12.   Literatura 1. pol. 20. stol.   12.1.   Základní informace          
        12.2.   Umělecké směry počátku 20. století          
        12.3.   Moderní světová literatura 1. pol. 20. stol.   12.3.1.   MSL ve Francii  
                12.3.2.   MSL v Anglii  
                12.3.3.   MSL v Německu  
                12.3.4.   Pražská německá literatura  
                12.3.5.   MSL v Rakousku  
                12.3.6.   MSL v Rusku  
                12.3.7.   MSL v USA  
                12.3.8.   MSL ve Španělsku  

12. LITERATURA 1. POL. 20. STOL.

12.1. ZÁKLADNÍ INFORMACE

rozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku 1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

12.2. UMĚLECKÉ SMĚRY POČÁTKU 20. STOL.

vitalismus – z lat. vita = život

v      filozofie názor, podle něhož v živých organismech působí nehmotná nadpřirozená životní síla entelechie, kterou fyzika a chemie nemůže postihnout. Klasický vitalismus (H. Driesch, H. Bergson, F. Mareš) soudobá věda sice odmítá, nicméně rozdíl mezi živým a neživým (např. ve schopnostech účelového chování a negativní entropie) se nepodařilo uspokojivě překlenout

v      umění vývojová tendence v evropském umění a zejm. v literatuře, která vznikla jako reakce na prožité katastrofy 1. světové války. V české literatuře se vitalismus projevil v souvislosti s estetickým programem některých autorů předválečné generace (S. K. Neumann Kniha lesů, vod a strání, F. Šrámek Splav, Tělo), ale také generace poválečné (K. Čapek Loupežník, J. Wolker Host do domu). Autoři spjatí s vitalismem se v dílech vraceli k tematice radosti ze života, který je naplněn vřelými vztahy k lidem i věcem kolem nás. Svět přirozených lidských vztahů vitalisté stavěli proti násilí, válce, nesvobodě a smrti

 

civilismus

v      umělecký proud počátku 20. stol. zdůrazňující střízlivý vztah k životu a víru v pozitivní vliv moderní technické civilizace na člověka a společnost

v      obraz technických vymožeností, moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce; americký básník W. Whitman, belgický básník a dramatik É. Verhaeren, v české literatuře např. S. K. Neumann

 

expresionismus – z lat. expressio = výraz

v      literatura evropský umělecký směr vyvíjející se od 80. let 19. stol. do 30. let 20. stol. jako protiklad naturalismu a impresionismu. Většinou není přiřazovám k avantgardě. Je zaměřen na vyjádření individuálních prožitků, dostatečně silných, aby se mohly stát pravdivou realitou, emocionálně srozumitelnou. Velkým impulsem k rozvoji expresionismu byla deziluze 1. světové války a sociální konflikty, v nichž se bezprostředně reflektuje krize humanity. V literatuře se expresionismus nejvýrazněji projevil v Německu, kde byl podmíněn i společenskou situací poražené válečné velmoci. V české literatuře reprezentuje expresionismus brněnská Literární skupina s časopisem Host; hlavní představitelé: spisovatel L. Blatný a teoretik F. Götz

v      hudba směr z počátku 20. stol. (1910 – 25), rozvíjený zejm. německými a rakouskými skladateli (A. Schönberg, A. Berg, A. Webern, E. Křenek, P. Hindemith, dále A. N. Skrjabin, B. Bartók, v Československu A. Hába). Pro expresionismus je příznačný odpor vůči tradičním hudebním vyjadřovacím prostředkům, uplatňuje se atonalita, dodekafonie, čtvrttónová hudba, vzrušená melodika, disonantní harmonie

v      výtvarné umění umělecký směr či hnutí, které vzniklo kolem 1905 v Německu (z latinského expressio, výraz). Je charakteristické zaměřením na vnitřní psychické stavy, vyjadřuje se barevnou a tvarovou deformací. První vlna expresionismu koncem 19. stol. (E. Munch, J. Ensor). Vlastní směr spojen se skupinou Die Brücke. Představitelé expresionismu O. Müller a E. L. Kirchner navštívili 1911 Prahu (styk s W. Nowakem a B. Kubištou)

v      protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu; literární, výtvarný a divadelní směr (V. van Gogh, E. Munch, P. Gauguin); umění výrazu, vyjádření obavy o osud člověka; chápání reality zevnitř, nikoli zvenčí; vyjádření duševních pocitů – děsu, hrůzy z násilí; v české literatuře Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis aj.

