem) v Poličce. Posledních 11 let strávil na odpočinku v Praze.

odrážka

pilný přispěvatel almanachů puchmajerovců

odrážka

v tvorbě se opíral hlavně o lidové vrstvy

odrážka

pěstoval anakreontiku a burleskní baladu (Vyšehradský sloup) vysmívající se pověrám

odrážka

největší ohlas však měla jeho "směšnohrdinská" báseň ve 12 zpěvech (tj. komický epos) Děvín (1805); později - v době romantismu r. 1829 - přepracoval Děvín na epos hrdinský, ale ztroskotal

odrážka

komika skladby, jejímž námětem je dívčí válka, se zakládá na převrácení přirozeného pořádku, tj. na tom, že ženy válčí a jimi zajatí muži jsou odsouzeni k domácím ženským pracím:

     
 

V hradu byly jiné znamenité věci.

Zajatí zde reci v lebkách s fanfrnochy

musili jít k peci

rožně točit; ti tam sedět u punčochy;

jedni mect a pokolíbat,

druzí pozor dáti na slepice;

metlu, trepky jejich líbat -

kdož se zpouzel, dán byl do truhlice.

 
     
odrážka

další díla:

odrážka

Básně drobné (1820) - anakreontská poezie

odrážka

Zlomky o českém básnictví (1820) - bránil přízvučnou prosodii Puchmajerovy školy proti časomíře

odrážka

Jaromír (1835) - truchlohra

odrážka

Faust (1844) - burleskně romantický epos snažící se přisoudit titulní postavě českou národnost

odrážka

Otakar - burleskně romantický epos, zůstal v rukopise

odrážka

autor epigramů:

     
 

NaT.T.

Óumrlých dobře jen se mluvit má,

Praví starožitné přísloví. Kdo se potvé smrti natě pozeptá, Naten způsob nic se nedoví.

 
     
 

O Bendovi

Když se Benda dluží, praví: zaplať vám to Bůh!

Aspoň věřitel ví, nakom vyhledávat dluh.

 
     

Další přispěvovatelé do puchmajerovských almanachů

odrážka

Vojtěch Nejedlý - (viz výše) Hněvkovského krajan, děkan v Žebráce; pokusil se o rozsáhlé eposy, ale bez uměleckého úspěchu

odrážka

Jan Nejedlý - (viz výše) byl advokátem a od r. 1801 působil jako Pelclův nástupce - vyučující jazyka českého na univerzitě; překládal z řečtiny (1. zpěv Illiady), ale i z novějších literatur; jeho překlad románu Numa Pompilius (1808, z francouzštiny, viz výše) patří k prvním dílům náročnější novočeské prózy; vydavatel čtrtletníku Hlasatel český (1806 - 1808 a 1818)

odrážka

Josef Heřman Agapit Gallaš (1756 - 1840) - působil na Moravě, ranhojič v Hranicích; napsal dvoudílnou Múzu moravskou vydal r. 1813 a 1825 jeho přítel Tomáš Fryčaj; obsahuje ukázky lidové poezie

    Jakýsi spojovací článek mezi generací Dobrovského a Jungmannovou tvořily Prvotiny pěkných umění, které vydával vídeňský profesor Hromádko jako přílohu k C. k. Vídeňským novinám (1813 - 1817). Přispívali do nich příslušníci obou zmíněných generací. Mezi nimi byl i dobrušský kupec František Vladislav Hek (1769 - 1847), známý jako titulní postava Jiráskova F. L. Věka. Vynikl zejména jako satirik.

 

8.1.3. OFENZIVNÍ FÁZE NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.1.4. FÁZE VYVRCHOLENÍ NÁRODNÍHO OBROZENÍ

Klikni zde :-)

 

8.2. SLOVENSKÁ LITERATURA

Klikni zde :-)

 

8.2.1. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA

Klikni zde :-)

 

8.2.2. POEZIE

Klikni zde :-)

 

8.2.3. PRÓZA

Klikni zde :-)