 

futurismus

v      literární a výtvarný umělecký směr 1. čtvrtiny 20. stol.; jeden z hlavních avantgardních směrů (název z italského futuro, tj. budoucnost). Vznik futurismu je spojen s Futuristickým manifestem F. T. Marinettiho (vydán 1909 v Paříži). V roce 1910 publikovali G. Balla, U. Boccioni, C. Carra, Gino Severini (1883 – 1966) několik manifestů o malířství; 1912 a 1914 v Itálii vydány další manifesty o architektuře a sochařství. Futurismus programově neguje dosavadní estetické konvence a literární formy (zvláště v poezii), oslavuje dynamiku technického světa a industriální společnost a za projev této dynamiky považuje i sociální revoluci se všemi nezbytnými rysy militarismu. Nejvýrazněji se futurismus projevil v Itálii a v Rusku po 1. světové válce. Ovlivnil dadaismus a surrealismus. Samostatnou modifikací původních podnětů futurismu je kubofuturismus, soustředěný na princip „osvobozování skutečnosti“ prostřednictvím nové skladebnosti uměleckého díla.

v      do umění přítomnosti a budoucnosti (lat. futurum = budoucí) proniká moderní život; obraz světa v pohybu, který je zachycen rozložením do časově následných fází (italský básník Filippo Tommaso Marinetti); osvobození (izolace) slov a vět zdůrazňuje rychlost pohybu; výrazná grafická podoba básně (viz např. Majakovskij); odstraněna interpunkce

 

kubismus

v      výtvarné umění umělecký směr založený kolem roku 1910 v Paříži P. Picassem a G. Braquem. Charakteristické je opuštění perspektivního zobrazování prostoru a zdůraznění základních geometrických tvarů objektů. Období protokubismu (1907 – 09) pod vlivem černošské plastiky i Cézannova obratu k zobrazování trojrozměrnosti věcí v prostoru. Předměty redukovány na elementární geometrické tvary, omezen kolorit na několik odstínů hnědi a šedi. V analytickém kubismu (1910 – 12) došlo k rozbití předmětu na jeho části tím, že tyto části ve skutečnosti nazírané z různých úhlů jsou zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše obrazu. Zejm. u zátiší byl kolorit stále potlačen. V období syntetického kubismu (1912 – 14) předmět znovu vystaven z jednoduchých výtvarných prvků (linií, ploch a barev). Umělci nenapodobovali viděné, vytvářeli věci podle vlastních zákonů obrazové skladby; malířské prvky získaly nezávislost na vnějším světě. Po 1923 další vývojové etapy (lyrický kubismus, ovlivněný mimo jiné lidovým ornamentem, imaginativní kubismus, ovlivněný surrealismem). Kubismus pod vlivem P. Picassa a G. Braqua rozvíjen i skupinou Section d’Or a v českých zemích Skupinou výtvarných umělců (malíři B. Kubišta, E. Filla, sochař O. Gutfreund, architekti P. Janák, J. Gočár, J. Chochol). Silně zapůsobil na výtvarnou avantgardu před 1. světovou válkou i po ní, ovlivnil futurismus aj. Místy (zejména v Čechách) nabyl charakteru uměleckého slohu (malířství, sochařství, architektura, umělecké řemeslo); pronikl též do literatury

v      literatura specifická obdoba malířského kubistického hnutí ve francouzské poezii na začátku 20. stol. Jeho představitelé (M. Jacob, G. Apollinaire, P. Reverdy, J. Cocteau) chápali básnické umění jako poetickou hru, v níž mohou uplatnit verbální svobodu a metaforickou invenci. Neobvyklým spojováním různorodých detailů reality odhalovali novou skutečnost. Volnou asociací představ směřovali k postižení „nadskutečna“. Důraz kladli také na typografickou úpravu básní (G. Apollinaire Kaligramy)

v      v malířství (Pablo Picasso); úsilí postihnout podstatu věcí ? rozklad skutečnosti na jednotlivé prvky, geometrické tvary (kubus = krychle); mnohopohledovost (z více stran), tlumené barvy

 

kubofuturismus

v      větev ruského futurismu v období 1910 – 30. Vyzýval k reformě básnického jazyka a poezie vůbec, odmítal literární autority, tradice a konvence. Někteří básníci (A. Kručonych, V. Chlebnikov) vytvářeli tzv. zaum, jazyk mimo rozum, který měl pouze zvukovou stránkou, bez pomoci pojmového chápání, vyvolávat bezprostřední básnický prožitek

v      v literatuře (Guillaume Apollinaire) – spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti; zachycení složité skutečnosti z mnoha úhlů pohledu; polytematičnost (uvolnění dějových souvislostí, spontánní proud představ), prolínání časových rovin; zdůraznění grafické podoby básně ? obrazové básně (kaligramy)

dadaismus

v      umělecké literární a výtvarné hnutí založené v roce 1916 T. Tzarou, J. Arpem aj. v Curychu, paralelně se rozvíjelo v USA a v Německu, od roku 1920 centrem Paříž. Podstatou dadaismu je negace konvenčního umění i života, a to formou nesmyslného, provokativního počínání; ve výtvarném umění zejména použití ready-mades (nalezené objekty) M. Duchampa. V roce 1917 otevřena Galerie Dada (kde vystavovali J. Arp, G. de Chirico, M. Ernst, L. Feininger, V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, F. Marc, T. F. Marinetti, A. Modigliani, P. Picasso aj.) a založen časopis Dada. V New Yorku soustřeďoval skupinu dadaistů M. Duchamp (F. Picabia, M. Ray aj.), v Paříži lze k hnutí přiřadit A. Bretona, L. Aragona a P. Eluarda, v Berlíně R. Hülsenbecka, v Hannoveru K. Schwitterse. Od pol. 20. let dadaismus plynule přecházel v surrealismus

v      vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života; zdůrazňuje uměleckou absurditu, primitivitu (dada v dětské řeči = hračka); princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů; zakladatel – francouzský básník rumunského původu Tristan Tzara; úsilí šokovat, burcovat, provokovat

 

poetismus  

v      literatura básnický směr v české moderní literatuře 20. let 20. stol.; vznikl v prostředí avantgardního hnutí Devětsilu. Jeho zakladateli a teoretickými mluvčími byli V. Nezval a K. Teige, nejvýraznějšími básnickými osobnostmi kromě V. Nezvala také K. Biebl a J. Seifert. Poetisté radikálně odmítli podřízenost umění dosavadní politice a ideologii; poetismus měl naopak vštěpovat životní optimismus, zábavné veselí, radost ze hry. Stal se poezií okamžiku, soustředil se na smyslové okouzlení, citové prožívání, imaginaci, rozvíjení fantazie. Poetismus měl být podle V. Nezvala „metodou, jak nazírati na svět, aby byl básní“. Poetismus výrazně ovlivnil nejen vývoj meziválečné poezie (J. Hora), ale i poezii poválečného období. Poetismis se uplatnil i v próze (Vladislav Vančura)

v      výtvarné umění malířský protějšek literárního poetismu, zejména osobitý styl J. Štyrského a Toyen. Viz též artificialismus. Poetizace námětu i formy příznačná i pro další autory a směry (např. lyrický kubismus F. Muziky)

v      výlučně český avantgardní směr (od pol. 20. let 20. stol.); Karel Teige  – autor Manifestů poetismu; měsíčník ReD (Revue Devětsilu); skupina Devětsil (založena 1920) – literáti, kritici, výtvarníci, hudebníci, dramatici;

v      využití obraznosti, fantazie; princip lyrismu, kompoziční metoda volné asociace (řetězení) představ, narušena logická stavba básně, odstraněna interpukce, inspirační zdroj – lidová zábava (cirkus, kino, varieté); odmítnutí původního tendenčního umění: místo obrazů dělnického boje a práce obraz dělníka uprostřed zábavy; úsilí poznat krásy světa – ”umění žít” (Teige), ”aby svět byl básní” (Nezval); obohacení výrazové stránky poezie (experimenty se slovy);

v      programová díla poetismu: V. Nezval, Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Papoušek na motocyklu; potom i K. Biebl, J. Seifert, V. Vančura aj.

 

surrealismus

v      mezinárodní literární a umělecké hnutí 1923 – 39, v širších souvislostech i po 2. světové válce. Vznikl v Paříži jako opozice vůči umění podřízenému tradici a společenským konvencím. Jeho představitelé chtěli svým dílem co nejvíce vyjít vstříc přirozenému smyslu člověka pro obrazotvornost a fantazii. Čerpali z psychoanalytického učení S. Freuda a snažili se najít nejpůvodnější zdroj umělecké tvorby v lidském podvědomí, kde podle S. Freuda převládá sexuální pud. Název převzat z podtitulu Apollinairovy divadelní hry Prsy Tiresiovy – Surrealistické drama. Teoreticky byl surrealismus poprvé definován A. Bretonem v Manifestu surrealismu

v      film ve filmu byla používána především symbolika věcí a scén k vyjádření světa snů a podvědomých duševních procesů (L. Bunuel, J. Cocteau, C. Saura)

v      literatura pro surrealistickou poezii je typická absence pravidelného rytmu, rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše. Básníci se pokoušeli zaznamenat proud nahodilých pocitů, představ, snů a halucinací bez kontroly rozumové logiky; pro prózu je charakteristická dualita automatických textů, záznamů snů a deníkových zápisů na jedné straně a esejistické interpretace na straně druhé. Pro veškeré druhy surrealistické aktivity v literatuře a umění je typická snaha o co nejbohatší obraznost, záliba v bizarnosti, hrůze a šílenství. K významným představitelům surrealismu v literatuře patřili zejm. A. Breton, P. Soupault, L. Aragon, P. Eluard, R. Desnos, T. Tzara, v české literatuře V. Nezval, K. Biebl, K. Teige. Pokračovatelem K. Teigeho a vykladačem surrealismu po 2. světové válce byl V. Effenberger;

v      výtvarné umění typické odpoutání od zobrazení vnější skutečnosti; vnější model nahrazen vnitřním modelem, malba má být optickým vyjádřením umělcových představ, pramenících v hlubinách lidské psychiky (nevědomí, podvědomí, sen). Fantazijní básnické výtvarné prvky jsou uskutečňované metodou výtvarného automatismu (J. Miró, H. Arp), někdy na pomezí abstrakce, a metodou magického realismu, zobrazujícího s iluzívní věrností vnitřní vize a fantaskní představy (tzv. paranoicko-kritická metoda S. Dalího, paradoxní iluzionismus R. Magritta). Formálně je tedy surrealismus blízký jak abstraktnímu nefigurativnímu výtvarnému projevu, tak popisnému realismu, aniž s nimi splývá. Uplatněny běžné techniky i techniky koláže, fotomontáže a dekalku. Další představitelé: Y. Tanguy, A. Giacometti, M. Ray, J. Šíma, J. Štýrský, Toyen. Po 2. světové válce pokračuje český surrealismus mimo oficiální umění, jeho představitelé jsou často pronásledováni. Hlavními pokračovateli jsou M. Medek, E. Medková, V. Tikal, J. Istler, Eva a Jan Švankmajerovi aj

v      z fr. surréalisme = nadrealismus; zakladatel André Breton; využití obraznosti, fantazie; psychický automatismus (volný tok obrazů bez rozumové kontroly a zábran); vliv Freudovy psychoanalýzy; vyjádření bezprostředních subjektivních dojmů, fantazie a snu; obohacení citové stránky poezie (o způsobu tvorby surrealisty – viz povídka K. Čapka Básník); u nás vznikla surrealistická skupina v r. 1934 (v čele Nezval), rozpuštěna 1938

 

existencialismus

v      filozofie existence – filozofický směr vzniklý po 1. světové válce v Německu a rozšířený (zejména francouzskými představiteli) po 2. světové válce ve všech západních zemích. Navazuje např. na F. Nietzscheho (neuchopitelnost posledních základů života), S. Kierkegaarda (vymezení existence jako vztahu k sobě, analýza úzkosti), E. Husserla (fenomenologická metoda) a M. Heideggera (existenciální analýza lidského pobytu; Heidegger sám se nepokládal za existencialistu). Významně ovlivněn i literaturou (F. M. Dostojevskij, F. Kafka aj.). Různé formy existencialismu mají vesměs společné:

O       existence je přiznávána pouze člověku;

O       existence je vždy pouze individuální existencí, která je vlastní jednotlivci a kterou nelze odvozovat z ničeho vyššího;

O       na rozdíl od věci, chápané jako substance s pevně stanovenou podstatou, se člověk teprve musí učinit tím, čím je. Člověk je sám sobě projektem, nelze jej uchopit a interpretovat věcnými kategoriemi. Zdůrazněna je jeho aktivita a bytostná svoboda a s ní spojená absolutní odpovědnost za rozhodování a konání;

O       existence je spjata s časovostí, je bytím v čase; analýza času je pro existencialismus velmi důležitá;

O       i když se existencialismus zaměřuje na jednotlivce, neizoluje jej od druhých; lidské bytí ve světě je vždy bytím s jinými. Důraz též kladen na zkoumání lidské svobody v dějinách;

O       důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejvíce uvědomuje sám sebe: úzkost, vztah ke smrti, nesnesitelnost svobody u J.-P. Sartra, nezbytnost rozhodovat se v dvojznačných situacích u M. Merleau-Pontyho, absurdita a problém sebevraždy u A. Camuse, poslední nemožnost završení jakéhokoli projektu u K. Jasperse. – Existencialismus zprostředkoval filozofii nové způsoby vyjadřování (mnozí představitelé psali romány, divadelní hry či eseje, např. J.-P. Sarte, A. Camus, S. de Beauvoirová), zproblematizoval objektivismus tradiční antropologie a provokativním způsobem reagoval i na konkrétní společenskou situaci (zvláště J.-P. Sartre). V 50. a 60. letech módní filozofie, odpovídající životnímu pocitu generací prošlých válkou; její zpopularizování často vedlo k zploštění a zjednodušení

v      z fr. existence = bytí, jsoucno; vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince; obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami; v mezních situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství, pocit hnusu ? snaha osvobodit se; život chápán jako směřování k smrti; J. P. Sartre, A. Camus, (předchůdce F. Kafka), v čes. literatuře J. Orten

 

proletářská literatura a socialistický realismus

v      proletářská literatura, směr v české literatuře, zejména poezii, na začátku 20. let 20. stol.; proletářská literatura navazovala na tradici české sociálně orientované tvorby generace 90. let 19. stol. a tzv. předválečné generace (A. Sova, K. Hlaváček, P. Bezruč, F. Gellner, S. K. Neumann aj.) a ovlivnila ji též tvorba ruských básníků, mj. V. V. Majakovského. Proletářská literatura zdůrazňovala úlohu proletariátu, volila témata soudobého sociálního zápasu; měla být optimistická a přístupná lidovému čtenáři. K představitelům proletářské literatury patřili mj. S. K. Neumann, J. Wolker, J. Hořejší; mnozí autoři jí byli ovlivněni, např. J. Seifert (Město v slzách), I. Olbracht (Anna proletářka)

v      socialistický realismus, umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu. Služebná metoda vládnoucích komunistických stran ve východní a střední Evropě zejména v 50. – 70. letech 20. stol., též v Číně a Severní Koreji; jeho funkcí je politická, morální a estetická výchova, která má u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění. Byl pod permanentním dohledem státních a komunistických orgánů, znemožňoval tvůrčí svobodu. Navázal na realismus 19. stol., kterému však dal komunistický ideologický obsah; jeho hrdiny jsou vůdčí osobnosti komunistického hnutí, pracovníci (zejm. manuální), tzv. hrdinové socialistické práce. Ve výtvarném umění bylo časté používání symbolů a klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku, esteticky většinou popisné. Povrchově realistické umění, často s nízkou uměleckou hodnotou. V architektuře (u nás byl užíván posměšný název sorela) byl kladen důraz na monumentalitu a odvozování od historizujících slohů v jednotlivostech a dekoru; prosazovala se monumentální urbanistická řešení

v      marxistické směry; Neumannův časopis Červen, Kmen, Proletkult, Nejedlého  Var (Wolkrova stať Proletářské umění – 1922; = program: umění třídní, revoluční, stranické, tendenční, optimistické); vliv Maxima Gorkého; obraz společenských rozporů, sny o spravedlivější společnosti, patos, hrdinství, kolektivismus; první sbírky proletářské poezie: Neumannovy Rudé zpěvy, Wolkrova Těžká hodina

12.3. MODERNÍ SVĚTOVÁ LITERATURA (MSL) 1. POL. 20. STOL. 

12.3.1. MSL VE FRANCII 

poezie: 

 Guillaume Apollinaire  [apolinér]  vl. jm. Wilhelm Apollinaris de Kostrowicki, * 26. 8. 1880, † 9. 11. 1918

André Breton  * 19. 12. 1896, † 28. 9. 1966

Paul Éluard  [eliár] vl. jm. Eugène Emile-Paul Grindel, * 14. 12. 1895, † 18. 11. 1952

próza: 

Marcel Proust  [prust]  * 10. 7. 1871, † 18. 11. 1922

Romain Rolland  [rolán] * 29. 1. 1866, † 30. 12. 1944

Henri Barbusse  [barbis]  * 17. 5. 1875, † 30. 8. 1935

Antoine de Saint-Exupéry  [sentegziperi]  * 29. 6. 1900, † 31. 7. 1944

12.3.2. MSL V ANGLII

James Joyce  [džojs] (Augustine Aloysius), * 2. 2. 1882, † 13. 1. 1941 Z

John Galsworthy  [gólsvérzi]  * 14. 8. 1867, † 31. 1. 1933

Georg Bernard Shaw  [šó]  * 26. 7. 1856, † 2. 11. 1950

12.3.3. MSL V NĚMECKU 

Thomas Mann  * 6. 6. 1875, † 12. 8. 1955

Heinrich Mann  * 27. 3. 1871, † 12. 3. 1950

Erich Maria Remarque  vl. jm. Erich Paul Remark, * 22. 6. 1898, † 25. 9. 1970

Lion Feuchtwanger  [fojchtvangr]  * 7. 7. 1884, † 21. 12. 1958

Bertolt Brecht  * 10. 2. 1898, † 14. 8. 1956

12.3.4. PRAŽSKÁ NĚMECKÁ LITERATURA

Franz Kafka  * 3. 7. 1883, † 3. 6. 1924 Z Z

Franz Werfel  [verfl]  * 10. 9. 1890, † 26. 8. 1945

Egon Erwin Kisch  [kiš] * 29. 4. 1885, † 31. 3. 1948

12.3.5. MSL V RAKOUSKU 

Arnold Zweig [cvajg]  * 10. 11. 1887, † 26. 11. 1968

12.3.6. MSL V RUSKU 

Vladimir Majakovskij Vladimir Vladimirovič, * 19. 7. 1893, † 14. 4. 1930

Sergej Alexandrovič Jesenin  * 3. 10. 1895, † 28. 12. 1925

Ivan Bunin  Ivan Alexejevič, * 22. 10. 1870, † 8. 11. 1953

Maxim Gorkij  vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, * 28. 3. 1868, † 18. 6. 1936

Isaak Babel Isaak Emmanuilovič, * 13. 7. 1894, † 17. 3. 1941

Jevgenij Zamjatin Jevgenij Ivanovič, * 1. 2. 1884, † 10. 3. 1937

Michail Šolochov  Michail Alexandrovič, * 24. 5. 1905, † 21. 2. 1984

12.3.7. MSL V USA

Ernest Hemingway  [hemingvej] Ernest, * 21. 7. 1899, † 2. 7. 1961

William Faulkner [fókner] William (Harrison) * 25. 9. 1897, † 6. 7. 1962

John Steinbeck  [stajnbek] John, * 27. 2. 1902, † 20. 12. 1968

 12.3.8. MSL VE ŠPANĚLSKU

Frederico García Lorca [garsija lorka] Federico, * 5. 6. 1898, † 19. 8. 1936